„Maminky měly strach. Kluci šli do války a vrátí se? Nevrátí se? To byl ten strach z konce a možného způsobu konce života. Bylo to tak nařízené a pro nás v tom ideologie nebyla, prostě to tak bylo a my jsme si to nezdůvodňovali. Kluci samozřejmě taky dostali dovolenou, měli uniformy. A co jsme dělali? Vzali jsme saně a šli sáňkovat. Ten byl v uniformě, ten v Hitlerjugend, ten v civilu, bylo to jedno. Ta doba taková byla. Já jsem měl přednášku na akademii stejně starým, jako jsem byl já. A já jim to vysvětlil: Buďte šťastní… a co se od nás očekávalo. Osmadvacátý ročník, to byl ten ročník poslední.“
„Přišli jsme do té obce 12. nebo 13. dubna. Co tam s námi mohli dělat? Tak jsme tam uklízeli. Fronta již byla blízko a jeden říkal: ‚Jdeme, jdeme.‘ No tak se samozřejmě organizovaně šlo. Dostali jsme jízdní kola, měli jsme oblečení, pušky. Já si pamatuju, že mi dali belgickou pušku, ale patrony mi nedali, protože je už neměli. Říkali: ‚Tu pušku si vem.‘ No idiotismus. Tak jsme šli, mně bylo šestnáct a byl jsem slabý kluk, tak jsme šli vzadu. Procházeli jsme obcemi a maminky tam stály na chodníku, plakaly, viděly tu tragédii toho válečného života, tak nám přinesly vodu. Ten můj kamarád říkal: ‚Hele, tam nepůjdeme, zmizíme.‘“
„Dívali jsme se z okna a viděli ty známé. Ženy v kloboucích, kabátech, rukavicích, všichni táhli vozíky na nádraží. Najednou zvonili a přišla taková skupina, byli z revoluční gardy, pochopitelně tam byl nějaký vojenský činitel a čeští starousedlíci. Kufry a to všechno jsme měli připravené. Postoj nás dětí byl ten, že nás čeká něco nového, ale rodiče věděli, že přijdou o všechno… Tenkrát jsme měli obrazy Stalina a Beneše, nebyly zarámované, ale tatínek je dal do kuchyně. Byla to taková doba. Samozřejmě gardisté s maminkou mluvili česky, s tátou také, já jsem jim taky řekl dobrý den, tak z toho byli blbí. Pak tam přišel jeden, který nás znal a řekl: ‚Necháme je ještě tady, musíme to projednat.‘“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Hanuš Adamec sám říká: „Narodil jsem se v Čechách a mým domovem je Evropa.“ Narodil se 20. listopadu 1928 do rodiny s českými kořeny plně integrované do tehdejšího německého prostředí meziválečného Ústí nad Labem. Otec, úředník na městském magistrátu, se v roce 1934 přihlásil k české národnosti. Vzhledem ke svému postavení vedl rodinu k národnostně nestrannému životu. Adamcovi se neangažovali ve veřejných spolcích, byli praktikujícími křesťany a otec byl členem sociální demokracie. Syna dali do německých škol, dceru do českých. Doma se mluvilo německy, ale všichni mluvili plynně česky a rodina měla mnoho přátel mezi Čechy i Němci. Po odstoupení Sudet Německu neoptovali a stali se říšskými občany. Aby Hanuše Adamce přijali na obchodní akademii, musel vstoupit do Hitlerjugend. S postupem války otec narukoval a sloužil jako úředník v Litoměřicích a později v Krakově. Hanuš Adamec sledoval, jak jeho starší kamarádi odcházejí na frontu. Bral to, že to tak musí být. Po uzavření škol v roce 1944 šel na pracovní úřad a nastoupil jako měřič a kontrolor do továrny D.Í.K. v Teplicích. Pracoval spolu s nuceně nasazenými a kolegové a kolegyně plakali, když odcházel s povolávacím rozkazem. V dubnu 1945 pochodoval z Chemnitzu po boku kamaráda vyzbrojen puškou bez nábojů a jízdním kolem vstříc frontě. Z kolony mladých kluků utekli a v chaosu konce války se dostali v pořádku zpět domů. V létě téhož roku čekal Hanuš Adamec, jeho mladší sestra a rodiče se sbalenými kufry. Sledovali oknem proudy odcházejících známých tváří. Když přišli gardisté, zaskočili je přivítáním v dokonalé češtině, na zdi v kuchyni visely portréty Edvarda Beneše a Josifa Vissarionoviče Stalina. Jeden z gardistů rodinu znal a své kolegy přesvědčil, aby mohli zůstat. V době natáčení rozhovoru (2015) působil v krajském výboru národnostních menšin. Hanuš Adamec zemřel 22. března roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
