major v. v. Sigmund Hladík

„Celá naše četa, ještě tam s námi byl Vít Nejedlý, jsme se dostali do takové vesničky a obsadili jsme hospodu. Že se to dá dohromady. Říká: ,Dáme zase dohromady muziku.‘ Protože Prešov už je pomalu osvobozený. A tam Vít Nejedlý onemocněl a zemřel. V té hospodě jsme to všechno udělali. A jak jsme to opravovali, tak jsem si píchl třísku do prstu, druhý den mi to začalo bolet a otékat, a najednou se vinula červená čára. Tak mně říkali: ,To musíš na ošetřovnu.‘“

„Kulomety začaly [střílet], já jsem seděl nahoře na palandě, tatínek byl dole a říká: ,Hele, Sigi, skoč dolů. Honem dolů!‘ Tak jsem poslechl a skočil vedle něj. Plácl jsem sebou. A leželi jsme tam oba dva u paland a teďka jsem slyšel, že to letí, a takový, jako když se sype na té střeše hrách. A zase podruhé nálet, a najednou taková rána. To vám bylo, to se nedá popsat.“

„Jak začal ten nálet, tak [Rusové] zavřeli vagony a utekli do lesa. Nechali nás tam a sami utekli. A to ještě [bylo] štěstí, asi čtyři vagony před námi byly tanky a cisterny s benzinem, tam bychom všichni shořeli.“

„Zaplaťpánbůh, že jsme nemuseli kácet lesy jako někteří chudáci na Sibiři. Dostávali jsme 20 dkg na den a jednu vodovou polévku. A jelikož s námi na baráku byla také posádka dánské lodi od kapitána až k plavčíkům, tak nás Rusové nechali být.“ – „Co jste tam dělali, kde jste tam bydleli?“ – „Na palandách. V tom klášteře. To byl ohromný klášter, třípatrové palandy. Vybrali jsme si palandu dole a tam jsme se ubytovali, lehli si. V tom lágru byl taky pan Reicin a vedle toho lágru byl ještě podplukovník Svoboda s tím základem té československé armády. Kolikrát jsme přes ten drát říkali, že máme hlad, tak nám ten kuchař vždycky něco šoupl. Oni dostávali slušné jídlo.“

„Říkali: ,Vy tady zůstanete. Musíte to všechno naložit a pojedete za námi.‘ My jsme byli otrávení, říkali jsme si: ,Oni budou v Prešově a my tady.‘ Tak jsme to všechno naložili a jedeme, jedeme, jedeme, blížíme se k městečku Dukla, a najednou se to proti nám řítí. Jeden, pak druhý džíp: ,Nikam nejeďte! Katastrofa! Minometný přepad!‘ – ,A co se děje?‘ Oni prý šli bez průzkumu ve formaci, Němci je nechali najít do městečka Dukly, a jak tam byli, tak je osolili.“

„Víte, co mě vyléčilo? Ten suchý kousíček chleba a hlad. Hlavní věc – děsný hlad. Já jsem měl takový hlad, že útroby se mi svíraly. Byla to hrůza. Ale to mě vyléčilo. Zaplaťpánbůh jsem se z toho vyhrabal a pak už to bylo dobré.“ – „Ten Buzuluk byl pro vás velké vysvobození...“ – „To víte, že ano. Vysvobození už bylo to, když jsme seděli za stolem a bylo nám řečeno, že jsme svobodní a jen máme něco podepsat. Já jsem říkal tatínkovi, že podepíšeme všechno, jen aby se podíval, že tam není, že nás zastřelí. Tak jsme to přečetli, já jsem uměl azbuku, a podepsali jsme to. A pak jsme mohli jít. Svobodně jsme šli. Zabalili jsme si pár hadříků, co jsme měli, a pak se před námi otevřely brány a my jsme šli na nádraží. A ještě ve vagonu jsme si ukrojili kus chleba a polil jsem to tím olejem, a to byla bašta...“

