Antonín Šulák

* 1921  †︎ 2016

  • "Já jsem (byl zraněn – pozn. autor) na polské straně při akci, když jsem se dobrovolně přihlásil. Bylo to konkrétně od velitele brigády, štábního kapitána Janka, který chtěl dobrovolníky. Aby se přihlásily tři mašiny na dobrovolnou akci prorazit frontu, dostat se Němcům do týlu a obsadit tam nějakou vidlici cest a nepouštět prostě německou techniku po cestách. A při této operaci byl můj tank podbitý. Prostě dostal šlupku do čela, od protitankového kanónu to bylo. Já jsem byl zraněný těžce a nabíječ taky těžce. Vyskočil (jsem – pozn. autor). Zůstal naživu jedině radista, mladý kluk, Slovák Cvitkovský. Po válce jsem se s ním setkal, vcházel do civilu a chtěl jít studovat. Tak mi trošku o tom vyprávěl. Mašina shořela do mrtě a shořela i s velitelem, který tam zůstal, byl zabitý asi přímo na místě v mašině. Velitel se jmenoval Rubinstein, podporučík Rubinstein. Byl původem rodák z Užhorodu nebo Mukačeva, myslím že z Užhorodu. A byl povoláním, si pamatuji, říkal, divadelním hercem. Já jsem ho dostal snad za trest. Tak jsem přežil jenom já a ten kluk mladý Cvitkovský, radista."

  • "To je zase zajímavé. V Charkově jsem byl jako dělník. Jsme byli u té firmy, tak jsme bydleli u letiště. A sousedy jsem měli letce – Němce průzkumníky. Ti létali fotografovat na frontu do týlu, dokonce si přitáhli někde z Kavkazu medvídka. Měli ho na zahradě. My jsme viděli z druhé strany a musím říct – vařili jsme si sami, dostávali jsme dosti slušné žrádlo, i maso jsme fasovali. Ta firma se o nás starala. Musím říct, že po té stránce v tu dobu to v Charkově byla paráda. Ovšem, ty začátky byly strašně těžké a hladové… zima. To byl Stalingrad tenkrát, to byly mrazy… hrozný. Já jsem měl pejska, našel jsem si vojenského poběhlíka, který se prostě ztratil někde na frontě. Já jsem ho nějak nalákal, vzal jsem ho domů a dal jsem mu nažrat. On se mě začal držet a vykrmil jsem si ho. Pak mi ho sebral jeden kapitán-letec, že je to vojenský pes a že mi nepatří. On si ho odvezl, ale najednou přišel za mnou, utekl zase a už ho potom nechtěl. Ten pes byl se mnou v cimře a byl jsem tam akorát já a nějaký Straka, taky z Lanžhota. A slyšíme tam ťukání. Začal řvát (pes – pozn. autor) a ten Straka povídá: ‚Hele, tak pojďte dále.‘ Jenomže on asi neslyšel, jak ten pes štěká – Lux jsem mu říkal. Tak jsem šel k těm dveřím a říkám: ‚Sedni!‘ Otevřu, a on je to německý desátník od protiletadlových. Ne, pilot, ale nosili stejnou uniformu Němci od protiletadlových. Ti sloužili na letištích a měli na starosti kanóny, techniku a tyto. Povídám: ‚Sakra, co po nás chce?‘ A ještě Straka povídá: ‚Hele, řekni, co ten moula může chtít po nás?‘ On byl desátníkem. A když to řekl Straka, co po nás chce ten vůl, tak se ozval a povídá: ‚Do prdele, kluci, vy jste Češi?‘ – ‚To víte, že jsme Češi. Jsme z Moravy, jsme Moraváci.‘ – ‚Já teda nejsem Moravák, ale Moravu znám. Ale já pocházím víte odkaď? Víte, kde je Jindřichův Hradec?‘ – ‚No sakra, že víme, kde je Jindřichův Hradec. Jižní Čechy ne?‘ – ‚No, tak já jsem úplně dole kousek k hranicím.‘ Jmenoval se Vaněk. A právě nastala ta hranice… My jsme mu vždycky říkali dobrej voják Švejk. On samozřejmě uměl německy, on pocházel z takzvaného smíšeného manželství. To znamená, že táta byl Čech a matka byla Němka. Oni tam asi zkejsli na hranicích, kdežto zábory byly… Spíš tady od té Bystřice (pocházel Vaněk – pozn. autor). Tak jsme se seznámili a ona nám tam posluhovala jedna mladší žena a on s ní táhnul. On tam byl za ní." Sběrač: "Ruska?" A. Š.: "No, Ukrajinka. On se taky s ní domlouval, měl zaječí úmysly, že přejde. On nám to neříkal, my jsme to nevěděli. S Vaňkem, kterého jsem viděl v Charkově, jak vstupuje k nám do té cimry jako desátník… protiletadlový střelec. On teda střílel, on měl lehké, rychlopalné protiletadlové dělo. Na tom letišti sloužil, jako my jsme tam dělali. Tak jsme se seznámili. A on tam za ní chodil. My jsme věděli o Vaňkovi, ale já jsem nevěděl, jaký byl voják. Ale Němci ho degradovali. A já jsem se s ním setkal v naší armádě! On byl četařem a já jsem se ním u tanků setkal. Když jsme šli k tankům, tak on byl v armádě a byl četařem. Takových kluků bylo spoustu. V takzvaných Sudetách, jak Němci zabírali napřed Sudety, tam bylo spoustu Čechů ze smíšených manželství, a ti co neodešli do vnitra, tak museli vstoupit do armády, jak na tom byli s roky, stářím, zdravotním stavem a tak dále. S tím Vaňkem jsme se seznámili, já jsem se s ním dost kamarádil. On to byl dobrý voják Švejk. On uměl dělat pro vojáky, uměl donést zprávy, on se dvakrát vydal k Němcům na besedu. Říkal: ‚Já jdu na besedu.‘ Oblékl si německou uniformu a šel na besedu. A on se z té besedy vždy vrátil a ještě kolikrát přinesl slepici nebo něco. A přinášel takové zprávy, že takového chlapíka v brigádě neexistovalo, který by přinesl takové zprávy od německé armády, jaké on nosil. A ono si ho velitelství strašně chválilo. Janko na něj nedal dopustit a ani Tesařík. Jenomže on měl povahu vojáka Švejka. Oni ho asi dvakrát za mě degradovali a dvakrát mu to zase vraceli."

