„Výsadkář musí být statečný, zdatný a nebojácný a musí zvládnout teorii. To znamená znát padák, ty šňůry tam atd. My jsme měli sovětské padáky, ty měly čtyřiadvacet šňůr. Hlavně se naučit složit padák. Velitel nám říkal: ,Jak si ten padák složíte, tak v něm vyskočíte. Když to bude špatně, tak spadnete na zem jako pytel brambor.‘ “
„Ačkoliv jsem byl čtyřikrát zraněný a nervy jsem měl taky v čudu, tak jsem musel dřít. Udělal jsem maturitu a taky jsem udělal vojenskou akademii. To znamená, že mé hodnosti šly rychle nahoru. Stal jsem se rychle podplukovníkem. S plukovníkem to bylo trochu horší, protože za komunistů jsem měl nějaké průšvihy. Nesouhlasil jsem se vstupem sovětských vojsk, byl jsem ve zdejším, ústeckém rozhlase. Chtěli mě z armády vyhodit.“
„Když jsem vyskočil, tak jsem ten padák zahrabal do lesa pod klády. Po válce jsem tam ten padák našel. Mám ho v garáži na autě a druhou půlku mám ještě tady na půdě.“
„A najednou vidím, že z těch dveří vychází Germán. Karabinu měl jen tak přes rameno a tahal pytel se zbožím. Kdyby ji měl připravenou, tak mě mohl zastřelit. Šel ke koním, položil pytel i karabinu a začal upravovat sedlo. ,Hände hoch,‘ vykřikl jsem na něj. Trrrrrrrr, vypálil jsem po něm, padli dva koně a on padl taky.“
„Já jsem se přihlásil do týlu nepřítele s úkolem ZÚ, tzn. zvláštní úkoly. V Kyjevě jsme měli krátký výcvik, bylo nás tam osmnáct, a pak jsme byli vysazeni na území Slovenska. Tam jsme neměli za úkol bojovat, ale zjišťovat, kde jsou sklady, materiály apod. To je na dlouhé vyprávění.“
Pan Nikolaj Kubarič se narodil 2. října 1919 v obci Podpleša v okrese Tačevo na Podkarpatské Rusi. Byl z osmi sourozenců. V roce 1939 byl odveden do maďarské armády, ale brzy odešel do Sovětského svazu. Tam strávil tři roky v gulagu na Vorkutě. Třiadvacátého ledna 1943 narukoval k československé jednotce. V březnu 1943 se účastnil bojů o Sokolovo, v listopadu téhož roku se účastnil bojů o Kyjev. Po bojích o Bílou Cerkev v lednu 1944 byl následně vysazen se skupinou Borkaňuk na Slovensko do týlu nepřítele. Po přechodu fronty bojoval na Dukle, při bojích u Liptovského Mikuláše byl těžce zraněn. V nemocnici na Podkarpatské Rusi ho zastihl konec války. Pan Kubarič si po válce dodělal maturitu a vystudoval vojenskou akademii. Od roku 1971 je v důchodu, žije v Ústí nad Labem a je aktivním členem Československé obce legionářské, kterou sám zakládal. Nikolaj Kubarič zemřel v roce 2010.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
