Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Nikolaj Kubarič (* 1919  †︎ 2010)

• narozen 2. října 1919 v obci Podpleša na Podkarpatské Rusi

• 1939 - odveden do maďarské armády

• tři roky v gulagu na Vorkutě

• 23. ledna 1943 narukoval k československé armádě

• 1943 - boje o Sokolovo a o Kyjev

• 1944 - boje o Bílou Cerkev; vysazen na Slovensku

• 1944 - boje na Dukle, zranění

• po válce absolvoval vojenskou akademii

• založil Československou obec legionářskou v Ústí nad Labem

• od roku 1971 je v důchodu, žije v Ústí nad Labem

Nikolaj Kubarič se narodil 2. října 1919 v obci Podpleša v okrese Tačevo na Podkarpatské Rusi. Měl ještě sedm sourozenců a jejich rodina byla velice chudá. Nikolaj vypráví, jak si jeho otec bral potraviny na dluh od židovských obchodníků, a když pak neměli peníze na splacení dluhu, Židé jim zabrali kozu, krávu, a nakonec celou chalupu a vyhnali rodinu do lesa. Ve stráni otec postavil malou dřevěnou chatu, ve které celá rodina žila. Nikolaj chodil do školy jenom do té doby, než se naučil číst, psát a počítat, potom nastoupil do služby u místního sedláka, kterému pásl krávy. Na životní podmínky na tehdejší Podkarpatské Rusi vzpomíná Nikolaj jako na velmi těžké. V roce 1937 se Nikolaj s kamarádem pokusili utéct do Sovětského svazu, byli však zadrženi v Polsku a posláni zpět domů.

Útěk do Sovětského svazu

V roce 1938 Podkarpatskou Rus obsadila maďarská armáda. Začala mobilizace a Nikolajův ročník 1919 měl narukovat do maďarské armády. Vedle armády ještě mladí Rusíni nastupovali do oddílů Levente, což byly přípravné výcvikové jednotky, které připravovaly budoucí vojáky. Nikolaj však do armády nenastoupil. Místo toho se svým bratrancem Ivanem utekl do Sovětského svazu. Bratranec pak padl při bojích na Dukle. Nikolajův otec byl maďarskými úřady kvůli synově dezerci brutálně vyslýchán a vězněn. Když se dostali na území SSSR, byli zatčeni a odvezeni do vězení ve Stanislavi. Ze Stanislavi byl převezen do Charkova a zde odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací na Sibiři.

V sovětském gulagu u Vorkuty

Gulag, ve kterém byl Nikolaj vězněn, se nacházel poblíž města Vorkuta až za polárním kruhem, „půl roku byl den a půl roku noc“. V gulagu byly nesnesitelné podmínky. V zimě vězně ničily padesátistupňové mrazy a v létě zase hejna komárů. „Museli jsme si zavazovat i ruce.“ Nikolaj pracoval v lese, v dole, jako kočí, později se dostal na místo pomocníka v kovárně. Při práci v dole přežil zával, „byl jsem tam zavalený osm hodin, než mě našli“. Z dnešního pohledu se podmínky v táboře a v dolech jeví jako nepředstavitelné. Při fárání do hlubin například horníci nejezdili žádným výtahem, ale slézali do šachet po lešení. Pan Kubarič vzpomíná zejména na jeden příběh, když pracoval s kamarádem v kovárně. Chodili do konírny krást koním oves, který pak v kovárně sušili a vařili z něj kaši. Jednou v konírně našli mrtvého koně, a přestože měli obrovský strach, uřízli koni kopyta a v kovárně je začali vařit. „Samozřejmě to smrdělo na kilometr.“ Hlídkující dozorce jejich počínání odhalil a ihned je odvedli na čtrnáct dní do basy. „To jsme měli ještě velký štěstí. Protože nejdřív si mysleli, že jsme toho koně otrávili, a to bysme dostali pět let. Ale pak byl pitvanej veterinářem a ukázalo se, že spolkl hřebík nebo něco takového. A to nás zachránilo.“ V táboře bylo podle Nikolajových odhadů asi šest set Podkarpatských Rusů. „Tam nešlo o lidi. Museli jsme plnit normu, protože když ji nesplníte, nedostanete 100 gramů chleba. Tam bylo spousta zlodějů, a když jsem usnul, tak mi ten chleba i ukradli a neměl jsem nic. Moc těžká situace. Kolik tam lidí zemřelo. Ve směnách jsme tahali z paland mrtvý, naložili jsme je pak na sáně a táhli asi kilometr. Tam se vykopala jáma asi dvacet metrů dlouhá, hluboká dva metry, vedle sudy s vápnem. No a tam jsme je narovnali.“

