Zora Urbanová

„Především jsem se vůbec nedokázala vypořádat s padesátými léty. Proto jsem taky pořád seděla u těch procesů se Slánským, proto jsem taky byla pod vlivem mé tety a Bruce Lockharta... Bruce Lockhart byl londýnský komentátor, kterého jsme poslouchali. A moje teta byla silně promasarykovská. Její manžel byl kapitán Hradní stráže a pohybovali se v Lánech kolem Masaryka. Takže teta se mě snažila vést jinak. A pak najednou jsem byla na sociální fakultě, což se tetě moc nelíbilo. Názory jsem měla takové, že se mi nelíbilo to, co jsem měla na škole. Teta říkala, abych tedy z té školy odešla, ale já jsem říkala, že když tam nebudu, nemám vůbec žádnou možnost pracovat. Můj otec taky neměl zaměstnání, protože ho v roce 1948 vyhodili z advokacie. Pak se mi tedy narodil syn a já s ním byla čtyři roky doma a pak jsem pracovala. V roce 1968 jsem pak měla už od ideologie pokoj, protože mě vyhodili z partaje. Tím pádem jsem opustila snahu pokračovat v kariéře. Prostě jsem ji nedělala.“

„Chodila jsem na Norbertov do školy s holčičkami, jejichž otcové byli nezaměstnaní, byli chudí, žili hrozně, děti chodily do školy i bez spodního prádla a mně se to zdálo docela divné už v té době. V naší ulici žila švýcarská rodina, která začala nosit dárky pro chudé děti ve škole. A já jsem začala u nás doma prosazovat, že to budu dělat taky. Mám tedy jednu silnou vzpomínku – na Mikuláše se dětem dávaly metly osázené bonbony. Jednu metlu s bonbony jsem vzala do školy, abych ji dala jedné holčičce, protože jsem věděla, že určitě žádnou nedostane. Když jsem ale přišla s metlou do školy, Tonička tam nebyla. Její tatínek v ten den spáchal v lese sebevraždu. Byl nezaměstnaný otec osmi dětí a nevěděl si rady. To byl první můj silný pocit, že ta naše společnost je divná.“