Vojtěch Sasín

* 1929

  • „Pořád nám připomínali, že jsme tam za trest, že víme sami, proč jsme tam. Místní nás tam postavili. Mě třeba soused Nás, on byl tehdy na národním výboru, kterej mě tam poslal. Měli zajistit určitý počet lidí pro doly. Přece nerozhoduje jen jeden a já myslím, že i on byl pro, on se o to taky zasloužil. Mě to mrzí, že mě poslal do toho pracovního tábora.“ Tazatel: „A dokázal jste to odpustit?“ – „Poslouchejte, co už můžeme po mrtvých. Oni i v tom Hořkém vzpomínání připomínají: Odpouštějme.“ (Pozn. ed.: Hořké vzpomínání je kniha vzpomínek pétépáků.)

  • „V padesátém roku na začátku byly odvody a byl jsem odvedený. Prvního září jsem dostal povolávací rozkaz ke vstupu do vojenské služby. Ostrava-Radvanice. Marně jsem přemýšlel, k jaké zbrani půjdu. Myslel jsem si, že jako středoškolák s maturitou půjdu do poddůstojnické školy. Prvního října, když jsme přijeli do Ostravy-Radvanic, nás tam čekala nákladní auta. Důstojníci a nákladní auta ostravsko-karvinských dolů. Měli jsme ještě ty dřevěné kufry. Nastoupili jsme do náklaďáků a ptali jsme se, kam pojedeme. ‚Nebuďte zvědaví, za chvilku se všechno dovíte.‘ Jeli jsme a zastavili jsme v Petřvaldě za dolem Pokrok a tam byl vybudovaný tábor Pokrok. Tam byly vybudované ubikace, kde byli dřív trestanci a vojáci, kteří byli zajatí. Zajatci tam pracovali v dolech. Scházel tam jen jeden nápis: Arbeit macht frei. To víte, že v nás byla malá dušička. Byli jsme tam vlastně z celého bývalého Československa. Přijeli jsme tam, ozbrojení vojáci nás hlídali. Bylo to oplocené, tábor. Zjišťoval jsem, z jakých důvodů jsme tam byli, a bylo nám řečeno, že jsme nespolehliví a pracující třída nám nesvěřila zbraně. Byli jsme povoláni na převychování těžkou prací a politickým školením.“

  • „Nasazeni jsme byli na sloje, na rubání do těch nejhorších slojí, kde žádní civilní havíři nechtěli pracovat. Nastoupil jsem prvního a druhého října 1950 nás všechny zavolali do táborové jídelny a přečetli nám hornické předpisy. Jinak nám říkali, že se tam nesmí kouřit. A jináč… úrazy byly. Třeba veliký kus uhlí mně spadl na nohu, tak jsem měl nohu naraženou. Byla tam ošetřovna, a pokud to nebylo těžké zranění, třeba zlomenina, tak se muselo jít pracovat. Bolest nebolest, fárat se muselo. Třeba ještě v těch padesátých rokoch nebyly takové ty přilby, měli jsme jenom takové kožené přilby. Teď už je to všecko jiné. Nebo ten kahan, dnes už to mají modernější. Tehdy to tak ještě nebylo. A na kolena byly nákolenice, protože jsem pracoval ve sloji do 120 až 150 centimetrů, čiže po kolenách. Tomu dávám za vinu, že jsem měl hin pravé koleno a byl jsem na operaci.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prušánky, 19.05.2016

    (audio)
    délka: 01:45:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do tábora mě neposlali cizí lidi, ale místní

1951, Vojín Vojtěch Sasín
1951, Vojín Vojtěch Sasín
zdroj: archiv autora

Vojtěch Sasín se narodil 24. listopadu 1929, dětství a mládí prožil v Josefově na Hodonínsku. Po absolvování obecné školy nastoupil do Hodonína na obchodní akademii, kde v roce 1949 maturoval. V roce 1948 pamětník u voleb hodil do urny bílý lístek. Obálky byly označené, takže bylo jasné, že tak učinil právě on. Jeho rodiče navíc odmítali vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, a tak v roce 1950 narukoval místo na běžnou vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). Od října 1950 pracoval v dole Pokrok v Petřvaldě. Byl označen klasifikací E, tedy jako politicky nespolehlivý, a byl povolán na převýchovu těžkou prací a k politickým školením. U pétépáků strávil tři roky. Po smrti prezidenta Gottwalda došlo k uvolnění režimu, a protože splnil prověrky, mohl odejít domů. Vrátil se do Josefova, pracoval pro státní lesy a později ve státní bance. V roce 1956 se oženil a přestěhoval do Prušánek. Po roce 1989 se aktivně zapojil do činnosti Svazu Pomocných technických praporů a od roku 2004 předsedal okresní organizaci. Spolu s dalšími pétépáky se každoročně potkával na setkáních ve Městě Libavá. V roce 2009 mu byla udělena pamětní medaile k 90. výročí vzniku Československé republiky. V roce 2016 žije v Prušánkách, tam také žijí děti Vojtěch a Marie s rodinami.