Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Sasín (* 1929)

• narozen 24. listopadu 1929 v Josefově na Hodonínsku

• u voleb 1948 hodil do urny prázdný lístek

• 1950 nastoupil k PTP

• v září 1953 propuštěn z vojny

• 1989 zapojil se do činnosti Svazu PTP

• 2004—2014 předseda okresní organizace Svazu PTP

• žije v Prušánkách

Dětství a válka

Příběh začíná v malé vesnici nejjižnějšího cípu Moravy, kousek od Hodonína. V obci Josefov, která ani dnes nemá více než čtyři sta obyvatel. Dne 24. listopadu 1929 se tady narodil Vojtěch Sasín. Rodiče František a Marie (rozená Zimáková) byli zemědělci, hospodařili na deseti hektarech. Vojtěch chodil do obecné školy v Josefově. Měl bratra Františka, který už nežije. V zemědělství se pracovalo hodně manuálně, nebyla mechanizace, jen menší stroje. Sasínovi měli krávy. Válku pamětník prožil v Josefově. „Pamatuju si, že přišli první vojáci a my z vesnice jsme byli schovaní ve vinných sklepech. Přišel nějaký Svitko z Maďarska, dávali jsme mu víno a on nechtěl. Říkal: ‚Modlite se za mě, u nás to bylo 13. dubna. Budou u nás Velikonoce a já vím, že se jich nedožiju. Po nás přijdou druzí a ti nebudou dobří, schovejte si všechny věci.‘ U nás v domě měli vojáci proviant, měli tam uskladněné věci a vařili tam.“

Mysleli jsme, že to bude úplně jinak

Po válce Vojtěch vystudoval obchodní akademii v Hodoníně. „Těsně po válce to začínalo pěkně, mysleli jsme, že to bude úplně jinak. Do toho osmačtyřicátého roku. Začal Orel, jezdilo se na orelská cvičení, zábavy byly. Ale pak začali volat zemědělce, aby založili jednotné zemědělské družstvo.“

Život pamětníka ovlivnily volby v roce 1948. „Byla možnost volit bílé lístky při nesouhlasu s nástupem komunismu. Tak jsem volil bílý lístek a i celá moje rodina a oni měli poznačené obálky.“ Nebyl sám – a hned druhý den místní rozhlas promlouval k obci o nezodpovědných voličích z řad středoškoláků. Pak už se nic významného nekonalo a Vojtěch na událost téměř zapomněl.

Rodiče nechtěli vstoupit do JZD. „No, vzpomínám si na jednu věc. Bylo sucho a otec nemohl splnit dodávku. Přišli z okresu a sebrali nám obilí. Do JZD pak rodiče vstoupili, když jsem byl v táboře. Odolávali, ale byli přinuceni.“ V roce 1949 ukončil pamětník obchodní akademii v Hodoníně a dostal zaměstnání u státních lesů. Pracoval jako úředník, účetní.

Klasifikace E – politicky nespolehlivý

„Na začátku roku 1950 byly odvody a na prvního října jsem dostal povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby, místo Ostrava-Radvanice. Marně jsem přemýšlel, do jaké zbraně půjdu. Myslel jsem si, že s maturitou půjdu do poddůstojnické školy. Když jsem nastupoval s kufrem do vlaku, tak jsem ještě nevěděl, kam jedu. Když jsme přijeli do Ostravy-Radvanic, tam nás čekaly nákladní auta, měli jsme dřevěné kufry. Zastavili jsme v Petřvaldě za dolem Pokrok. Byly to ubikace, kde dřív bydleli trestanci a vojáci, kteří byli zajatí. Byla v nás malá dušička, ozbrojení vojáci nás hlídali.“ Rodiče se o synově zařazení dověděli až mnohem později, když dostali první zásilku s civilními šaty zavázanými v pytli.

Vojáci pátrali po důvodech, které je tam dostaly. Bylo jim řečeno, že jsou nespolehliví a že dělnická třída jim nesvěřila zbraně. Byli povoláni na převýchovu těžkou prací a politickým školením. Ve své vojenské knížce našli označení E – politicky nespolehlivý, nepřítel socialismu. Vojáci se stali pétépáky, členy Pomocných technických praporů. Vojtěch dodává, že z Josefova byli do PTP odesláni tři odvedenci – on, Vítězslav Prát a Jan Pýža. Až později se dozvěděli, že už před odvodem bylo stanoveno, že tehdejší národní výbory musí odeslat na tyto práce určitý počet lidí, a vybírali se ti, kteří měli nějaký problém. U Vojtěcha Sasína to byl odpor rodičů vstoupit do JZD a jeho bílý lístek u voleb v roce 1948. Pamětník vysvětluje, že poté, co se stal ministrem národní obrany Alexej Čepička, došlo ke vzniku PTP. Dne 1. září 1950 vznikly lehké technické prapory pro stavební práce, o měsíc později těžké technické prapory pro těžbu v povrchových a hlubinných dolech.

