Dušan Straňák

„My jsme byli osvobozeni teprve až začátkem dubna. Nedovedu říct, odkud přišla ta Malinovského armáda. Zámeček, to byla malá pevnost. Němci ho obsadili a bránili. To mělo hluboké sklepy, takže tam byli všichni shromážděni a tam se o ten zámeček bojovalo vysloveně. Nad námi rachotily kulomety a my jsme mysleli, že nad námi bude hromada trosek, když vyjdeme. Byli jsme překvapeni, že nikoli. Ale Rudá armáda, oni je zaskočili, oni se tam jako přírodní národ proplížili nějakým údolím říčky Trkmanky a zaskočili ty Němce. Ti horem pádem skákali na nákladní vozy a odjížděli. Myslím, že padli stejně do zajetí. Protože ta Rudá armáda to bleskově obsadila. A co jsme potom viděli. Na návsi roztrhané dráty, nafouklé koně s břichy obrácené vzhůru nohama, mrtvoly na každém kroku.“

„Nás potom dosti brzo, nás mladé muže, zorganizovali, abychom šli pomoct stavět Rusům dřevěný provizorní most přes Dyji, který Němci vyhodili do povětří. Protože Rusové potřebovali přisunout těžkou techniku pro dobytí Vídně. Tak jsme šli pomáhat pěšky až do Břeclavi. A tam ty příkopy kolem dokola, to byly přirozené zákopy lemované zčernalými mrtvolami, asi plamenometem nebo nevím čím ty ubožáky zkosili. Byl to otřesný pohled. Tam jsem asi týden pomáhal stavět ten most. Taková malá letadla, čmeláci, německé, ty nás bombardovaly. Přilítaly a shazovaly bomby. Ale nic zlého se nestalo. Vyhořelý cukrovar tam byl, ve kterém byly zásoby cukru, a ty zkaramelizovaly. To bylo jako hory, cukrové hory. Jako skleněné hory. To se dalo lízat.“