„Na Štumpovce se střídal personál, bydlel tam, jeden vedoucí za druhým se také střídali, tam nikdo nevydržel, protože to nebylo lehké živobytí a v devadesátém roce to měl převzít zase nový nájemce. Dělali inventuru a ložní prádlo hodili na rozpálené akumulačky. Šli vedle na Dvoračku, tam popíjeli, o půlnoci se vrátili, že půjdou spát, otevřeli dveře, vyšlehly plameny a během hodiny lehl třicetimetrový dům popelem. Plechová střecha na tom seděla a z komína se kouřilo. Pak nám to volali, jeli jsme tam, autem až nahoru, bylo to hrozné. Hlídala to policie. Personál, který tam bydlel, nárokoval mnoho věcí, že tam měli šperky a všechno možné shořelo, tak nám za věci z inventáře pojišťovna nic moc nedala, jen malou částku.“
„V osmatřicátém roce, když bylo pohraničí obsazené českými vojáky i s koňmi, nastalo těžké období. Na chodbě měli šest koňů, v chlívě a na chodbě, mezitím bylo koryto pro vodu a mezi tím jsme se museli pohybovat. To bylo ošklivý. Jeden voják hlídal u vchodu, střídali stráže i kolem domu. Dvoračka měla koně a ten se pásl uvázaný na louce. Žádný personál tam v té době nebyl, tam odsud každý utíkal, protože se bál, co bude, měla začít válka. Kůň se musel nakrmit, tatínek ho vedl na pastvu, kde stál celý den přivázaný, a večer pro něj zase šel, odvedl ho do chlíva, kde mu dal zase čistou vodu. A jak jednou takhle odpoledne šel, ti vojáci tam popíjeli, byli opilí a stříleli do vzduchu, hráli si. Já byla pětiletá. Tatínek řekl, že půjde na louku pro toho koně, a já jsem povídala: ,Já půjdu s tebou.‘ Tatínek říkal: ,Ne, to nemůžeš, koukej, ti vojáci tam střílejí, aby se ti něco nestalo.' A já jsem povídala: ,Ale když můžou tebe zastřelit, tak mě můžou taky.‘“
"Chtěli, abychom odešli z pohraničí, tak nás přestěhovali za Jilemnici na státní statek Javorek. Tři rodiny z Rokytnice. Nás nastěhovali u rybníka do takového domečku: kamenný, studený a mokrý, doslova, takže nám nábytek a všechno zplesnivělo. I když se větralo, topilo, to nebylo nic platné, na drátěnkách byly kapky. Tam jsme byli tři roky. Já chodila v Jilemnici ještě poslední rok do školy, sestra také. Tatínek neustále žádal [o návrat na Dvoračky], protože jsme nebyli spokojení. Na Dvoračky do našeho domu přistěhovali dva Bulhary a ti tak špatně hospodařili, že jim chcípnul dobytek a po roce to opustili. Potom přišel další zájemce, který hospodařil trochu líp, ale zabil se na motorce, tak to bylo zase opuštěné. Tehdy to už měly Interhotely, převzaly to a personál se musel starat jak o dobytek, tak o budovu. Bylo třeba dojit, máslo vyrábět, zpracovat vše dalo dost práce, tak to zajišťovali personálem z Dvoračky. Tatínek věděl, že tam jsou zaměstnaní cizí lidé, tedy bychom mohli být i my a neustále žádal. V padesátémprvním roce jsme šli zpátky. Tatínek byl zaměstnaný jako kočí, protože už byli koně a maminka jako pokojská. V létě sušili louky dole, nadřeli se hodně."
Krista Bartoníčková se narodila na Dvoračkách v kopcích nad Rokytnicí nad Jizerou 17. září 1933 jako prvorozená dcera manželů Stumpových. Rodiče měli vysoko v Krkonoších hospodářství. Pan Stumpe se vždy v zimě přesunul na Novoslezskou boudu, kde si přivydělával péčí o lyže výletníků, zatímco maminka zůstávala s Kristou doma a pro zásoby chodila do čtyři kilometry vzdálené Rokytnice ležící v údolí. Z našetřených peněz otec dostavěl hospodářství, které v roce 1936 rozšířili o malý penzion. Trvalo několik let, než rodina získala povolení penzion provozovat, protože sousední Dvoračka nechtěla připustit konkurenci. Malá Krista zažila tíhu války, když bydlela kvůli vzdálenosti školy od domova u příbuzných a známých a prožívala s nimi ztrátu jejich synů v boji. Rodinu zasáhla jak válka, tak i poválečný odsun sudetských Němců, který se vztahoval i na mnohé jejich příbuzné a přátele. Stumpovi mohli jako prokazatelní antifašisté zůstat, horský penzion jim ale vzali stejně jako československé občanství a vystěhovali je do podmáčeného domu v rámci státního statku Javorek u Jilemnice. Krista se dobře učila, přála si studovat obchodní akademii, ale směla pracovat pouze v zemědělství. Po čase se dostala k práci v kuchyni a vyučila se kuchařkou. Výuční list nakonec získala na rodných Dvoračkách, kam se rodina mohla vrátit v roce 1951 poté, co jí stát navrátil občanství. Dům jí už ale nepatřil, a když po roce 1989 probíhalo restituční řízení, celý shořel. Rodina z pojistky téměř nic nedostala a pozemky, na kterých dnes stojí nová Štumpovka, prodala. Krista s manželem vychovala dvě děti, dceru Janu a syna Josefa. V roce 2013 po 56 letech manželství ovdověla. Kristina Bartoničková žila ve Vysokém nad Jizerou. Zemřela 24. srpna 2023 ve věku nedožitých 90 let.
Zlatá svatba rodičů Johanna a Anny (sedící zleva: otec, matka, bratr otce s manželkou. Horní řada zleva: syn paní Kristy Jan, sestra Jana, Krista, manžel Josef, dcera Jana, bratranec s manželkou a synem), 1979
Zlatá svatba rodičů Johanna a Anny (sedící zleva: otec, matka, bratr otce s manželkou. Horní řada zleva: syn paní Kristy Jan, sestra Jana, Krista, manžel Josef, dcera Jana, bratranec s manželkou a synem), 1979
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
