četař Mikuláš Matuševský

* 1919  †︎ 2005

  • „Toho třináctého jsem byl raněnej, jak jsem pozoroval naše dělostřelectvo na jednotky německé, držel jsem dalekohled, tak mně to ruplo nad hlavou, roztrhlo mně to tuhle ruku, tadyhletu ruku, vyrazilo mně to zuby, tak jsem veliteli nahlásil, že jsem už nezpozoroval ten zásah, protože jsem byl zrovna zasaženej střepinama granátu. Tak on mi řekl: ,Pojď ke mně, předej jinýmu velení.‘ Tam byl ze Zakarpatské Ukrajiny jeden vojín starší (jinak tam byli samý mladý kluci), nějakej Remeta, myslím, se jmenoval, tak jsem to velení předal jemu a šel jsem k veliteli štábnímu kapitánovi Sedláčkovi. Tak jsem mu nakreslil na papír, jak jsou Němci rozestavěný a jak provokujou naše vojáky. Protože oni byli do takovýho trojúhelníka rozestavěný a vždycky z jednoho rohu šli do druhýho, celej voják vyšel, aby naše kulomety se ozvaly. Jakmile se ozval kulomet, tak oni měli zastřílený všechny místa, že ho okamžitě zničili. No tak jsem mu to nakreslil, jak Němci provokujou. On mně říká: ,Běž touhle škarpou a tam na konci bude ošetřovna, tam tě ošetřej.‘ Tak jsem šel tou škarpou a v noci jsme z tý škarpy brali vodu, umývali se, brali do zásobníků tu vodu. A jak jsem šel tou škarpou do ošetřovny, tak vidím, tam je plno mrtvejch vojáků, na tý stráni leží a ta voda, co je v tý škarpě, je krvavá! Tak si říkám: Snad se to stalo teď dopoledne. A tak se dívám do toho zásobníku, myslel jsem, že mám ještě čistou vodu, že se to stalo pozdějc. Koukám, kdepak, to je červená už krvavá voda, tak jsme ji pili v noci, umývali, byla tma, tak jsme ji neviděli.“

  • Toho 9. září 1944 jsme přišli na front a hned ráno před šestou hodinou velitel štábní kapitán František Sedláček poručil přejít řeku, tak jsme přes pás přešli řeku a tam byla silnice, a on po tý silnici odjel asi dvě stě metrů a tam byl na výšině les. A hned na něj začli z kulometu pálit. On se okamžitě vrátil zpátky a viděl, že není před námi žádná obrana, a byl rozstřílenej, jenom, že neměl gumy rozstřílený, tak se mohl vrátit a hned poručil: „Zpátky přes řeku, protože není zaujmutá obrana.“ My jsme mokrý začali boty sundávat a ždímat kalhoty, trochu to vysušit a on poručil zase zpátky přes řeku. A byla ráno velká mlha a pak, jak v deset hodin ta mlha sešla, Němec měl výhled, výstřel, protože byl v lese na výšině, obrana před námi žádná nebyla, tak pustil tanky a pěchotu proti nám. To strhl se takový zmatek, že všechno se mlelo, granáty a všechno, protože celý náš armádní sbor patnáct tisíc vojáků s veškerým trénem přišlo do jednoho prostoru, byli všichni seskupení. Teď jak to Němec uviděl, tak do toho našeho seskupení pustil minometnou palbu, dělostřeleckou palbu, tanky pustil a to se dělo strašnej soud, člověk nevěděl, co se děje, jestli jsme v zajetí. Obranu jsme neměli zaujmutou, takovej strašnej zmatek nastal. Kde kdo moh, už nehledal svůj útvar, kde kdo moh se skrejt, se skryl. Během toho týdne boje na Dukle nás z našeho praporu zbylo z tisíce lidí dvanáct naživu, tam to bylo raněný a mrtvý, to bylo všechno rozbitý.

