Bohumír Baxa

* 1934  

  • „Ta odvaha, která spočívala v tom, že chtěl bránit sebe, přešla v to, že nic neubrání. Situaci přehodnotil a byl problém, kam pistoli dát. Protože jsme měli za dílnou včely, tak ji hodil do jednoho úlu a zavřel. Potom šel vstříc dílně. Mezitím přijeli. Jak se vše přesně odehrálo, nevím, ale přijel jsem a babička plakala. Já jsem šel nahoru a tam byl hrozný stav. Všechno bylo vyházené. Otec měl takový krásný černý psací stůl, sám si ho vyrobil. Po straně byly zásuvky s dvířky, uprostřed šuple. Nahoře to měl lemované černým rámem a mezi tím bylo textilní vypodložení. To všechno bylo vyházené. Když se pak vrátil, nemluvil o tom. Nikdo neměl chuť o tom mluvit. Ale já mám v paměti, jak to bylo rozházené a jak babička říkala, že hledali vysílačku. Jestli tam byla, nevím.“

  • „Maminka dostala příkaz sbalit kufr mně i sestře. Protože oni to brali i s dětmi. V těch Svatobořicích byli dokonce i novorozenci. Tam se to nerozlišovalo. Nevím, jak se to podařilo, že maminka odjela bez nás. Esesáci, kteří přišli odvézt maminku, dědu a babičku, řekli, že se o nás postarají. Takže jsme se museli rozloučit. Sbalené věci jsme měli. Jak to bylo dál, nevím. Tam mám mezeru. Skutečně nevím, kde jsem byl, jak dlouho. Výsledkem akorát bylo, že nás neodvezli s maminkou do tábora, protože ti, kteří maminku zatýkali, už po nějaké konzultaci věděli, že jsme schopni převýchovy v rámci velkoněmecké říše. Protože zkoumali, jestli nejsme židovského původu. To nás zachránilo.“

  • „Protože jakákoli zmínka o tom, že někdo z našich příbuzných byl Žid, by znamenala, že to bylo sečtené. To je jasné. To nás zachránilo. A modré oči, to byla výhoda. Árijský typ. To vím, to mám potvrzené, že nás tolerovali, že jsme mohli být převychováni, že jsme byli mladí. Já jsem pak nebyl na Jenerálce v Praze, určitě ne, přestože tam vozili děti, jako jsme byli my. Ty tam byly uložené. Já už byl sedmiletý. Ale kde jsem se ocitnul, opravdu nevím, tam mám mezeru. S maminkou jsem to nemohl konzultovat a kdo mi to měl říct?“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Karlovy Vary, 20.07.2018

    (audio)
    délka: 01:15:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Karlovy Vary, 19.07.2018

    (audio)
    délka: 01:04:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší bylo, že se komunisté mstili na dětech

Bohumír Baxa, 2018
Bohumír Baxa, 2018
zdroj: autoři natáčení

Bohumír Baxa se narodil 22. května 1934 v Hromnici u Plzně. Jeho otec tam vlastnil truhlářskou dílnu. Pěkné dětství skončilo poté, co německá vojska obsadila Československo. Rodina Baxových se zapojila do odboje. Manželé Baxovi byli zatčeni a Bohumír byl shledán vhodným k převýchově v německé rodině. Nakonec ho zachránilo, že se jeden z jeho strýců zavázal, že ho vychová k poslušnosti k nacistickému Německu. S rodiči se shledal až po konci války. Jeho strýc Antonín Liška válku strávil v zahraničí jako pilot RAF. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se rodina dostala do dalších potíží. Antonín Liška byl coby západní voják zbaven všech funkcí a pracoval jako parketář. Bohumír kvůli špatnému kádrovému původu nebyl přijat na střední školu a vyučil se zedníkem. Průmyslovou školu vystudoval později a vysokoškolské vzdělání získal až v 60. letech. Po roce 1968 měl další problémy, protože vyjádřil nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky. Většinu života pracoval ve stavebnictví, vystřídal tam řadu pozic, od řadového zedníka až po vedoucího projektanta.