  • "Mé jméno je Antonín Šulák a narodil jsem se na jižní Moravě. Okres to byla tenkrát Břeclav, pak se to změnilo na okres Hodonín, protože Břeclav byla zabraná. Tam jsem prožíval moje dětství, moje mládí až do roku 1938, 1939, kdy jsme vlastně začali přicházet o náš stát. Narodil jsem se v Lanžhotě, 17. 12. 1921. Byl jsem jeden z pěti dětí, otec byl státní zřízenec na dráze. Z těch pěti dětí bylo jedno děvče a ostatní kluci. Prožíval jsem, jak jsem řekl, v Lanžhotě dětství až do vychození škol. Tam jsem skončil osmiletku, to byla tenkrát napřed obecná, potom měšťanská škola. Po ukončení mojí školy jsem se šel učit do Břeclavi, Břeclav jako okresní město. Učil jsem se na strojního zámečníka a na slévače 3,5 roku. Nevyučil jsem se, protože přišly ty osudné roky, to byla ta třicetosmička, třicet osmý rok (1938) a třicet devátý rok (1939), kdy napřed padlo pohraničí a potom zábor zbytku republiky. V tu dobu jsme zůstali bez učení, protože to (Břeclav – pozn. autor) zabrali Němci. Tak nás naverbovali do reichu. Já jsem odešel pracovat do Lince. Nás tam šlo spoustu, z Lanžhota asi šedesát mladých lidí."

  • "To se seběhlo, když jsem byl podbitý. Můj tank dostal naostro na čelo. Mašina shořela a já se vyškrábal po jedné ruce (ven z tanku – pozn. autor). Němci po mně ještě stříleli bokem od baráku. Náhodou jsem měl štěstí, že mě netrefili a dostal jsem se za barák. Teď jsem přemýšlel, barva mi utíkala – krev teda, já jí říkám barva jako myslivec – z hlavy a z ruky. Největší strach jsem měl o břicho, protože jsem strašně cítil bolest na břichu. Jedna střepina měla to štěstí, že mi rozsekla kůži a bránici, ale nezasáhla. Už byla ztlumená něčím, možná svetrem. Tak jsem si odvezl do nemocnice taky jednu střepinu v tom anglickém svetru."

