Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zora Urbanová (* 1927)

Věřila jsem, že společnost by měla být spravedlivější, nevěřila jsem v metody komunistů

  • narodila se 25. ledna 1927 v Praze

  • přátelila se se Stanislavem Neumannem, který spolupracoval s komunistickým protinacistickým Předvojem

  • seznamovala se s komunistickými idejemi, ale cítila se být sociální demokratkou

  • v roce 1946 začala studovat sociální fakultu Vysoké školy politické a sociální

  • do KSČ nakonec vstoupila v roce 1948 na nátlak komunistických předáků

  • v roce 1950 promovala a provdala se za spolužáka Luďka Urbana

  • s procesy v padesátých letech a metodami komunistů se nemohla smířit

  • do roku 1962 zůstala doma s dětmi, poté přednášela na Vysoké škole ekonomické

  • nikdy nebyla přesvědčenou komunistkou

  • ze strany ji i jejího manžela vyloučili v roce 1968

  • přišla o možnost docentury

  • přednášela hospodářské dějiny na Vysoké škole ekonomické, kde působila až do důchodu v roce 1989

  • manžela po roce 1969 vyhodili z Akademie věd a nesměl publikovat

  • její bratr Zdeněk byl filmovým režisérem

Zora Urbanová, rozená Kopáčová, se narodila 25. ledna 1927 v Praze do rodiny advokáta Františka Kopáče a matky Emilie, která byla učitelkou. Měla o rok mladšího bratra Zdeňka.

Dívka z vily na Ořechovce

Do roku 1933 žili v Praze Ve Smečkách, ale v době hospodářské krize, kdy stavební práce zlevnily, nechal tatínek postavit vilu na Ořechovce, kde žije pamětnice dodnes. Jde o velký dům s několika byty, které otec pronajímal s vizí, že později je využijí jeho děti. Domem tedy prošel kus historie, protože v něm před válkou žili Židé, pak Němci, po válce například volyňští Češi, a Zora Urbanová o jejich dramatických osudech dovede vyprávět hodiny.

Rodiče nás učili, že společnost má různé aktéry

V roce 1933 chodila do obecné školy na Norbertov a poté osm let do akademického gymnázia, většinu času v centru Prahy, na Příkopy.

Už jako malá projevovala silné sociální cítění. Ovlivňovala ji služebná Anička, s níž měla velmi blízký vztah. Anička coby přívrženkyně předválečné komunistické strany brávala pamětnici na demonstrace, kde se setkávala s pojmy jako „sociální nespravedlnost“ a „třídní společnost“. A tak přesto, že byla dítětem sociálního demokrata a nikdy netrpěla nouzí, probouzela se v ní silná empatie vůči těm, kteří na tom tak dobře nebyli. Zásluhu na tom ale měli i liberální rodiče. „Evropa před válkou procházela velkými změnami a rodiče se nás snažili učit, že společnost má různé aktéry. Otec mi dával číst poměrně náročnou literaturu a nestaral se, jestli je vhodná pro můj věk. Četla jsem Peroutku, Přítomnost. Román Na západní frontě klid jsem četla ve druhé třídě. Hodně to ovlivnilo můj život, ale přesto jsem zůstávala naivní.“

Navíc za války rodiče z Ořechovky organizovali kroužky, kde se děti i rodiče scházeli po vilách a profesor chodil přednášet o dějinách. Pamětnice tak měla znalosti, které je ve škole neučili.

Příběhy chudých spolužáků mnou otřásaly

Nejsilněji ale na člověka působí bezprostřední zkušenosti. A těch měla Zora Urbanová před válkou dost. Na jednu stranu žila v blahobytné vile, na druhou stranu chodila do školy na Norbertov i s chudými dívkami. „Jejich otcové byli nezaměstnaní, chudí, děti chodily i bez spodního prádla a připadalo mi to divné. Doma jsem si vymohla, že budu nosit do školy příspěvky a dary pro chudé děti.“ Jeden zážitek jí utkvěl obzvláště silně. A to když chtěla na Mikuláše přinést pro svoji chudou kamarádku Toničku metlu osázenou bonbony, protože jí bylo jasné, že ona žádnou do školy nepřinese.

