„Viděl jsem všechno. Byl jsem na Majdanu mnohokrát – jezdil jsem tam z Ternopilu. Na začátku jsem organizoval Majdan v Ternopilu, ale tehdy jsem ještě netušil, že to bude celonárodní Majdan. Začali jsme rozdávat stužky s nápisem ‚Ukrajina je EU‘. Mám dokonce někde i fotky. A jen o pár dní později Majdan skutečně začal. Mnozí si mysleli, že jsem to věděl dopředu, ale nebyla to pravda. Jednoduše jsem se skupinou lidí začal rozdávat stužky a pak jsem vyrazil na Majdan do Kyjeva. Následně jsme v Ternopilu založili centrum podpory Majdanu. Tato organizace posílala lidi do Kyjeva – každý den jsme na směny zajišťovali dopravu lidí a jídla. Stalo se to naší každodenní prací."
„Za prvé: ‚Aby zlo zvítězilo, stačí mlčet,‘ řekl filozof a odkazuje to na film ‚Hitler‘. Za druhé: nepotrestané zlo se dříve či později zdvojnásobí. Tato slova směřuji těm, kteří předstírají, že se nic neděje. K těm, kteří říkají, že válka je daleko, dva tisíce kilometrů od Česka. Hluboce se mýlí. Dnešní války jsou technologické, hybridní a budou trvat ještě velmi dlouho. To, co se nyní děje na Ukrajině, je otevřením Pandořiny skříňky na evropském kontinentu. Proto bych dnes rád vyzval všechny, aby nebyli lhostejní k výzvám, které stojí před civilizovaným světem, před státy Evropské unie. Dokud Ukrajina bojuje, Evropa je v bezpečí. Ale nikdo z nás neví, co se zítra odehraje v hlavě Putina nebo toho, kdo bude po něm. Kam až půjdou? Do Estonska? Finska? Polska? Mohou udeřit kdekoliv. A vezmeme-li v úvahu, že Rusko je jaderná mocnost, následky mohou být nepředvídatelné. O to důležitější je, abychom udělali vše, co je v našich silách, abychom Rusko maximálně oslabili diplomaticky, ekonomicky i vojensky. A to prostřednictvím pomoci Ukrajině. Pomozme, čím můžeme."
„Když začaly dopadat bomby k našemu zákopu, můj parťák, přezdívalo se mu Cyhan, utrpěl kontuzi. Tehdy jsem ani nevěděl, co to slovo znamená, protože se nepoužívalo. Ztratil sluch a bolela ho hlava. Kvůli tomu evakuovali i mě, protože jsme byli ve dvojici. Cyhana poslali na léčení a já se vrátil do zázemí, ke své jednotce, k četě dělostřelectva motorového pěšího praporu. Ten večer jsem se bavil s jedním vojákem, dali jsme si s ním sklenku a jeho poslali na moji pozici. Druhý den zemřel, právě tam, kde jsem byl předchozí noc. Byla to přímá střela z ruského tanku, který na tu pozici pálil od rána do večera. Tank přijel ráno a celý den jen: buch, buch, buch, buch. A tak se dostal na naši pozici. Střílel nejdříve zleva doprava, pak zprava doleva. Pak přišlo letectvo – sedíte na pozici a všechno se třese, stromy padají, to byla práce letectva. A pak dělostřelectvo, to je další kapitola. Několik Rusů poslali jako návnadu, aby je naše jednotka zastřelila. Zabili je, ale jejich cílem nebylo dobýt naši pozici. Chtěli, abychom díky tomu odhalili naše dělostřelecké postavení.“
Stepan Barna se narodil 9. října 1979 v obci Nahirianka v Ternopilské oblasti na území dnešní Ukrajiny, tehdejšího Sovětského svazu. Oba rodiče, Světlana a Stepan, pracovali jako učitelé v tamní venkovské škole. Otec Stepan i starší bratr Oleh se aktivně zapojili do revolučního dění během osamostatnění Ukrajiny (1991). Už v období před anexí Krymu (2014) se Stepan angažoval v občanských iniciativách zaměřených na sjednocení země, podporu svobody a zmírnění ruských mocenských vlivů. Po krymské anexi se podílel na formování ozbrojených jednotek z řad dobrovolníků. Angažoval se též politicky – od roku 2014 coby poslanec ukrajinského parlamentu (Verchovna Rada Ukrajiny), v letech 2015 až 2019 jako gubernátor Ternopilské oblasti. Z pozice gubernátora byl roku 2018 jmenován velitelem nově zformované 105. jednotky teritoriální obrany. Roku 2019 se dobrovolně přihlásil k 10. horské útočné brigádě Edelweiss, po ruské invazi na Ukrajinu (2022) se se svou jednotkou účastnil frontových bojů (nejen) v oblasti Donbasu. Do armády dobrovolně vstoupil též bratr Oleh, který padl v roce 2023 poblíž města Vuhledar v Doněcké oblasti. K roku 2025 působil Stepan Barna v hodnosti podporučíka jako velitel čety bezpilotních leteckých systémů motorizovaného pěšího praporu 10. horské útočné brigády Edelweiss.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
