The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

Who recorded: Jana Červenková
Where: V bytě u pamětníka
When: 24/09/2014
Who worked out the recording: Jana Červenková
Project: Stories of 20th Century
Institutions: Post Bellum

Jiří Palatý (1928)

Otce zatklo gestapo, když se s nimi dal do hádky kvůli Masarykovi

Jiří Palatý přišel na svět 11. srpna 1928 v Praze. Celé dětství bydlel s rodiči a o pět let mladším bratrem v rodinném domku v pražské čtvrti Braník. Mezi pamětníkovými rodiči byl věkový rozdíl pětadvacet let, protože tatínek se seznámil s matkou už jako vdovec. Maminka Antonie pocházela z Počátek na Vysočině a před svatbou pracovala jako pokladní v uzenářství. Otec byl zaměstnán na magistrátu jako magistrátní ředitel. Na radnici v Praze byli u moci národní socialisté a otec jako příznivce sociální demokracie se tím netajil, a tak ho v šestapadesáti letech předčasně penzionovali. Volný čas trávil péčí zahradu. Jiří Palatý vnímá dětství jako plné pohody. Do školky nechodil, protože byla daleko od domova, vyrůstal v rodinném domku se zahradou a hrál si s mladším bratrem. Na prázdniny jezdili k babičce na Vysočinu a chodili do lesa na houby a borůvky. Když si chtěli udělat radost, koupili si u místního pekaře slané pečivo kruchovky.

V šesti letech pamětník nastoupil povinnou školní docházku a od roku 1934 navštěvoval obecnou školu v Braníku. Neměl to od domova daleko, jen asi deset minut chůze. Na školní léta vzpomíná rád, zvlášť na učitele. Ve škole tehdy panovala kázeň a za zlobení se děti posílaly do kouta. Pamětník se učil dobře, měl většinou jedničky, a tak pokračoval v roce 1939 ve studiu na Prvním Masarykově reálném gymnáziu v Křemencově ulici.

Od dětství cvičil v Sokole a v roce 1938 se zúčastnil sokolského sletu. Chodit do Sokola bylo pro něj velké vyznamenání. Podle pamětníkových slov tam byli samí slušní a rozumní lidé. Členství v této organizaci bylo v Braníku i otázkou reprezentace. Cvičení probíhalo dvakrát týdně hodinu, jednou za měsíc za dětmi a mládeží přišel pan Forejt, který s nimi vedl rozhovory o významných výročích, o aktuálním dění nebo o historii Sokola.

„To jsem chodil ještě před školou jako žák, protože jsme byli na sletu v roce 1938. Cvičit na sletu bylo velké vyznamenání. Sokol byla organizace, ve které měli být všichni rozumní a slušní lidé. Známí činitelé byli všichni činitelé Sokola.“

Rok 1939 znamenal pro pamětníka začátek druhé světové války a změnu režimu rodiny. Museli se adaptovat na přídělový systém a dostávali lístky na uhlí, šaty, obuv a potraviny. Podle osobních zkušeností rodičů pamětníka však zásobování na rozdíl od první světové války fungovalo a lidé dostali, na co měli nárok.

V roce 1941 byl otec Jiřího Palatého požádán, zda by u sebe neubytoval skrývajícího se Josefa Fischera. Doc. Josef Fischer byl člen sociální demokracie, filozof, předseda Masarykovy lidové akademie a jeden z vůdčích členů Petičního výboru Věrni zůstaneme. Podílel se na vypracování programu pro poválečný vývoj v Československu. Už tehdy byl hledán gestapem. Díky pomoci maminky pamětníka, která jela do Počátek za děkanem Bradou, mu opatřili křesní list již zemřelého člověka a Josef Fischer u Palatých bydlel pod falešným jménem Hybšman. Byl u nich legálně přihlášen a dostával potravinové lístky. Děti mu říkaly pane učiteli. Podle pamětníka v roce 1942 (tato informace je v rozporu s údaji nalezenými na internetu, kdy měl být Josef Fischer zatčen už v roce 1941) u nich doma poprvé zazvonilo gestapo.

„Petiční výbor se brzy dostal do hledáčku gestapa a nakonec se gestapo dostalo až k nám, což byla hrozná tragédie, protože ten, co to udal, bydlel kousek od nás. Tehdy pan učitel přišel a ptal se maminky, jestli zná nějakého pana Nerada. Maminka přitakala a řekla, no jistě, ten se dal k Němcům, to je udavač. Což se později všelijak potvrdilo, byl nakonec po válce odsouzen k smrti. Ten samozřejmě to tady už vyčenichal.“

Měl je udat blízký soused Nerad, kterého po válce jako udavače odsoudili k smrti. Rodina naštěstí o blížící se prohlídce německé tajné služby věděla, a Josef Fischer se proto odstěhoval do jiného úkrytu, rovněž v Braníku. Jiří Palatý ho jako čtrnáctiletý byl u známých před Němci varovat. Dokonce ho prý zadrželi s revolverem v ruce.