Tábor byl asi tři sta metrů za dolem. Na ubytovně bylo deset vojáků na pokoji, dostali oblečení po německých vojácích a museli si nastlat slamníky. Postele byly patrové. Dřevěné kufry, které si vojáci přivezli na vojnu, měli pod postelí a v nich i všechny své osobní věci. V táboře byla jídelna, kde proběhlo hned druhý den školení o předpisech v hornictví. „Zrovna jsme vyfasovali pracovní mundúry a šli jsme na směnu. Od nás tam byli také chlapci z Velkých Bílovic, z Ladné. S nama nastoupili vysokoškoláci, doktoři, měli jsme tam všechno možné. Měli jsme tam vojáky z východu i ze západu. Měl jsem i přátele, nějaký František Bureš z Oslavan, Osička tady z Velkých Bílovic, ale ti už jsou mrtví.“

Na pět měsíců k vojákům nastoupili profesionální horníci. Ti pocházeli z Hlučínska a Osoblažska a byli v táboře taky za trest. Vojáci byli tzv. folovači, pomocníky, kteří nakládali ručně vyrubané uhlí na vozíky. Pamětník odhaduje, že pétépáků bylo osmdesát procent. „Civilní byli štajgr, střelmistr a ještě jeden starší. Rád vzpomínám na důlního štajgra, který byl z Ostravy. O tom, co se děje mimo tábor, se nemluvilo.“

Život 585 metrů pod zemí

„Já jsem byl zařazený do party, která těžila. Pak byli ještě ti, kteří dělali překládky. Bylo to rozdělené jako v hornictví.“ Budíček byl o půl páté, v pět hodin ráno byla snídaně, pak vojáci odcházeli do dolů. Pracovalo se osm, deset, ale i dvanáct hodin denně. Těžba byla rozdělená na určité úseky. „Muselo se vyrubat, házelo se to na takzvané žlaby a pak přišla další směna, která to překládala dál. Nesmělo se odejít dřív, než byl ten úsek přerubaný. To, co se vyrubalo, tak se stojkama podpíralo a v noci přišla další směna, která to svážela. Někdy bylo vidět i tři sta metrů, jenže pak třeba přišel zával až ke stěně. Zasypaný jsem byl dvakrát.“

Pamětník vzpomíná, že nejvíc úrazů bylo před svátky, hlavně před vánočními, kdy byli vojáci méně pozorní. Už třetí den po příchodu do tábora byli muži svědky smrtelného úrazu. „To působilo na všechny depresivně, byl to havíř z povolání. Tam nemůžete vědět, ta příroda je nevyzpytatelná. Spadne vám kus kamene na hlavu a je po vás. Nedá se nic dělat, musíte si zvyknout na pocit, že se může cokoliv stát.“ Vojtěch přidává vzpomínku na vojína, který byl ze stresu do tří měsíců šedivý. Uvádí, že byli nasazeni na rubání do nejhorších slojí. V dolech se nacházela ošetřovna, ale pokud nešlo o zlomeninu, musel se voják vrátit k práci bez ohledu na bolest. V 50. letech neexistovaly ochranné pracovní pomůcky. Místo helmy měli horníci kožené přilby. Na kolenou byly nákolenice. Pracovalo se většinou ve slojích 120–150 centimetrů vysokých. Na svá pracovní místa chodili horníci i kilometr daleko od spuštění do dolu.

Stravování bylo výborné, jídla měli hodně. Jako havíři měli zvláštní příděl. „Přestávka na svačinu byla vždycky. Když jsme šli na šachtu, měli jsme s sebou černou kávu a ta byla ohromně dobrá.“ V dolech nebylo kde se umýt, hygienická opatření nebyla. Na „záchod“ se chodilo do závalů. Po směně se horníci mohli řádně umýt. Každý měl dvoje šaty. Jedny na fárání, druhé na běžné nošení. Vojáci měli svoje oblečení označené známkou. „Jak jsme to vydrželi? Co jsme měli dělat? Vždycky jsme vyfárali a těšili se, jak je venku hezky.“

