Jaroslav Novák

* 1921  †︎ 2011

  • „Když jsem sloužil ještě v Ruzyni u dopravního pluku, tak jsem měl pas do celýho světa, poněvadž jsem lítal do Moskvy, do Londýna a do Paříže, tak jsem měl pas do celýho světa. A když jsem odcházel z letectva, tak jsem si zašel na ministerstvo národní obrany a oni mi dali takový speciální povolení, že můžu mít ten pas. No a s tím pasem, no, tak to jsem měl, a pak mě obvinili, že jsem ten pas ukradl. Poslali za mnou dva tajný. Ty tajný jednou odpoledne ve tři hodiny zaklepali na dveře, vytáhli pistole a říkali: ‚Vy jste pan Novák?‘ Tak jsem jim praštil dveřma do ksichtu, jenomže on tam dal nohu do dveří, vrhli se na mě a strčili mě do židle a říkali: ‚Tak, a teď my chceme ten pas!‘ A já říkal: ‚Na ten nemáte právo, poněvadž já tady mám povolení.‘ A když jsem jim to ukázal, tak hned si začali říkat – já náhodou jednoho toho chlapa znal, ten byl od letců – tak se omlouvali a říkali: ‚No jo, to víš, to my musíme udělat, ale my ten passport ti musíme vzít, my to ověříme a ten passport ti dáme zpátky.‘ Jenže ten passport mi zpátky nedali a ministerstvo vnitra řeklo: ‚Ten passport se ztratil a žádnej passport nedostanete.‘ Já jsem říkal: ‚Jak to myslíte?‘ A oni říkaj: ‚Pokud se nenajde, tak ho nedostanete. Když ho nikde nenajdeme, tak nikdy nedostanete passport .‘ Tak jsem šel na to ministerstvo vnitra, tehdá byl visiting day na ministerstvu vnitra. Tak jsem tam nejdřív šel bez uniformy, zaklepal na dveře, nikdo neodpovídal. Tak jsem tam vstoupil, tam seděl ňákej chlap u stolu a dva policajti, no a já jsem říkal: ‚Dobrý den.‘ On neodpověděl. ‚Já jsem přišel sem ohledně toho pasu mýho.‘ A ten chlap vstal od stolu svýho, šel ke dveřím a říká: ‚Ven!‘ Já jsem ho bafnul za kravatu a chtěl jsem ho uhodit, jenomže ti dva policajti vyskočili, chytli mě a vyhodili mě. Kopli mě do prdele a vyhodili mě ven. Tak druhej den jsem si oblíkl uniformu a šel jsem tam na to ministerstvo vnitra opět a tehdy jsem se k němu dostal. No tak se omlouvali, že se stal omyl, a tak dál, jenže ten passport mi stále nedali. Řekli: ‚Teď si můžete požádat.‘ Jenže v tý době si požádat o passport, to trvalo šest měsíců, než to člověk dostal. Tak já jsem čekal od čtyř hodin ráno před ministerstvem vnitra, aby mi dali povolení jenom si požádat a abych eventuálně ten passport dostal.“

  • „Zajímavá věc se stala, když jsem měl jet do tý Jižní Afriky a pracoval jsem pro nějakou tu jihoafrickou firmu, tak mi tehdy řekli, ta jihoafrická vláda řekla: ‚Jo, my vám můžeme dát permanentní povolení přijet do tý Jižní Afriky, ale musíte mít 50 liber v bance, musíte ukázat, že máte 50 liber v bance, poněvadž my nechceme lidi bez peněz.‘ No a já jsem těch 50 liber neměl, eventuálně jsem mluvil s nějakejma klukama, který byli Židi a byli moji známí z armády, a oni říkali: ‚Podívej, převezeš nám tady ten kufr, proneseš ho skrz celnici v Londýně na letišti a my ti dáme 50 liber.‘ Já jsem říkal: ‚Ne.‘ Jsem tomu nevěřil. Ale potom jsem neměl žádnou jinou možnost, tak jsem říkal: ‚Tak OK, co v tom kufru je?‘ Tam byla imitated jewellery, jak se tomu říká česky? Bižuterie. Tak jsem říkal: ‚Já to tedy vezmu.‘ Tak jsem to vzal, zavřel jsem to do junkerse vzadu, to jsme lítali s Junkers 252, jsme lítali do Anglie. Tak jsem to nechal v letadle a šel jsem do hotelu a večer jsem se vrátil na letiště a říkal jsem tomu celníkovi: ‚Já jsem si tam zapomněl ňáký věci, mohl bych si je vyzvednout? ‘ On říká: ‚Jo, vyzvedni si je.‘ No tak jsem tam šel, vyzvedl jsem kufr, a tak jsem s ním běžel na Baker Street. Slyšel jste někdy o Baker Street? Četl jste ňáký detektivky Sherlock Holmes? No tak ten Sherlock Holmes původně měl bydlet na tý Baker Street. No tak jsem tam zatím šel a našel jsem tam toho chlapa, co mi měl dát těch 50 liber. On mi dal 50 liber, já jsem mu dal ty jewellery, no, a druhej den ráno jsem běžel do banky, poněvadž v 11 hodin jsme startovali zpátky do Prahy. No a tak jsem mu říkal, dal jsem mu ten šek, aby to dali na moje konto. A on se na to podíval a říká: ‚Vždyť ten šek je neplatnej.‘ Pode mnou se prolomila celá zem, poněvadž jsem si říkal: Tak co teď? No nic. Tak jsem si říkal: Kdyby mě byli chytli s tím zbožím v tý Anglii, tak mě zašili. Jsem si říkal: Bude lepší být ve vězení v Anglii nežli bejt ve vězení pod komunistama doma. Anyway, tak jsem ty peníze nemohl dostat, tak jsem nemohl dostat povolení do Jižní Afriky. Eventuálně jsem na tom pracoval, že jsem se tam dostal ještě jednou a pak mi opravdu dal novej šek ten chlap a já jsem to mohl dát, a tak jsem dostal to povolení do Jižní Afriky.“