V Buzuluku

Po třech letech v gulagu mu bylo nabídnuto, jestli by nechtěl jít bojovat. Samozřejmě že souhlasil, protože zpět do gulagu se nikomu nechtělo. Spolu s dalšími vězni byl převezen do Buzuluku a zde 24. ledna roku 1943 vstoupil do československé armády. Byl odveden, přestože byl podvyživený a sotva se držel na nohou. „Ale byl jsem na tom líp než ostatní.“ Nikolaj byl zařazen do třetí roty, třetí čety a třetího družstva, jeho veliteli byli velitel roty nadporučík Janko, velitel čety Mucha a velitel družstva desátník Štercl. Následoval dvouměsíční výcvik u lehkého kulometu. O svém výcviku hovoří pan Kubarič jako o vědomostech, které málokdy na frontě uplatnil. „Například nás v Buzuluku učili, že rozestup mezi vojáky má být podle předpisu osm až devět metrů. Jenže náš prapor hájil 11kilometrový úsek, byli jsme od sebe 50 metrů. Jenom jsme se viděli. Nám postup diktoval nepřítel, ne předpisy.“ Po ukončení výcviku nastoupil celý československý prapor na přesun na frontu. „Jeli jsme nákladníma vagonama, ale to nikdo nevěděl, kam jedeme, nic, jenom že jedeme na frontu, jsme věděli.“ Cesta vlakem trvala dva dny, až transport zastavil v osvobozeném městečku těsně za frontou. V místním kinosále byl vojákům promítnut válečný film. „Když jsem viděl na plátně ten boj, jak lítaj vzduchem kusy těl, povídám si: ,Panebože, my tam jdeme zemřít.‘ “ Vlakem pokračovali dále do Valujek, odkud šli pochodem téměř čtyři sta kilometrů směrem na Charkov. Pochodovali pouze v noci, protože ve dne je napadaly německé stíhačky. Pochod trval skoro čtrnáct dní. Nakonec celý prapor dorazil do Charkova. V Charkově se však nestačili ani ubytovat a za několik hodin přišel generál Lomský s rozkazem o přesunu na frontu. „Ani jsme si nestačili lehnout, a už nástup a rychle odchod, protože Němci prolomili obranu a útočí na Charkov.“ V noci pochodovali třicet kilometrů a k ránu dorazili před vesnici Sokolovo.

Bitva u Sokolova

Před vesnicí Sokolovo dostali rozkaz zakopat se, „ale půda byla tak zmrzlá, my jsme se vůbec nemohli zakopat“. Nikolaj vzpomíná, jak kapitán Jaroš a celá jeho rota požádali velení, aby mohli jít bojovat do první linie. Zbytek československého praporu držel obranné postavení před Sokolovem, z obou stran obklopen sovětskými jednotkami. Sedmého března 1943 čelil československý prapor útoku německých tanků. Pan Kubarič vzpomíná na první granát, který na něj letěl: „Najednou výbuch a granát nám proletěl nad hlavou do lesa a tam vybouchl.“ Osmého března Němci prolomili obranu a postoupili do Sokolova do míst, které hájila Jarošova rota. Četa, ve které bojoval Nikolaj, dostala rozkaz opustit obranu a jít na pomoc Jarošově rotě. „Naším úkolem bylo překročit říčku Mži a v rojnici jít na pomoc Jarošovi. Já jsem měl na hlavě přilbu, a jak jsem to slyšel, tak mi vstaly vlasy hrůzou i s tou přilbou. Tak to je konec, řekl jsem si.“ Četa vyrazila z obrany, překročila ještě zpola zamrzlou říčku a v rojnici postupovala do vesnice. „Nevěděl jsem, co mám dělat. Tady kamarád mrtvej, támhle mrtvoly a velitel furt křičel: ,Vpřed!‘ Tam moc padlo našich vojáků.“ Nikolaj vzpomíná, že celé Sokolovo bylo zahaleno kouřem od střelby. Kapitán Jaroš měl pozorovatelnu ve zvonici kostela, kde byl raněn. Jaroš slezl z věže dolů a vyběhl na ulici před kostel: „A tam jel Hackel, to bylo jako pásový auto a po straně měli kulomety a plamenomety a tím podpalovali baráky. Právě ten Hackel Jaroše zajel, já jsem to viděl.“ Nikolaj přeběhl do domu naproti kostelu, kde našel několik zbylých mužů z Jarošovy roty, kteří byli naprosto vyděšení a dezorientovaní. V tu chvíli už do míst, kde byl Nikolaj a ostatní, přibíhali němečtí vojáci. Nikolaj si vyhlédl místo ve vybombardované škole a spustil palbu z kulometu: „Najednou přiletěl granát a cihly mi zasypaly nohu.“ Po chvíli se vzpamatoval a sám se ze sutin vyhrabal. Nikolaj začal ustupovat směrem k československým obranným pozicím za vesnicí. Doslova na poslední chvíli unikl německým jednotkám i se zraněnou nohou, „už mě málem Germáni drželi za nohy“. Po čtyřech se nakonec doplazil na obvaziště, kde mu nohu ošetřili. V noci Němci Sokolovo obsadili celé a Nikolaj vzpomíná, jak celou noc slyšel z bojiště volání československých vojáků o pomoc. „To si neumíte představit, co tam s nima dělali Germáni. Když byl voják raněnej, tak ho hodili do ohně. To nebyli lidi, ty Germáni.“ Z bitvy o Sokolovo se z Nikolajovy čety vrátilo pouze pět vojáků. Pan Kubarič velice oceňuje práci čs. zdravotnic, které pod palbou sbíraly raněné. „To byly opravdu hrdinky.“ Za dva dny, strávené v obraně, byly zbytky československých jednotek staženy, protože hrozilo jejich obklíčení wehrmachtem. Prapor se stáhl do vesničky Veseloje, kde bylo vojákům dopřáno krátké odpočinutí a Nikolaj zde byl vybrán do poddůstojnické školy. Z Veseloje se československé jednotky přesunuly do Novochopersku, kde byly doplněny stavy nově příchozími vojáky z výcvikového tábora v Buzuluku. V Novochopersku se vytvořila celá 1. československá brigáda vybavená i těžkými zbraněmi a tanky. „Naše brigáda byla vybavená nejnovější sovětskou technikou a byla schopná samostatně bojovat.“ Nikolaj zde prodělal třítýdenní poddůstojnický kurz, složil zkoušky, byl povýšen na desátníka a stal se velitelem družstva. Pan Kubarič byl zařazen do prvního praporu. Po složení přísahy se československá brigáda začala přesunovat na frontu, „ale kam, to nám zase nikdo neřekl“.