  • „Tak jsem přišel domů do Mirotína, a když jsem byl doma, byla neděle, přišla nějaká kamarádka mé manželky, nějaká Jelínková Marie, na návštěvu. Pak jak vycházela z bytu, už byl večer, naproti bydlel starosta obce Mirotín, nějakej Němeček. No a tak jsem viděl v tý zahradě nějaký vojáci, všechno je to bosý a mají automaty. Když mě viděli, když otevřela dveře, vyšli jsme na ulici, ten stín na nás svítil, tak hned přiběhli naproti, automat mně strčil pod nos a říká: ,Ruki věrch, Ruki věrch!‘ A já říkám: ,Co chceš?‘ Já jsem měl ruku uvázanou na krku, protože jsem byl raněnej. Tak ať jdu s ním. No tak jsme šli k tomu starostovi Němečkovi, jsme tam přišli, tam za stolem seděl jejich velitel. Já jsem nevěděl, protože tam byli ruský partyzáni a byli tam banderovci, já jsem myslel, že to jsou ruský partyzáni, který jdou proti banderovcům. No a tak jsem přišel k tomu Němečkovi a ten velitel, co seděl u stolu, se mě ptá ukrajinsky, jestli vím, kdo oni jsou. Já jsem se tak zdržel, ještě jsem to neřekl, a on mně odpověděl: ,My jsme UPA!‘ To je Ukrajinská povstalecká armáda. Tak jsem říkal: ,Tak jsem v rukách nebezpečných, že jsem z fronty došel až domů raněnej, a teď mě ty zabijou.‘ Teď tam přišel do místnosti jeden v české uniformě. A ten velitel říká: ,Podívej se, i Češi s námi jdou.‘ Tak jsem už věděl, na co hraje, protože měl střevíce nějaký a zul ty střevíce z nohou a dal tomu bosýmu, co přišel. A mně poručil ,Boty shodit a dát mu!‘ Ještě jsem se zdráhal, ale manželka do mě šťouchla: ,Dej, ani nemluv.‘ Tak jsem ty boty sundal, dal mu, ale měl jsem flanelový onuce, říkám si, aspoň onuce mu nedám, tak jsem nohy takhle pod sebe strčil… Tak se obuj, bosej do těch bot vlez!“

  • „Když jsme byli v těch zákopech, ti moji spolubojovníci, to všechno byli samí mladíci, ti ještě neměli ani osmnáct let, co byli přiděleni ke mně. Jeden strká hlavu ke mně a já říkám: ,Co děláš?‘ A on říká: ,Aspoň hlavu schovám, když mi nohy utrhne, tak se nic nestane, bez noh můžu žít, jen když hlava zůstane.‘ A já se ptám: ,Proč?‘ ,Protože ty věříš v Pána Boha a tebe Pán Bůh zachová a nás nezachová.‘ A já říkám: ,Není problém, uvěř a budeš taky zachován. Věř v syna Božího Ježíše Krista a budeš zachován ty jako i já. Já věřím, já se nebojím smrti, jenom prosím Pána Boha, aby mě nezmrzačil. Aby když mě vezme, ať mě vezme. Já vím, kam jdu – do věčného života.‘ Takový problém byl na té frontě.“

  • „V roce 1940 v listopadu jsem byl nucen narukovat do prezenční služby a poručili, abychom si vzali na čtrnáct dní jídlo, a kam pojedeme nebo kde budeme sloužit prezenční službu, nám nesdělili. Vždycky jsme jeli pouze přes noc a přes den jsme stáli na nějakým nádraží. Tam byla vařící voda, tak jsme si mohli udělat čaj, ale končil jsem svoji cestu až v Leningradě, dnešním Petrohradě. Bylo to vojenské dělostřelecké učiliště. Když jsem tam přišel, odvedli mě, ale snažili se nás získat do partaje. A protože jsem byl věřící, tak jsem se tomu bránil. Tak mě nepustili na důstojnickou školu, ale určili mě jako šoféra. Tak jsem se začal učit šoférem. A v lednu v té Rudé armádě byly ranní otužení – zakalky tomu říkali. Ráno, když jsme vstali, tak jsme museli jenom v kalhotách do půl těla vyběhnout na čtvrt hodiny ven a na cvičení. A protože jsem nebyl zvyklý na otužení, protože jsem většinou krejčovinu dělal v bytě, tak jsem se nachladil, dostal jsem vysoké teploty, dostal jsem zánět pohrudnice a odvezli mě do vojenské nemocnice v Leningradě. Tak jsem tam ležel víc jak dva měsíce. Až na začátku dubna mě propustili z té nemocnice, ale protože mně léčili tu pohrudnici, ale netahali mně tekutiny z pohrudnice, dávali mně pouze prášky (jmenovaly se salycil), tak pak lékařka zjistila, že mně zkazili srdce, že jsem měl srdeční vadu, tak mě propustili vůbec z armády. Dostal jsem bílej list a propustili mě z armády v roce 1941.“