„Jenže v ten den Tonička do školy nepřišla. Dozvěděla jsem se, že se její tatínek v nedalekém lese oběsil. Jako otec osmi dětí neměl jak se o ně postarat. Bezvýchodnou situaci už neunesl. To byl první silný pocit, že společnost je divná.“

V dějepise se stále mluvilo o Reichu

Válku prožila na Akademickém gymnáziu Na Příkopech a okupaci v březnu 1939 má v paměti takto: „Z oken gymnázia jsme všichni sledovali, jak Příkopy pochodují Němci. Češi na ně mávali, ale většinou si uplivovali. Němci vařili a rozdávali polévky pro naše lidi. Někteří si polévky brali, možná měli opravdu hlad, jiní prostě vnímali Němce jako řešení.“

Přesto, že byla válka, říká, že na gymnáziu prožila pěkné mládí, a to díky výborné partě ve škole a kvalitním kantorům, vesměs vysokoškolským profesorům, kteří po uzavření vysokých škol přestoupili na gymnázia.

Vypráví, že měli deset hodin němčiny a některé předměty v němčině. V dějepise se stále mluvilo o německé říši a nepohodlné pasáže se v učebnicích musely povinně přelepit. Někteří kantoři měli ovšem odvahu přednášet českou literaturu, a když přišla německá kontrola, studenti zápisky poschovávali. Mnoho studentů se ale na škole kvůli prospěchu neudrželo. Z jedenašedesáti ve třídě jich odmaturovalo jen třicet.

Stanislav Neumann a komunistický protinacistický Předvoj

Jedním z nejbližších spolužáků byl pro pamětnici Stanislav Neumann, syn herce Stanislava Neumanna a vnuk publicisty a básníka S. K. Neumanna. Stanislav spolupracoval s komunistickou protifašistickou odbojovou organizací Předvoj. „Standu jsem znala od školky, znala jsem i jeho komunistickou rodinu. Schovával si ke mně Komunistický manifest a nějaké letáky a hodně stál o to, abych vstoupila do hnutí Předvoj. Ale pak přišlo do školy oznámení, že Standu zavřeli. Spolu s ním uvěznili taky moji přítelkyni z lavice Věru Hruškovou a další lidi, které 2. května 1945 v Terezíně popravili.“

Věru naštěstí propustili a Standu, který měl už tyfus, z Terezína dostal jeho otec, populární herec, jenž měl zřejmě nějaké známé, kteří mu pomohli.

V Předvoji se sdružovali mladí, nadšení a možná naivní komunisté, kteří nebyli žádní pitomci ani zrádci. Byli to lidé, kteří chtěli změnit systém, který vytvořil krizi a chudobu. To mladí lidé dnes nevědí. Myslí si, že kdo někdy sympatizoval s komunismem, byl hloupý,“ dodává pamětnice.

Věřím dodnes, že společnost by měla být spravedlivější

Zora Urbanová nikdy nebyla ve svých názorech jednoznačně vyhraněná. Pozorovala demokraty i komunisty. Věřila, že by společnost měla být sociálně spravedlivější. Vzpomíná, jak maminka odmítla taxikáře, který měl staré, ošklivé auto. „Rozplakalo mě to a vyčítala jsem mamince, že s ním měla jet, aby tomu chudému taxikáři přispěla na živobytí.“

Rozhodně však nesympatizovala s metodami komunistů, které přišly později, o nichž koneckonců ještě před válkou četla v románu Moskva – hranice od Jiřího Weila, který přesně odhalil fungování stalinismu, což pro něj bylo velmi bolestné odhalení.

„Knížku mi dal tatínek, jenomže v té době mi bylo kolem deseti let a ještě jsem tomu příliš nerozuměla. Mladý člověk ani po válce nemohl vědět, jaké metody násilí budou komunisté praktikovat.“

O vstupu do KSČ ale neuvažovala ani po válce. Byla sociální demokratka.

KSČ, jinak prý na škole nepřežiju...

Ačkoli se necítila být komunistkou, do strany nakonec přece jen vstoupila. Studovala na sociální fakultě Vysoké školy politické a sociální a v roce 1948 byla již ve třetím ročníku. „Po komunistickém převratu, 28. února, jsem odjela s budoucím manželem a celou partou na hory. Přesvědčovali mě, abych do KSČ vstoupila, protože jinak na škole nepřežiju. A já chtěla dostudovat...“

Když se v březnu 1948 vrátila z hor, ve škole už nenašla kantory, která znala. Dva emigrovali do USA a další byli vyhozeni. „Kantoři se změnili do té míry, že to někdy nešlo poslouchat. Byli tam i fanatičtí komunisti,“ vzpomíná Zora Urbanová. Jiří Pelikán ze Svazu studentstva ji varoval, že se na škole neudrží. Našel jí ručitele a pamětnice se stala kandidátkou a poté členkou strany.

