Jan Bartoš

„Mládí jsem prožil hezké a pamatuju se na jednu věc, kdy si můj táta, když sem po válce přišel, koupil pistoli a tu pistoli řádně prodal. Pamatuju si jako dítě, že k nám potom chodil policajt kontrolovat, jestli tu pistoli táta náhodou nemá, a to trvalo až do roku 1953. Táta z toho měl trochu pocuchané nervy, protože jestli si pamatujete na ta strašná padesátá léta, tak člověk nevěděl, kdy se něco stane.“

„Taky jsem se mezitím dověděl, že zastřelili dalšího mého kamaráda, se kterým jsme večer byli na libereckém výstavišti v restauraci Kasino, a toho Zdeňka při focení sestřelili z lešení, které tenkrát bylo na radnici. Zvláštní bylo, že tam byly i prostřílené trubky. Z jedné strany čistý průstřel a z druhé strany ta trubka byla rozervaná, takže to musely být nějaké střely, které způsobovaly opravdu strašná zranění.“

„V tom šedesátém devátém jsem byl překvapen, protože jsem se zrovna vrátil (z Rakouska, pozn.), tím, že policajti, vojáci i jiné složky stáli proti demonstrantům. Té demonstrace jsem se zúčastnil dost aktivně, nebudu tady říkat podrobnosti, ale lítaly dlažební kostky na obě strany a tak dále. Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policajti si tam brali boty. A večer jsme pořád byli ve městě, pak byl střed města obklíčen armádou, policií, milicí a tak dál. Mně se podařilo ve Fügnerce proběhnout mezi vojáky, kteří mě pustili domů. Jak jsem se pak dozvěděl, některé moje kamarády chytli a někteří z nich pak byli dva měsíce na Pastýřské. A dokonce jsem se dozvěděl, že bratr jednoho mého kamaráda šel z práce, pracoval na dráze, tak ho sebrali taky a vyšetřovali ho.“