  • "A tam jsem prožil určité období. Pak na mě uvalili sabotáž, že jsme tam prováděli Moraváci lumpárny, které mohly být trestány i smrtí. Jsme třeba rozkrádali malé bombičky z velkých pum. Oni je Němci měli vždycky nachystané na příští dni do letadel a bombardovat města na Ukrajině nebo na frontě. My jsme jim brali ty bombičky, až se to profláklo a odskákali to polští pracující, kteří tam dělali. Nám to tak nějak vyšlo, jenomže nevyšlo nám to všem a mně a ještě jednomu to nevyšlo, že jsme šli k soudu a soud nás odsoudil na dva měsíce. Tak jsme prožívali dva měsíce v Charkově ve vězení. Tam to bylo jako v koncentráku – žádné jídlo, hodně práce. Bylo to v zimě, v lednu. Chtěli těžkou práci po nás, ale jídlo nám nedávali – dávali nám vodu, chléb a trošku bryndy, polévky. Takže jsme tam ztratili za dva měsíce jednu třetinu váhy." Sběrač: "V zimě kterého roku?" A. Š.: "To bylo v roce 1942."

  • "Celou dobu se nedostal žádný tank na hranice, ale já můžu tvrdit, že tank Kapitán Jaroš (název tanku, v němž jezdil Antonín Šulák – pozn. autor) na hranicích byl. A byl na slovenské straně. Když by toto měl někdo od mých vojáků slyšet, tak někdo říká: ‚To snad není možný.‘ Ale já můžu tvrdit stoprocentně, že jsme tam byli. Byla to samochodka Kapitán Jaroš. Jeli jsme, bez závady jsme se dostali. Ostatní mašiny zapadly, ty jsme viděli, my jsme jeli jako poslední, před námi byly T-34 a T-42, T-34 bylo více, jak zapadají. Když se začaly rozvinovat do kopce, tak jeden za druhým zapadaly. My jsme měli štěstí, že jsme nezapadli, že jsme to brali jinudy a s tou mašinou jsme se dostali de facto až na samé hranice Slovenska. Shodou okolností jsem měl velitele, nějaký Špilko, byl to svobodník nebo desátník, druhý Slovák dělal nabíječe, to byl nějaký Rak, a třetí byl Volyňák Bačovský. Čtvrtý jsem byl s posádkou já, Antonín Šulák z Moravy. Dohadovali jsme se na slovenské straně a svobodník nebo desátník Špilka říká: ‚Kluci, my jsme na Slovensku, já vám za to můžu ručit, že my jsme na Slovensku.‘ Já povídám: ‚No, ale kde máme pěchotu?‘ Jsme se domlouvali. Vystrčili jsme hlavu, a nikde nikoho. Ale musím dodat, když jsme se tam dostávali, že jsme odtud akorát vyhnali rotu, opravdu rotu Němců. Možná, že tam byla jenom četa. Byly tam zákopy, které to táhly, po těch jsme tam rajtovali. Dali jsme tam po nich pár ran a vyhnali jsme ty Němce. A teď jsme zjistili, že jsme neviděli ani Němců, ani našich. My jsme tam byli úplně osamocení, sami bez pěchoty. A Špilko, svobodník, nám tvrdil, že jsme skutečně na slovenské straně na hranicích. Já si to ověřoval, já si to později ověřil, kde jsme byli. Byl jsem tam brzy po válce pro součástky, ještě jako voják. A pak jsem tam byl už jako civilista. Tak jsem si to ověřil. Skutečně jsme na tom Slovensku byli. Ta samochodka jediná dobyla naše (hranice – pozn. autor), to můžu přísahat věrně, a nikdo o tom neví. Tolik se napsalo o Dukle. A všecky, co jsou napsané tady v knihách, píšou, že obyčejně padli před samými hranicemi. Tak my jsme tam skutečně – já to ještě zdůrazním – byli. Když jsme zjistili, že nemáme za sebou ani jednoho pěšáka, tak jsme se museli domluvit a museli jsme se pustit zpátky. Při zpáteční cestě, asi tři sta, dvě stě metrů z toho kopce, když jsme sjížděli, jsme narazili na četu našich vojáků. Jestli jich tam bylo deset nebo dvanáct. Tak jsme tam zastavili a domlouváme se. Oni kluci říkají: ‚Tak to otočte a jedeme na hranice.‘ Říkám, vůbec nepadl jeden výstřel tam, nepadl tam jeden granát. Kluci se akorát kryli od německé strany za tu samochodku, ale nebylo po nás vůbec stříleno. Jsme se dohadovali, že pojedeme teda s nimi zpátky (zpět na slovenské hranice – pozn. autor) s tou naší četou, s těmi pěšáky nebo automatčíky." Sběrač: "A to bylo zhruba jaký den?" A. Š.: "To byl ten první den. První den boje o naše hranice. Ne od začátku, já mluvím o našich hranicích. To bylo září, říjen. Tak jsme se tam dohadovali a mezitím, co jsme se tam dohadovali, nás zespodu pozorovalo asi velitelství a poslalo pro nás T-70. To je ten lehký tank. Když my jsme se dohadovali, tak oni k nám dorazili a hlásili nám, že je máme následovat níže, že se máme vrátit na štáb."