„Já jsem byl s maminkou nahoře na palandě a tatínek byl dole. Když to nad námi prolítlo, tatínek na mě zařval, abych ihned skočil dolů. Zachránil mi život. Skočil jsem dolů, on si na mě lehl a my se nasoukali pod palandy. A pak letěl další a hodil stokilovou bombu na konec vagonu. Byla to rána, řachanda. Je pravda, jak se říká, že člověku proběhne před očima celý život. Jak to bouchlo, najednou jako by se přede mnou rozvinul nějaký film. Viděl jsem dědečka a všechno se mi začalo motat – a pak byla tma. Nevěděl jsem, jestli jsem mrtvý, a vtom se udělalo světlo. Stál tam tatínek a nadzvedával trosky. Řekl, abych vyskočil. Vyskočil jsem z vagonu, z něj zbyly jen kola a trosky. Utíkali jsme do lesa. Letec se vrátil a začal to tam kropit kulometem. Pak nás začali honit po lese Rusové s bajonety.“

„Nastoupili jsme, Svoboda měl řeč, a pak nás odvedli do takové budovy, tam jsme se svlékli a tam byla lázeň. Osprchovali jsme se, byla tam taková sauna. Pak jsme dostali celý balík. Nové prádlo, uniformy, deky, kompletní vybavení, jaké dostává anglický voják. Byly tam třeba nůžky na nehty, holení. My jsme se do té doby neholili. Byly tam lžičky, vidlička, nůž, krém na noty, měli jsme boty od Bati. Byly to výborné boty. A pak jsme měli bojovou uniformu – kalhoty, bundu, pásek, čepice, krásný kabát – a každý jsme dostali tři deky. Jednu jsme si dali pod sebe na palandu a dvěma jsme se přikryli. Tornu jsme měli pod hlavou. A v ní byly rezervní ponožky a další věci. Všechno bylo tip top.“

„Z toho vagonu, kde jsme byli, nezbyl nikdo živý. Nám se ale nestalo nic. Nebyli jsme ani škrábnutí. Kolikrát jsem přemýšlel, jestli se mi to nezdá, jestli nejsem mrtvý. My jsme opravdu nebyli ani škrábnutí. Těch ostatních čtyřicet lidí bylo na cucky. Hrůza. Pak nás naložili do dalšího vagonu.“ – „A maminka?“ – „Neviděl jsem ji. Tatínek mě tam nepustil. Oni tam leželi všichni rozervaní na kusy. To nebyly celé mrtvoly. My jsme měli to štěstí, že když spadla bomba, leželi jsme tak. Kdybychom leželi jinak, roztrhlo by nám to plíce. Ale protože jsme leželi takhle, tlak šel přes nás. Takže jsem jen měl trochu napuchlou ruku a tatínek měl trochu nateklý hrudník.“

„Byli jsme v Przemyšlu, a než jsme měli nastoupit na Duklu, všechny tři brigády nás shromáždili do takového čtverce. Vystoupil tam Svoboda nebo Kratochvíl – už nevím – a oznámil nám, že jedeme v druhém sledu, v poledne že budeme na hranicích a k večeru v Prešově. Všichni jsme jásali. Začali jsme všechno balit. V Przemyšlu jsme měli rádiové spojení, tak jsme to všechno museli balit a ostatní už jeli. Když jsme to všechno zabalili a sedli do toho amerického džípu a jeli jsme, tak najednou proti nám hlídka a museli jsme zastavit. Nechápali jsme, co se děje, a dověděli jsme se, že naše nechali Němci vjet do Dukly do pasti a zaútočili dělostřelectvem. Jelikož naše stavy byly doplněny volyňskými Čechy, kteří nikdy neviděli válku, leda tak z vlaku, a nevěděli, co mají dělat, tak jejich první reakce byla, že vyskočili a dali se na útěk...“