V dolech bývalo vedro a průvany. Muselo se větrat kvůli unikajícímu metanu, aby nedošlo k výbuchům. Nesmělo se tam kouřit. Patronem v těžkých chvílích byla Vojtěchovi Panna Maria. „To člověk musí zažit, když se to na něho valí, tak se jen modlí, aby to přežil. V dolech jsou dvě jámy – těžní a větrná, a tou větrnou se spouštěl materiál, dřevo na budování a jezdili tím také horníci. Neměli, ale jezdili. A co se nestalo. Lano se přetrhlo a všichni spadli. Spousta kamarádů měla zlomené nohy.“ Horníci pracovali 585 metrů pod zemí. „Zima nebyla nejhorší. Nejhorší bylo jaro, protože venku bylo krásně teplo a my museli fárat dolů. Zimy tehdy naštěstí nebyly silné.“

Po těžké práci politická školení

Po ranní směně bylo vždycky politické školení. Vojtěch uvádí, že přednášeli důstojníci, kteří byli na tomto místě také za trest, nebo šlo o důstojníky-alkoholiky. „Co by nám říkali? O Sovětském svazu a budování socialismu a komunismu. To bylo celé politické školení. Žádný to nebral vážně.“ Jako vojáci se účastnili prvomájových průvodů, jezdili do Karviné. K povinné četbě dostávali časopis Voják na šachtě.

Až do Vánoc fárali muži každý den bez ohledu na svátky nebo víkendy. První Vánoce zůstali všichni v táboře a nefárali. „Stromek jsme si postavili sami, koledy jsme si taky zazpívali sami. Byli jsme tam hodně tady ze Slovácka – z Rakvic, Velkých Bílovic, kamarád z Oslavan. Druhý rok už to bylo lepší, dostali jsme opušťák a mohli jít ven.“ Po prvních Vánocích dostali vojáci první vycházky. Vojtěch se svými kamarády často mířil do Ostravy na bohoslužby. Na vycházky ale chodilo jen určité množství vojáků, protože nebylo dost vycházkových obleků. Mohli jet tam, kam chtěli, a hovořit, s kým chtěli. 

Znehodnocená výplata

Za práci dostávali vojáci odměnu. Část jim ukládalo velení na spořicí knížku, část dostávali na konci měsíce. Platili si ubytování a stravu a podle veřejně dostupných dokumentů jim vojenská správa strhávala částku na odměny pro důstojnický a poddůstojnický sbor. Při měnové reformě v roce 1953 došlo ke znehodnocení uložených peněz v poměru 1 : 50, za každých 50 korun byla tedy připsána jedna koruna. „Co můžete dělat? Víc vojáků tam dali, větší ostrahu, aby nedošlo k nějaké vzpouře.“

Rozkaz: Na neurčito

Po dvou letech si vojáci mysleli, že půjdou do civilu. „Přišel rozkaz: Na neurčito! Mysleli jsme, že tam budeme donekonečna. Byli jsme odsouzeni bez soudu. Byli jsme zdrcení. Dostali jsme posilu – víc vojáků nás hlídalo, měli strach, že se vzbouříme.“ 

V dole strávil pamětník třicet šest měsíců. „Když umřeli Stalin a Gottwald, tak už to bylo volnější, už na nás nebyl takový tlak. Ale kdyby se to nestalo, byli bychom se dostali až na Sibiř. To jsme se ovšem dověděli až později,“ říká pamětník.

„Pak jsem byl propuštěn tak, že jsem byl zbaven klasifikace E a propuštěn domů. Dřevěný kufr jsme měli pořád na světnici. Nevracel jsem se poprvé. Byl jsem pětkrát na opušťáku, takže jsem viděl dědinu, jak tam roste JZD a jak tam lidi musí z donucení pracovat.“ Všichni ale neměli takové štěstí. Kdo nedostal prověrku, musel zůstat v táboře nebo využít nabídky práce ve stavebnictví.

Zpátky na Slovácku

Když Vojtěch přijel z vojny zpátky do Josefova, vrátil se do běžného života. „Zapadl jsem normálně, neptali se mě nikdo na nic. Nechtěli se ptát, nebyl ani nikdo zvědavý.“ V 50. letech se mezi lidmi nemluvilo o spoustě věcí ze strachu z udání. Rodičům řekl o životě v dole jen jednou, po návratu domů. O osudy pétépáků se už pak nezajímali a na podrobnosti se neptali. Vojtěch nastoupil zpátky do státního podniku jako úředník. V roce 1957 začal pracovat ve státní bance v Břeclavi. Nikdy už nebyl předvolán, sledování své osoby nezaznamenal.