  • "Výborný kluk. On tam měl bratra a taky táta byl v armádě. Oni tam byli dva bratři a s otcem, Volyňáci taky. To byl výborný kluk a měl tu smůlu, že plnil úplně přesně, co dávaly řády vojenské a válečné. On je splnil tím… Jsem jel za ním, on jel jako první četa. Jeli jsme levým křídlem na městečko Zory. A jeho šofér-nováček mu to posadil, že si tam sedl na bříško (zapadl s tankem – pozn. autor). Prostě uvíznul v bahně, na louce takové. Měl to stočit, prostě si najel špatně. On z toho vyskočil (Tůma – pozn. autor) a povídá, že nás povede. Já jsem říkal: ‚Ne, to nemá smysl. Běž, zabijou tě, to nemůžeš jít. To nemůžeš jít.‘ A on dokázal, že šel. On musel, oni mu to řády totiž říkaly. Tak nás vedl, až jsme se dostali na levou stranu města. Před námi byl násep silnice, po levé straně statek, a tam byl nějaký rybníček. A já jsem viděl, že budu muset přijet tamtudy. Bohužel jsem si to špatně vypočítal, bylo tam měkko a já jsem tam uvíznul. Při tom boji, jak praskaly náboje z minometů, tak někdy mi to urazilo dřevo. My jsme si vozili na vytažení toho tanku speciálně určité kuláče. To byla taková dřeva silnější, takových čtrnáct, dvanáct centimetrů. Tak jsme se právě pomocí těch klád vyprostili. Tak jsem poslal radistu a nabíječe, aby se šli po tom podívat. Oni to přinesli skutečně. Tak jsme začali připravovat, že si to vytáhnu sám. To se dávalo pod pás, uvázalo se lanky, byly díry v těch pásech. Prostě jsem udělal 2,5 metru dozadu, udělal jsem to dvakrát a byl jsem venku. A při tomto tažení velitel čety Tůma byl s námi. Odešel od tanku… jestli to bylo snad 5 metrů, víc ne. A začaly hvízdat náboje z minometů. Oni nás Němci viděli, že se tam hrabeme, tak tam poslali pozdravy. On se vzdálil od tanku. Na místě mrtvý. Hlavu od střepiny… Smrt měl teda lehkou."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Třeboň, 07.06.2003

    (audio)
    délka: 01:38:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celou tu dobu se nedostal žádný tank na hranice, ale já můžu tvrdit, že tank Kapitán Jaroš na hranici byl Byl na slovenské straně

Z roku 1945
Z roku 1945
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Antonín Šulák se narodil 17. 12. 1921 v Lanžhotě na jižní Moravě. Učil se v Břeclavi strojním zámečníkem a slévačem, studia nedokončil a byl postupně totálně nasazen v rakouských městech Linec, Štýrský Hradec a ve Vídni. Od roku 1942 totálně nasazen na Ukrajině v Charkově, kde byl za záškodnictví a sabotáže 2 měsíce ve vězení, a v Umani. V Umani se ukryl, počkal na přechod fronty a přidal se k ruským partyzánům. U nich si ho našla NKVD a byl internován v zajateckém táboře, kam po svém propuštění vozil pro zajatce konzervy. V roce 1944 vstoupil v Kamenci Podolském do československé armády, působil jako řidič tanku a obsluha samohybného děla v tankové brigádě hrdiny Sovětského svazu Tesaříka. Zúčastnil se bojů o Krosno, o Hyrowou horu a karpatsko-dukelské operace. Při dobrovolné akci u města Žory v Polsku byl těžce zraněn na levém oku a na ruce. Operován byl v polní nemocnici a v nemocnici v Krakově. Z rekonvalescence v Haliči se vrátil zpět k tankové brigádě. Do bojů však už nezasáhl. Po válce se stal lesníkem a hajným a od roku 1947 žil na samotě u Třeboně v jižních Čechách. Antonín Šulák zemřel 23. srpna 2016.