Jan Bartoš

„V tom šedesátém devátém jsem byl překvapen, protože jsem se zrovna vrátil (z Rakouska, pozn.), tím, že policajti, vojáci i jiné složky stáli proti demonstrantům. Té demonstrace jsem se zúčastnil dost aktivně, nebudu tady říkat podrobnosti, ale lítaly dlažební kostky na obě strany a tak dále. Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policajti si tam brali boty. A večer jsme pořád byli ve městě, pak byl střed města obklíčen armádou, policií, milicí a tak dál. Mně se podařilo ve Fügnerce proběhnout mezi vojáky, kteří mě pustili domů. Jak jsem se pak dozvěděl, některé moje kamarády chytli a někteří z nich pak byli dva měsíce na Pastýřské. A dokonce jsem se dozvěděl, že bratr jednoho mého kamaráda šel z práce, pracoval na dráze, tak ho sebrali taky a vyšetřovali ho.“

„Mládí jsem prožil hezké a pamatuju se na jednu věc, kdy si můj táta, když sem po válce přišel, koupil pistoli a tu pistoli řádně prodal. Pamatuju si jako dítě, že k nám potom chodil policajt kontrolovat, jestli tu pistoli táta náhodou nemá, a to trvalo až do roku 1953. Táta z toho měl trochu pocuchané nervy, protože jestli si pamatujete na ta strašná padesátá léta, tak člověk nevěděl, kdy se něco stane.“

„Večer jsem cítil, že se něco děje – z rádia se toho člověk moc nedozvěděl – ráno jsem vstával a táta mi řekl: ‚Obsazují nás Rusové.‘ Já jsem říkal, že to není možný. V té době, kdy se tady začala projevovat tak trochu demokracie – říkám tak trochu, protože zas tak hrozné to nebylo – tak jsem tomu nemohl věřit. Tak jsem se sebral a šel jsem do práce, protože tehdy byly ještě píchačky, tak jsem si odpíchnul a hned po několika minutách jsem s několika spolupracovníky odešel. Konkrétně jsme šli s Jindrou Kulišem. A šli jsme směrem na Benešovo náměstí. Tam jsme se rozešli, já jsem dostal hlad a šel jsem si domů pro foťák. Když jsem se pak vrátil, tak jsem šel Ludmilinou, dneska Palachovou ulicí, všichni běželi dolů, já jsem šel nahoru a všichni říkali: ‚U radnice se střílí, nechoď tam.‘ Tak jsem tam nešel, ale když přestala střelba, tak jsme tam šli a na místě, kde stál Jindra v době, kdy se tam střílelo, byla krev a už tam někdo přinesl květiny. Pak jsem se dozvěděl, že Jindru dost rozstříleli, takže v nemocnici zemřel, protože ta jeho zranění mu zasáhla plíce, snad srdce a tak. Nebyly slučitelné se životem. Byla vystavena jeho občanka a ta teda byla pěkně rozstřílená, to na mě zapůsobilo.“