Gestapu, které přišlo i s českým udavačem Neradem, otevřel pamětník. Na dotaz, jestli je pan učitel doma, odpověděl, že odešel. Později Němci přišli znovu, tentokrát zatkli oba rodiče a jejich dům rovněž hlídali v plané naději, že Josef Fischer k nim znovu přijde. Ten se mezitím přesunul do Hradce Králové k četnickému nadporučíkovi Sýkorovi. Se Sýkorou se seznámil u Palatých a nějaký čas u nich rovněž přebýval v podkroví. Doc. Fischera zatkli četníci náhodou při špatném přecházení ulice, při zjišťování totožnosti přišli na to, že je to osoba hledaná gestapem, a následně ho německé policii předali. Vyslýchán byl v Praze komisařem Ottou Galem. Díky své výborné znalosti německého jazyka na gestapu překládal a psal různé dokumenty. Díky tomu i díky podplácení německého komisaře se ho dařilo jeho ilegálním spolubojovníkům držet v Praze dlouhé měsíce. Komisař Gal hrál o čas a neustále odkládal jeho převoz do Německa a ukončení výslechů. Doc. Fischerovi i ostatním se dařilo z vězení dále řídit činnost podzemního hnutí pomocí pronášených motáků. Antonie Palatová se na tom aktivně podílela a nosila Josefu Fischerovi čisté prádlo a potraviny. Bohužel doc. Fischer snad z důvodu své lehkovážnosti naletěl ve vazbě provokatérovi, který všechno vyzradil. Následovala další vlna zatýkání a tentokrát si v roce 1943 šli do Braníku pro maminku pamětníka najisto. Opět zazvonili brzy ráno a kromě matky zatkli také otce, který se s nimi dostal do hádky kvůli T. G. Masarykovi. Zatýkající Němci se smáli obrázku bývalého prezidenta, který měl na psacím stole. Otec byl už starší muž, a tak brzy po svém zatčení podlehl útrapám koncentračního tábora a koncem ledna 1944 zemřel v Buchenwaldu.

Po zatčení rodičů se o oba chlapce starala jejich teta s manželem, kteří bydleli kousek od nich. Rodinný dům jim německá říše zabavila. Antonii Palatové se podařilo válku v koncentračním táboře Ravensbrück přežít a v půlce května roku 1945 se vrátila ke svým synům; musela ovšem jít z Německa pěšky až na hranice. Jiří Palatý po válce dostudoval, složil maturitní zkoušku a nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po čtyřech letech odešel na povinnou vojenskou službu, bohužel zkrácená vojna ho těsně, o půl roku, minula, a tak si musel mezi vojáky odkroutit celou dobu.

Pamětníkova maminka se z doby svého věznění znala s doktorkou Miladou Horákovou a byla rovněž u národně socialistické strany, stejně jako pamětník, který ovšem ze strany po únoru 1948 vystoupil, protože v tom neviděl další smysl. Od té doby byl bez stranické příslušnosti. V dalším studiu mu to překážky nečinilo, protože byl na škole, kde se nehledělo na stranickou příslušnost, ale na to, jak kdo studuje. Bratr Jiřího Palatého zůstal v roce 1968 v emigraci v Kanadě, pamětník však naštěstí kvůli tomu žádné problémy ve svém zaměstnání neměl. Protože Jiřího Palatého vždy bavila chemie, po ukončení vysokoškolského studia se jí věnoval, pracoval jako vědecký pracovník, učil na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, udělal si doktorát a obhájil docentskou habilitační práci.

O politiku se ani nadále příliš nezajímal, v roce 1960 se oženil a vychovával dva syny.

„Bylo to těžké, chtělo to, jak se říká, držet hubu a krok. Příliš se neangažovat, neozývat se a pak to šlo. Pokud člověk normálně studoval a normálně pracoval, tak si nemohl stěžovat, že by byl nějak pronásledován.“

V roce 1974 se mu podařilo vycestovat na tři měsíce do Mongolska. Jako člen kádrových rezerv Světové zdravotnické organizace tam prováděl instruktáže pro tamější hygienickou službu. Učil, jak se má správně provádět analýza vody. Na svůj několikatýdenní pobyt v Mongolsku Jiří Palatý velmi rád vzpomíná. Po revoluci v roce 1989 byl jako ostatní lidé nadšený, že represivní režim skončil, ale cítil trochu zklamání, protože doufal, že demokracie a svoboda se postaví na pilířích vytvořených první republikou. Bohužel, ne vše se vyvíjelo podle jeho představ, podle pamětníka nám v politice chybí hlavně solidnost, kterou disponovali prvorepublikoví politici.

V současné době Jiří Palatý, který je vdovec, tráví volný čas péčí o zahradu ve svém domě.

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.