Slovo příště jsem už dávno vyškrtnul ze všech svých slovníků
Hanuš Adamec sám říká: „Narodil jsem se v Čechách a mým domovem je Evropa.“ Narodil se 20. listopadu 1928 do rodiny s českými kořeny plně integrované do tehdejšího německého prostředí meziválečného Ústí nad Labem. Otec, úředník na městském magistrátu, se v roce 1934 přihlásil k české národnosti. Vzhledem ke svému postavení vedl rodinu k národnostně nestrannému životu. Adamcovi se neangažovali ve veřejných spolcích, byli praktikujícími křesťany a otec byl členem sociální demokracie. Syna dali do německých škol, dceru do českých. Doma se mluvilo německy, ale všichni mluvili plynně česky a rodina měla mnoho přátel mezi Čechy i Němci. Po odstoupení Sudet Německu neoptovali a stali se říšskými občany. Aby Hanuše Adamce přijali na obchodní akademii, musel vstoupit do Hitlerjugend. S postupem války otec narukoval a sloužil jako úředník v Litoměřicích a později v Krakově. Hanuš Adamec sledoval, jak jeho starší kamarádi odcházejí na frontu. Bral to, že to tak musí být. Po uzavření škol v roce 1944 šel na pracovní úřad a nastoupil jako měřič a kontrolor do továrny D.Í.K. v Teplicích. Pracoval spolu s nuceně nasazenými a kolegové a kolegyně plakali, když odcházel s povolávacím rozkazem. V dubnu 1945 pochodoval z Chemnitzu po boku kamaráda vyzbrojen puškou bez nábojů a jízdním kolem vstříc frontě. Z kolony mladých kluků utekli a v chaosu konce války se dostali v pořádku zpět domů. V létě téhož roku čekal Hanuš Adamec, jeho mladší sestra a rodiče se sbalenými kufry. Sledovali oknem proudy odcházejících známých tváří. Když přišli gardisté, zaskočili je přivítáním v dokonalé češtině, na zdi v kuchyni visely portréty Edvarda Beneše a Josifa Vissarionoviče Stalina. Jeden z gardistů rodinu znal a své kolegy přesvědčil, aby mohli zůstat. Hanuš Adamec je dnes členem krajského výboru národnostních menšin.
