Jan Bartoš

* 1944  

  • „V tom šedesátém devátém jsem byl překvapen, protože jsem se zrovna vrátil (z Rakouska, pozn.), tím, že policajti, vojáci i jiné složky stáli proti demonstrantům. Té demonstrace jsem se zúčastnil dost aktivně, nebudu tady říkat podrobnosti, ale lítaly dlažební kostky na obě strany a tak dále. Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policajti si tam brali boty. A večer jsme pořád byli ve městě, pak byl střed města obklíčen armádou, policií, milicí a tak dál. Mně se podařilo ve Fügnerce proběhnout mezi vojáky, kteří mě pustili domů. Jak jsem se pak dozvěděl, některé moje kamarády chytli a někteří z nich pak byli dva měsíce na Pastýřské. A dokonce jsem se dozvěděl, že bratr jednoho mého kamaráda šel z práce, pracoval na dráze, tak ho sebrali taky a vyšetřovali ho.“

  • „Mládí jsem prožil hezké a pamatuju se na jednu věc, kdy si můj táta, když sem po válce přišel, koupil pistoli a tu pistoli řádně prodal. Pamatuju si jako dítě, že k nám potom chodil policajt kontrolovat, jestli tu pistoli táta náhodou nemá, a to trvalo až do roku 1953. Táta z toho měl trochu pocuchané nervy, protože jestli si pamatujete na ta strašná padesátá léta, tak člověk nevěděl, kdy se něco stane.“

  • „Večer jsem cítil, že se něco děje – z rádia se toho člověk moc nedozvěděl – ráno jsem vstával a táta mi řekl: ‚Obsazují nás Rusové.‘ Já jsem říkal, že to není možný. V té době, kdy se tady začala projevovat tak trochu demokracie – říkám tak trochu, protože zas tak hrozné to nebylo – tak jsem tomu nemohl věřit. Tak jsem se sebral a šel jsem do práce, protože tehdy byly ještě píchačky, tak jsem si odpíchnul a hned po několika minutách jsem s několika spolupracovníky odešel. Konkrétně jsme šli s Jindrou Kulišem. A šli jsme směrem na Benešovo náměstí. Tam jsme se rozešli, já jsem dostal hlad a šel jsem si domů pro foťák. Když jsem se pak vrátil, tak jsem šel Ludmilinou, dneska Palachovou ulicí, všichni běželi dolů, já jsem šel nahoru a všichni říkali: ‚U radnice se střílí, nechoď tam.‘ Tak jsem tam nešel, ale když přestala střelba, tak jsme tam šli a na místě, kde stál Jindra v době, kdy se tam střílelo, byla krev a už tam někdo přinesl květiny. Pak jsem se dozvěděl, že Jindru dost rozstříleli, takže v nemocnici zemřel, protože ta jeho zranění mu zasáhla plíce, snad srdce a tak. Nebyly slučitelné se životem. Byla vystavena jeho občanka a ta teda byla pěkně rozstřílená, to na mě zapůsobilo.“

  • „Taky jsem se mezitím dověděl, že zastřelili dalšího mého kamaráda, se kterým jsme večer byli na libereckém výstavišti v restauraci Kasino, a toho Zdeňka při focení sestřelili z lešení, které tenkrát bylo na radnici. Zvláštní bylo, že tam byly i prostřílené trubky. Z jedné strany čistý průstřel a z druhé strany ta trubka byla rozervaná, takže to musely být nějaké střely, které způsobovaly opravdu strašná zranění.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 24.06.2014

    (audio)
    délka: 22:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa na cestách
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S minulostí jsme se nevypořádali a podle toho to vypadá

Dobové foto
Dobové foto
zdroj: Archiv pamětníka

Jan Bartoš se narodil 2. května 1944 v Pardubicích. Otec po druhé světové válce jako národní správce převzal elektrárnu a Dopravní podniky v Liberci, kam se rodina přestěhovala. Jan Bartoš narukoval na letiště v Českých Budějovicích, posléze byl poslán na rok do školy specialistů v Popradu. V roce 1965 se vrátil z vojny a nastoupil v Liberci do závodů na výrobu vzduchotechnických zařízení, přejmenovaných později na LVZ. V roce 1967 byl přijat do montážních závodů jako projektant hromosvodů. Ráno 21. srpna 1968 odešel se spolupracovníkem Jindřichem Kulišem a dalšími směrem na Mírové (dnes Benešovo) náměstí. Mezitím, co se stavil doma pro fotoaparát, byl na náměstí Kuliš střelen do plic a srdce, na následky čehož v nemocnici zemřel. Koncem června 1969 bylo pamětníkovi uděleno vízum do Jugoslávie. Emigraci do Rakouska si však nakonec rozmyslel a opožděně se vrátil. Aktivně se zúčastnil demonstrace 21. srpna 1969, což mělo za následek nucenou změnu zaměstnání. Do roku 1989 pracoval v Pohřebních službách města Liberec.