Nálety hloubkových bombardérů

Při železničním přesunu na bojové pozice byl transport přepaden německými hloubkovými bombardéry. Nikolaj vzpomíná, že při přepadu měl zrovna službu u kulometu. „A já se vám přiznávám, že jak jsem zahlídnul ty letadla, jak začaly kulometem jít po tom vagonu, tak já jsem schoval hlavu a nebyl jsem schopnej střílet.“ Několik desítek vojáků bylo při tomto útoku zabito.

Osvobození Kyjeva

Na podzim roku 1943 sovětská Rudá armáda překročila Dněpr a zahájila ofenzivu, která vyvrcholila začátkem listopadu dobytím Kyjeva. Bojové akce se účastnila také 1. československá brigáda. Nikolaj vypráví o přechodu Dněpru po pontonových mostech, které postavili sovětští ženisté za cenu nesmírných ztrát na životech. Po přechodu řeky se čs. jednotky zakopaly v obranném postavení. „Byli jsme tam asi tři dny, a zrovna byla neděle. Němci totiž nikdy neútočili v neděli. Sovětská armáda právě v neděli toho využila a útočila na vesnice obsazené Němci.“ Po několika dnech v obranném postavení provedlo sovětské letectvo kobercové bombardování Kyjeva. Pan Kubarič také vzpomíná, že německá letadla shazovala na pozice Rudé armády letáky, kde bylo v několika jazycích napsáno, že německý wehrmacht má v Kyjevě tak silnou armádu, že zabrání jakémukoliv dobytí města. Československá brigáda dostala rozkaz postupovat přímo do města: „To je ale nejhorší, protože to nevíte, odkud na vás ten Germánec střílí. Byli na střechách a ve vikýřích.“ Nikolaj vypráví, že když pochodovali směrem ke Kyjevu, tak na jedné křižovatce ještě před městem stál osobně generál Svoboda a každému veliteli podal ruku. „A povídá: ,Nashledanou večer v Kyjevě!‘ Když jsem to slyšel, tak mi vlasy vstaly hrůzou.“ Při postupu k prvním kyjevským domům na předměstí Priorka československá pěchota překonala protitankové zákopy a zůstala zalehnutá před první německou obrannou linií. „A čekáme na naše tanky. Jenže ty měly zpoždění, než ženisti udělali průchody pro tanky těma zákopama. Pak přijely, tanky dopředu a my za nima a hurá na Kyjev. To už se pomalu stmívalo. Tam byly opravdu těžký boje. Tam padlo našich vojáků moc a moc. Když jsme vnikli do Kyjeva, tak už byla noc.“ Německé jednotky pronásledované československými tanky ustoupily na obrannou linii vzdálenou dvanáct kilometrů za městem a pěší jednotky postupovaly přímo do centra Kyjeva. „Postupovali jsme městem v trojstupu a z bunkrů a sklepů vylézali lidi a vítali nás.“ V šest hodin ráno 6. listopadu zavlála nad Kyjevem československá vlajka.