Jezdil do Prušánek, do rodiště své matky a tam na zábavě potkal svoji budoucí manželku. Dne 31. ledna 1956 se Vojtěch oženil. „Tehdy byla strašná zima. Manželka chodila v kroji, byl jsem zmrzlý jak hrom.“ Odstěhoval se do Prušánek do domu, ve kterém žije dodnes. V roce 1957 se narodil syn Vojtěch, o dva roky později dcera Marie. I když už nebyl sledován a postihován, jeho děti neměly možnost studovat. Až do odchodu do důchodu v roce 1989 pracoval ve státní bance jako úředník. Jestli byl na něho veden spis nebo ho někdo hlídal, nikdy nezjišťoval. Po revoluci v roce 1989 k volbám chodil, ale nevstoupil do žádné politické strany, byl organizován u zahrádkářů.

Svaz Pomocných technických praporů

V roce 1968, kdy došlo k oslabení režimu, se z dopisu dozvěděl o plánu založení organizace sdružující pétépáky. Věděl, že na Žofíně proběhl sjezd Svazu PTP, toho se však neúčastnil. Po nástupu normalizace byla činnost Svazu PTP ukončena a obnovena až v roce 1990.

„Po roce 1989 byl založen Moravskoslezský svaz, Český svaz a nad tím je Ústřední svaz. V okresní organizaci jsem dělal deset roků předsedu. Jezdil jsem do Moravskoslezského svazu do Brna, kde nám zajištovali různé věci a bojovali za nás na vládě, abychom dostali určité odškodnění. Když jsem odcházel do důchodu, tak nám dávali příplatek 10 korun za každý odpracovaný měsíc u PTP, u mě to bylo 360, a pak odškodnění za nevybranou dovolenou. Dříve jsme měli volné jízdenky na vlak a autobus a slevu na telefon. Ten jsme měli nejprve zdarma a pak za polovinu ceny.“

Pamětník velice rád vzpomíná na setkávání pétépáků ve Městě Libavá na Olomoucku. „Tam byl vlastně založen první tábor a tam jsme měli setkání s armádou, představiteli Olomouckého kraje i zástupci církve. Je tam odhalený pomník věnovaný pétépákům. Druhý pomník máme v Ostravě a pak další jsou po republice.“ V rámci setkání proběhla bohoslužba ve Staré Vodě, v poutním kostele svaté Anny. Obrázky ve fotogalerii dokládají, že se pétépáci scházeli v kostele zdevastovaném pobytem nejprve československých a potom i sovětských vojsk.

Pétépáci se tam potkávali s katolickými biskupy Janem Graubnerem, Josefem Hrdličkou, Vojtěchem Cikrle nebo Františkem Lobkowiczem. V prvních letech se setkání účastnili i kněží zařazení do lehkých táborů. Protože ale byli mnohem starší, postupně jich na akcích ubývalo. „Mezi těmi tisíci pétépáky byli studovaní, co my bychom byli bez nich. Jako jednotliví bychom se nezasadili o rehabilitaci. Stálo to hodně jednání na vládě a všude.“ 

Pamětník působil deset let jako předseda okresní organizace Svazu PTP v Hodoníně. Jeho úkolem byla komunikace se členy, vedení evidence, organizace setkání, zajišťování příspěvků a evidence odškodnění. Na Hodonínsku bylo 38 pétépáků. V knize Hořké vzpomínání, obsahující vzpomínky členů PTP, byste jeho příspěvek nenašli, ale pokud to šlo, přispíval v 90. letech do místních novin.

V roce 2009 dostal Vojtěch Sasín pamětní medaili u příležitosti 90. výročí vzniku Československé republiky. Medaili a pamětní diplom, podepsaný ministrem obrany Martinem Bartákem, převzal v kanceláři Moravskoslezského svazu PTP v Brně.

Šedesát let manželství

Dnes Vojtěch Sasín žije v Prušánkách nedaleko Hodonína a těší se dobrému zdraví. Pomáhá s péčí o manželku Marii, se kterou v lednu oslavili 60. výročí svatby. Jeho dvě děti s rodinami žijí ve stejné obci a často se schází. Syn Vojtěch se oženil se Zdeňkou, dcerou Vítězslava Práta z Josefova, který byl poslán s pamětníkem do PTP v roce 1950. Pamětník se stále aktivně zajímá o činnost Svazu PTP a těžce nese aktuální diskuse o ukončení činnosti svazu. Vojtěch má šest vnuků a zatím dvě pravnoučata. I když většinu života prožil v Prušánkách, jeho jméno najdete mezi významnými osobnostmi obce Josefov.