  • „My jsme potom byli ve dvou vězeních na hranicích Slovenska a Maďarska a eventuálně jsme skončili v městečku Hnúště. To bylo malinký městečko a tam jsme se dostali k soudu a tam jsme byli odsouzeni na sedm dní žaláře, poněvadž jsme říkali, že nemáme žádný peníze, přestože jsme měli zašitý pod podšívkou. Po sedmi dnech jsme měli být předáni gestapu, což znamenalo náš konec. A když ten soud skončil, tak nás zavezli pod soud do tý cely, jak se tomu říká česky, do toho vězení, a pak pan soudce sám tam přišel pozdě večer a říkal, že prostě on nemohl, nijak nás nemohl osvobodit a nechat nás odejít, poněvadž říkal, že tam má hodně kolegů, který jsou Slováci a který jsou spíš na straně Němců než Čechů. A tak se stalo, že říkal, že se nám bude snažit pomoct. A co udělali. Tam měli starýho věžníka (strážce ve vězení), pána, asi tak 75 let. V tej době věžník a soudce, to byly kategorie lidský, který se značně lišily. Takže když ten věžník byl pozvanej, aby šel napít se něčeho s panem soudcem, to bylo pro něj úžasný. Tak toho věžníka pak ožrali, a když byl ožralej, tak v 11 hodin, tak nám otevřeli vězení a nechali nás utýct.“

  • „Co já jsem udělal, než jsem odešel z Nových Benátek: Tak já jsem pracoval v Carborundum, to je ta továrna na brousky, a když jsem odcházel, tak jsem se odhlásil a řekl jsem na městským úřadě, že se přesunuju do Zlína a že budu pracovat u Bati. Jenomže to bylo krycí heslo, ale já jsem se nikdy se do toho Zlína nevypravil a nikdy jsem u Bati nepracoval, takže já jsem byl odhlášenej v Benátkách, ale nikde jsem nebyl přihlášenej. Oni mě nemohli hledat nikde, nevěděli, kde jsem. Kdybych byl měl občanku, občanskou legitimaci, tak mohli prostě říct: ‚Tak je tady registrovanej v Benátkách.‘ A když by mě nenašli, tak by řekli: ‚Utekl...‘ Jenomže v Benátkách jsem nebyl registrovanej, ve Zlíně jsem nebyl registrovanej. Tak to bylo, jak jsem se dostal, že moje jméno nebylo nikdy vedený v tom německým archivu.“

  • „My jsme jednou museli přistát nejenom proto, že na nás útočil nepřítel. Se nám jednou stalo, že jsme v noci startovali, a měli jsme startovat asi tak 2000 kilometrů v Atlantiku, takovej jsme měli dolet. A abychom se tam dostali, tak jsme museli vzít zvláštní nádrže benzinu. A ty nádrže benzinu, ty byly veliký. To bylo udělaný z takovýho asfaltu nebo z něčeho. A ty byly vzadu. A když my jsme odstartovali, v noci, plně naložený, tak se stalo, jak to letadlo zvedlo nos nahoru, tak ten benzin se přelil do zadní části a ta nádrž praskla. A teď ty stovky litrů toho benzinu se vyvalily do našeho letounu. Tam byly ty instrumenty, což bylo všecko elektrický, tak kdyby ten benzin se dostal do styku, kdyby tam byla nějaká jiskra, tak jsme shořeli jako fagule. Náhodou ten můj pilot, my jsme odhodili – poněvadž naše letiště bylo na pobřeží, to bylo v noci, v 11 hodin v noci – tak on odhodil veškerý ty náložný pumy, ty vybuchující pod vodou, vyhodil do moře, ale přesto jsme byli přeložený, ale on náhodou – sice noc byla, vítr foukal silnej – on s tím náhodou, Honza s tím dobře přistál. My jsme líbali matičku zem, poněvadž to bychom byli uhořeli za dvě minuty. Z nás by nezbylo nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hotel Duo, Praha-Prosek, 04.06.2003

    (audio)
    délka: 01:18:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha?, 01.02.2007

    (audio)
    délka: 02:14:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Nebojoval jsem z nacionalistických důvodů pro Československo, bojovali jsme proti bezpráví, proti tomu, co Němci dělali Židům a jiným na celém světě.“

Jaroslav Novák
Jaroslav Novák
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Jaroslav Novák se narodil v rodině drobného živnostníka v Nových Benátkách, studoval v České Lípě a maturoval na reálce v Mladé Boleslavi. V roce 1939 se zapsal na studia elektrotechniky na vysoké škole. Po zavření vysokých škol nacisty krátce pracoval v Benátkách. Na začátku roku 1940 utekl přes Maďarsko, Jugoslávii a Řecko do Bejrútu a odtud do Francie. Podepsal čtyřletý závazek do francouzské cizinecké legie, bojoval proti Německu na francouzské frontě. Po kapitulaci Francie se přes Gibraltar dostal do Británie k 311. bombardovací peruti. V roce 1944 byl na vlastní žádost převelen k 245. dopravní peruti, po válce krátce sloužil u ruzyňského dopravního pluku. V roce 1947 se přestěhoval do Jižní Afriky, od roku 1951 se natrvalo usídlil v Austrálii. Donedávna byl přes svůj vysoký věk stále aktivním rekreačním pilotem. Zemřel 7.10.2011.