Nikolaj vypráví, že po skončení bitvy o Kyjev následoval krátký odpočinek, který byl naplněn přípravami na příjezd prezidenta Beneše. „Naše jednotka přijela do centra a čekali jsme, ale nepřijel, protože to bylo tři dny po bojích a mohli tam bejt ještě nějaký záškodníci a tak podobně.“

Boje u Rudy a Bílé Cerkve

Další boje, kterých se Nikolaj Kubarič účastnil, se odehrávaly u Vasilkova a poté u ukrajinského městečka Ruda. Československá armáda zde byla nasazena v rámci Žytomyrsko-berdyčevské operace na přelomu let 1943 a 1944. Třicátého prosince nastoupila čs. vojska k útoku na městečko Ruda. Nikolaj si pamatuje, že po proražení německé obrany jeho jednotka dobyla cukrovar. „Tam jsem si nabral plný kapsy cukru.“ Za Rudou se německé jednotky zformovaly do dalšího obranného postavení a kladly československým vojákům tuhý odpor, „taky tam padlo hodně našich“. Nikolaj vzpomíná na přechod říčky Ross. Pěší oddíly zpola zamrzlou řeku celkem bez problémů přebrodily, ale těžká technika a tanky musely čekat na pomoc ženistů. Tím pádem se českoslovenští vojáci ocitli na druhém břehu bez dělostřelecké a tankové podpory a začali takto nezajištění útočit na Bílou Cerkev. „Pochopitelně Němci toho využili a vrátili nás.“ Při těchto bojích se část čs. jednotek nechala nalákat do pasti: „Tam se vzdávali dva Germáni. Ruce nahoře a my jsme šli dopředu k nim, že je zajmeme. Najednou slyším vpravo i vlevo hučet tanky a ze zákrytu na nás vyrazilo asi pětadvacet germánských tanků. Nastala panika a museli jsme ustoupit zpátky až za tu říčku. Já jsem se dostal za tu řeku až v noci, protože jsem byl až za těma německýma tankama. Zachránilo mě, že jsem měl bílej maskovací plášť. Naši už mě odepsali, že jsem tam zůstal. I velitel čety už se mnou nepočítal. Ale vrátil jsem se, tak mě vítali. Ráno přijely sovětský kaťuše a to pásmo, kterým nás večer Němci vyhnali, rozstříleli, a my už šli bez boje.“ Následovaly opět těžké boje přímo v Bílé Cerkvi, které trvaly skoro dva dny. Osvobozování Bílé Cerkve skončilo 3. ledna 1944.

Na Volyni

Pan Kubarič říká, že po osvobození Bílé Cerkve prošli ještě dalšími, ovšem méně těžkými boji, až nakonec československá brigáda postoupila na Volyň. Zde byly jednotky vítány místními volyňskými Čechy. Početní stavy československé brigády byly doplněny mobilizací a dobrovolnými vstupy volyňských Čechů do Svobodovy armády. Z takto přijatých volyňských Čechů se utvořila 3. brigáda a československá brigáda se tím rozrostla na armádní sbor. První brigáda prošla boji od Sokolova až po Bílou Cerkev, na Volyni byly její stavy doplněny. Druhou brigádou byla paradesantní jednotka složená z přeběhlých vojáků slovenské armády a třetí brigáda byla vytvořena na Volyni. Během výcviku nových jednotek a příprav na další boje bylo Nikolajovi nabídnuto, aby se připojil do přípravy výsadkové zpravodajské jednotky.

V německém týlu

Pan Kubarič se dostal do výcvikového centra paradesantní brigády v Jefremově, kde prodělal výcvik na výsadkáře. Nikolaj vzpomíná na parašutistický kurz. „Výsadkář musí být statečný a znát svůj padák. My jsme měli sovětský padáky se čtyřiadvaceti šňůrama. Hlavně jsme museli umět složit si padák. Velitel nám říkal: ,Jak si to složíte, tak taky skočíte. Když si to uděláte špatně, tak spadnete jak brambora.‘ My jsme totiž neměli záložní padák. Místo toho radiostanici, pistoli a různý baterie a tak dál.“ Seskoky trénovali z balonu. Stal se členem jednotky pro boj v týlu nepřítele se zvláštním úkolem. Prodělal zpravodajský výcvik v Kyjevě. Při kurzu byli vojáci také školeni v jazyce, v chování v týlu nepřítele, ve zjišťování a odesílání zpráv a byly jim vyrobeny falešné doklady pro pobyt na území Slovenska.

