Jan Bartoš

„Mládí jsem prožil hezké a pamatuju se na jednu věc, kdy si můj táta, když sem po válce přišel, koupil pistoli a tu pistoli řádně prodal. Pamatuju si jako dítě, že k nám potom chodil policajt kontrolovat, jestli tu pistoli táta náhodou nemá, a to trvalo až do roku 1953. Táta z toho měl trochu pocuchané nervy, protože jestli si pamatujete na ta strašná padesátá léta, tak člověk nevěděl, kdy se něco stane.“

„Večer jsem cítil, že se něco děje – z rádia se toho člověk moc nedozvěděl – ráno jsem vstával a táta mi řekl: ‚Obsazují nás Rusové.‘ Já jsem říkal, že to není možný. V té době, kdy se tady začala projevovat tak trochu demokracie – říkám tak trochu, protože zas tak hrozné to nebylo – tak jsem tomu nemohl věřit. Tak jsem se sebral a šel jsem do práce, protože tehdy byly ještě píchačky, tak jsem si odpíchnul a hned po několika minutách jsem s několika spolupracovníky odešel. Konkrétně jsme šli s Jindrou Kulišem. A šli jsme směrem na Benešovo náměstí. Tam jsme se rozešli, já jsem dostal hlad a šel jsem si domů pro foťák. Když jsem se pak vrátil, tak jsem šel Ludmilinou, dneska Palachovou ulicí, všichni běželi dolů, já jsem šel nahoru a všichni říkali: ‚U radnice se střílí, nechoď tam.‘ Tak jsem tam nešel, ale když přestala střelba, tak jsme tam šli a na místě, kde stál Jindra v době, kdy se tam střílelo, byla krev a už tam někdo přinesl květiny. Pak jsem se dozvěděl, že Jindru dost rozstříleli, takže v nemocnici zemřel, protože ta jeho zranění mu zasáhla plíce, snad srdce a tak. Nebyly slučitelné se životem. Byla vystavena jeho občanka a ta teda byla pěkně rozstřílená, to na mě zapůsobilo.“

„Taky jsem se mezitím dověděl, že zastřelili dalšího mého kamaráda, se kterým jsme večer byli na libereckém výstavišti v restauraci Kasino, a toho Zdeňka při focení sestřelili z lešení, které tenkrát bylo na radnici. Zvláštní bylo, že tam byly i prostřílené trubky. Z jedné strany čistý průstřel a z druhé strany ta trubka byla rozervaná, takže to musely být nějaké střely, které způsobovaly opravdu strašná zranění.“