  • „Na začátku přiběhla k nám Židovečka, dívenka jedna. Tam byly chmelnice, ona vyběhla z tý chmelnice, přiběhla a řekla, že utekla a že tátu a mámu zabrali Němci. Říká, že má hlad a že je celá promoklá, ať jí pomůžeme. Tak jsme ji vzali do bytu, manželka jí dala nějaký suchý prádlo na sebe, vykoupala se, dali jsme jí večeři. Říkáme: ,Přes noc můžeš být tady a přes den, aby tě Němci neviděli.‘ Protože kdyby ji Němci uviděli, že u nás je, tak by nám vzali hlavu, to bylo krutý. Tak jsme jí ve stodole ve slámě udělali takový tunel. Ona přes den šla do toho tunelu. Dali jsme jí kýbl, aby měla kam se vymočit a vykakat. A večer zase přišla k nám dolů do bytu a zase se najedla až do té doby, dokud nepřišli Rusové s frontou. Tak se zachránila. Další zprávy o ní nemám. Ona byla malá dívenka, neměla ještě ani deset let. My jsme ji znali, byla z ukrajinský vesnice, ty Židi jezdili k nám, na voze seděli. Oni jezdili do české vesnice kupovat tele, prase a na takový kšefty. To děcko vždycky sedělo na tom vozíku. Tak jsme ji znali, kdo to je, tak jsme jí aspoň tímhle způsobem pomohli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.08.2008

    (audio)
    délka: 01:14:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šel jsem škarpou do ošetřovny a viděl kolem plno mrtvých vojáků. A voda v té škarpě byla krvavá

Matusevsky1.jpg (historic)
četař Mikuláš Matuševský

Mikuláš Matuševský se narodil 8. května 1919 v obci Korostovo na Volyni v oblasti, která mezi válkami patřila k Polsku. Vzhledem k tíživé sociální situaci rodiny nemohl studovat a vyučil se krejčím. Poté, co oblast v rámci dělení Polska v roce 1939 zabral Sovětský svaz, byl pan Matuševský odveden do Rudé armády. Coby věřící odmítl vstoupit do komunistické strany, proto nemohl být přijat do poddůstojnické školy. Ze zdravotních důvodů (neléčený zánět pohrudnice, srdeční vada) byl na jaře 1941 vojenské služby v sovětské armádě zproštěn  V prosinci 1941, tedy v době, kdy již Volyň zabrali Němci, se pan Matuševský oženil s Alžbětou, rozenou Nesvadbovou, žil v obci Mirotín a živil se jako krejčí. V té době zažil útlak ruských zajatců i vraždění židovského obyvatelstva. Desetileté židovské dívce zachránil život tím, že ji u sebe až do osvobození ukrýval v seně ve stodole. Po osvobození sovětskou armádou v dubnu 1944 narukoval pan Matuševský do Československé samostatné brigády. Absolvoval s výborným prospěchem poddůstojnickou školu a stal se velitelem praporních pozorovatelů. V rámci Dukelské operace prodělal boje v lokalitě Machnowka-Wrocanka a na kótě 534, kde došlo k těžkým ztrátám na životech. Po několika dnech byl raněn i pan Matuševský. Po rekonvalescenci se k armádě vrátil k náhradnímu pluku, kde působil jako velitel strážních oddílů a později jako účetní rotmistr. Konce války se Mikuláš Matuševský dočkal v Martině, poté se spolu se svým praporem přesunul do Kroměříže a osvobozené Prahy. I vzhledem k neblahým zkušenostem z Volyně (opakované útoky banderovců) pan Matuševský coby volyňský Čech zvolil repatriaci do Československa. Po demobilizaci v roce 1946 se s rodinou usadil v Sudetech na statku v Sulejovicích u Litoměřic. Zde soukromě hospodařil až do roku 1959, vinou podlomeného zdraví z doby války musel pak v roce 1971 odejít do invalidního důchodu.