Nikolaj a jeho kamarád Vasil Savko byli vysazeni na území nepřítele nedaleko slovenského Humenného. Po seskoku zahrabali v lese své padáky a Nikolaj říká, že po válce ten svůj padák našel a dodneška ho používá doma v garáži jako plachtu na auto. Úkolem Nikolaje a Vasila bylo zmapovat sklady německého válečného materiálu u Michalovců a rádiem odeslat jejich polohu pro zaměření leteckého bombardování. Druhořadým úkolem bylo sledovat morálku obyvatel: „Vybírali jsme ze schránek dopisy a podle toho jsme zjišťovali, jaká je morálka německých vojáků. Třeba psali rodině, že už nechtějí bojovat a tak podobně.“ Nikolaj vypráví řadu příběhů, kdy byli na pokraji odhalení, kontroly dokladů, popíjení s vojáky SS v hostinci a další. Také vypráví, jakým způsobem se v týlu chovali, jak se pohybovali po městě, jak odesílali zprávy. Němci zaměřovali jejich vysílačku a několikrát Nikolaje zuřivě pronásledovali. Pan Kubarič si pamatuje jeden okamžik, kdy si jen se štěstím zachránil holý život. Příběh se stal ve slovenské vesnici, kde přespával v domě místního krčmáře, a někdo z obyvatel ho udal německým hlídkám. „Najednou, bylo tak kolem druhý hodiny, Němci bouchali na dveře. Jak jsem to uslyšel, honem na sebe kalhoty a holinky a povídám si: ,Tak, a je konec.‘ Loučil jsem se se životem. Domek měl střechu pokrytou slámou, udělal jsem do střechy díru a skočil jsem z půdy dolů. Halt, halt! Kulky lítaly a oni za mnou. To jsem měl pána Boha u sebe. Doběhl jsem k říčce a zalezl jsem u břehu pod můstek. Němci pořád řvali halt a běželi dopředu. Když přeběhli, tak jsem vylezl a šel na druhou stranu. Tak jsem se z toho dostal.“ Jeho mise na Slovensku v německém týlu skončila, když se Rudá armáda probojovala až k Užhorodu a Nikolaj a jeho kamarád dostali rádiem rozkaz přejít frontu a připojit se k armádě. Přes Svidník a Vyšný Komárnik prošli Dukelským průsmykem až do Užhorodu a připojili se opět k československým jednotkám.

Zranění u Liptovského Mikuláše

Nikolaj byl po přechodu osvobozeneckých vojsk na území Československa převelen do Levoče, kde se formovala 4. čs. brigáda. V březnu 1945 byl povýšen na podporučíka. Do bojů byl opět nasazen po dobytí Liptovského Mikuláše sovětskou armádou, která předala obranu čs. první brigádě. Němci ale Liptovský Mikuláš dobyli zpět a jako posila byla přivolána 4. brigáda. Při útoku byl Nikolaj střelen do ruky, operován a převezen do nemocnice v Popradu. V nemocnici ho také zastihl konec války v květnu 1945.

Po válce

Po skončení rehabilitace v Popradu odešel do Prahy. Po válce se domů na Podkarpatskou Rus vracet nechtěl. Nikolaj chtěl zůstat v armádě, a proto si musel doplnit vzdělání. Během působení v Praze, kde velel rotě 28. pluku ve Vršovicích, dálkově vystudoval střední školu a složil maturitu a poté absolvoval vojenskou akademii. Byl postupně povyšován až na plukovníka. V roce 1968 vystoupil v ústeckém rozhlase s odmítavým postojem ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy a jeho hodnostní postup byl zastaven. Dokonce mu hrozilo propuštění z armády. V československé lidové armádě sloužil až do svého penzionování. Nikolajova upřímnost, pravdomluvnost a snaha o spravedlivý přístup mu přinesla během života v komunistickém Československu nejednu nepříjemnost. Celý život zatajoval své předválečné uvěznění v sovětském gulagu ze strachu z degradace, opětovného vězení nebo perzekuce jeho rodiny na Podkarpatské Rusi.

Pan Kubarič byl několikrát za své zásluhy vyznamenán. Nejvíce si váží svého vyznamenání Žižkovým vojenským řádem.