Z politických procesů se mi dělalo zle

Politické procesy padesátých let proseděla u rozhlasu a dělalo se jí z nich špatně. Byla na sociální fakultě, kde se učilo to, co bylo v rozporu s jejími názory. Ze školy však odejít nechtěla, protože nic jiného neměla. Když se jí v roce 1953 narodil první syn, bylo to určité vysvobození, protože s ním zůstala doma. Manžel, na rozdíl od ní přesvědčený komunista, byl v té době v SSSR a o procesy se podrobně nezajímal. Nevěřil prý ani krutostem, které prováděl Stalin v SSSR. „To byl věčný rozpor mezi námi. Oba jsme byli v partaji, ale přitom jsme měli každý úplně jiné názory. Manžel proto taky nesl vyhazov ze strany v roce 1968 mnohem hůře než já. Až pak jsme si začali rozumět lépe.“

V roce 1968 mě ze strany vyhazovali úplní blbci

Učila na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze, ale do školy se vrátila po mateřské dovolené až v roce 1962. Politicky se neangažovala a o odchodu z KSČ neuvažovala kvůli manželovi, kterému by zničila kariéru. V šedesátých letech už především věřila, že se komunistická strana změní zevnitř. „Po srpnu 1968 už ale byla situace jasná. Z KSČ mě vyhazovali úplní blbci,“ říká lakonicky Zora Urbanová.

Manžel Luděk Urban, který působil v Ekonomickém ústavu Akademie věd a rok 1967–1968 trávil ve Spojených státech amerických v Mírovém hnutí, kam ho vyslal ekonomický ústav, se po roce 1968 ocitl na dlažbě. Podobně jako otec pamětnice, který v roce 1948 přišel o advokátní kancelář, nemohl Luděk Urban sehnat práci, údajně z jazykových důvodů. „Můj otec uměl dobře rusky, francouzsky a německy, ale nestačilo to, a můj manžel na tom byl podobně a také o práci žádal marně. Nakonec dostal zaměstnání v Ústředí technických a ekonomických informací, kde působil odvážný ředitel – komunista, který zaměstnával lidi vyhozené z partaje.“

Prof. Ing. Luděk Urban, CSc., od roku 1969 nemohl ani publikovat a odborné knihy vydával pod jmény svých přátel.

Snažila jsem se přednášet hlavně fakta

Zora Urbanová ale po nějaké době mohla učit na ekonomické fakultě dál. Hospodářské dějiny přednášela od prvobytně pospolné společnosti do první republiky. „Všichni se snažili učit tak, aby nebyli ovlivňováni ideologií. Snažila jsem se přednášet hlavně fakta. Složitější to bylo s názory určitých lidí, kteří tam učili, každý věřil tomu, co učí, jinak,“ říká pamětnice, které na škole vadily pokrytecké vztahy s kolegy poté, co ji vyhodili z partaje.

Docentura byla po vyhazovu z KSČ vyloučena

V roce 1967 měla před docenturou, nakonec ji však nedostala. „Měla jsem se politicky projevovat, napsat nějaké učebnice, což jsem činila, po roce 1969 mě ale vyhodili z partaje, a docentura tak byla vyloučena. Když mi ji po roce 1989 znovu nabídli, už mi to přišlo zbytečné. Navíc tam, kam bych měla nastoupit, byli lidé, se kterými jsem nesouhlasila a nechtěla bych s nimi dělat.“ Do důchodu šla v září 1989, kariéry i profesury se vzdala.

Celý život byl plný rozporů

Zora Urbanová říká, že celý život zápasila s rozpory, které tříštily její život. „Na jedné straně bída lidí, kteří si ji nezaslouží, na druhé straně politické procesy, na třetí straně jsem byla v partaji, kde jsem byla jen napůl a raději jsem byla doma s dětmi. Nechala jsem dělat manžela, který se sice učil mnohem hůř, ale byl pilnější, práce ho naprosto naplňovala a v kariéře byl také úspěšnější...“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)