Ukrajina stále krvácí, útoky na ni neustávají, mír je v nedohlednu. Naštěstí nepolevuje ani ochota Čechů pomáhat. Co se pořizuje za peníze přispěvatelů sbírky Paměti národa? A hlavně – jak se pomoc do válkou zmítané země dopravuje?
Sychravá dubnová půlnoc na polsko-ukrajinské hranici. Na přechodu Budomierz – Hrušiv stojí v dešti třináct aut s provizorními českými poznávacími značkami a cedulkami „Humanytarna dopomoha – humanitární pomoc“. Všechno jsou to sanitky, byť většina jako by pod zeleným vojenským nátěrem své poslání trochu maskovala. Míří přímo na frontu k vojenským medikům. Jsou to v podstatě starší terénní auta s pohonem na všechna čtyři kola a pokud možno manuální převodovkou – čím jednodušší jsou, tím v podmínkách války lépe obstojí.
Ojetiny na celnici
Auta samozřejmě nepřijíždějí s prázdnou. Když už musela absolvovat tak dlouhou cestu, byla po okraj naložena dalším materiálem pro polní nemocnice od generátorů elektrického proudu přes lékárničky až po plicní ventilátory. Všechno to jsou výsledky sbírky a solidarity českých občanů s napadenou zemí a jejími obyvateli. Řidiči sanitek jsou většinou dobrovolníci. Mnozí z nás si na cestu brali dovolenou, někteří dodávají výpravě lesk i díky své známé tváři či osobnosti – ať už jde o kněze Ladislava Heryána nebo hokejovou legendu Dominika Haška.
Polský celník je nejprve laxní, pak ale i on projevuje nadšení a chce nás odbavit co nejrychleji. Máme připravené veškeré dokumenty k proclení, jsme dopředu ohlášeni. Přesto v hraničním prostoru trávíme několik hodin. Jak vidíme na dlouhé frontě kamionů naložených ojetinami a vraky, dovoz použitých vozů z Evropské unie na Ukrajinu je lukrativní byznys, a my musíme prokázat, že se na něm nepodílíme. Směrem Lvov tak vyrážíme až nad ránem. Po spoře osvětlené vozovce vjíždíme do země unavené táhlou válkou. Jak k tomu všemu došlo?
Střípek velké mozaiky české solidarity
Martin Ocknecht, který kolonu řídí, už na podobné otázky odpovídal stokrát. Do organizace Post Bellum nastoupil v lednu 2022, těšil se na práci dokumentaristy a na to, že bude pomáhat rozvoji sesterské ukrajinské Paměti národa. Právě na podporu ukrajinské pobočky chtěl uspořádat veřejnou sbírku, která byla spuštěna jeden den před Putinovým vpádem na Ukrajinu. Sbírka hned 24. února 2022 změnila svůj účel na pomoc napadené zemi – a právě díky této souhře náhod mohla být první svého druhu v České republice.
„Mysleli jsme, že vybereme tak půl milionu korun, a lámali si hlavu nad tím, jak je použijeme,“ vypráví za svítání Martin Kroupa, další z řidičů a zároveň iniciátor sbírky. Vlna solidarity v české společnosti ale předčila všechna očekávání.
Češi přes sbírku Paměti národa již na Ukrajinu poslali materiál přesahující hodnotu půl miliardy korun.
Neprůstřelné vesty, optiku, drony, zdravotnický materiál, hasičská auta… Pomoc ve výši patnácti milionů korun, kterou vezeme teď, je jen drobným střípkem v mozaice české podpory.
Projíždíme zemí, která prožívá těžké chvíle. Kvitovali jsme, když doslova pár hodin před naším příjezdem americký kongres po dlouhých průtazích schválil zásadní objem pomoci Ukrajině. Jinak bychom sanitky, natož – na výslovné přání ukrajinské strany zakoupený – pohřební chladící vůz, který řídí náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř, vezli s opravdu těžkým srdcem…
Nezlomní
Pár hodin spánku na sídlištní ubytovně ve Lvově. Hned ráno předáváme sanitku místní nemocnici, jeden zelený landrover si odvážejí vojáci. Jak se medici a lékaři snaží čelit hrůzným následkům války na lidech? Na to se jdeme podívat do lvovské nemocnice a rehabilitačního centra НЕЗЛАМНІ (Nezlomní), což je pro dnešní ukrajinskou společnost „nomen omen“. Sestra nám ukazuje moderní vybavení centra a vede nás za vojákem Vasylem.
Na frontě v Záporožské oblasti mu dron utrhl obě nohy, včasný zásah mediků mu zachránil život. Navzdory tomu všemu nás překvapuje svojí vitalitou a optimismem. Těší ho, že jeho kamarádi v první linii drží pozice. Je z obce Borščivka u Tarnopilu, která proslula festivalem stejnojmenné polévky a tradičních ukrajinských vyšyvanek. „Až válka skončí, přijeďte k nám na boršč!“ zve nás Vasyl.
Při odchodu z nemocnice se náhodou dáváme do řeči s dalším vojákem. Oleh se v centru léčil osm měsíců, nervy v noze stále nemá úplně v pořádku. Přesto se vrací na frontu, lidé totiž ukrajinské armádě zoufale chybí. Právě se loučí s manželkou, která ho po celou dobu rozhovoru dojemně drží za ruku. „Potřebujeme hlavně auta, mašiny, spousta jich byla v nedávných bojích zničena,“ popisuje situaci poblíž Mykolajiva, kde se nachází jeho jednotka. Rádi mu říkáme, že právě „mašiny“ jsme přivezli a že zrovna k Mykolajivu některé z nich míří.
„Blokposty“ v pohotovosti
Podvečerní návštěva Lvova je přes všechnu krásu města teskná. Jednou z atrakcí zde býval i Lyčakovský hřbitov, leží zde řada významných osobností kulturního života a také vojáci všech možných armád dvacátého století. Od roku 2014 byla velká část areálu vyčleněna pro „oběti protiteroristické operace“. Jen během února a března roku 2022 přibylo více nových náhrobků než za předchozích osm let dohromady. Od té doby už se padlí vojáci pohřbívají na jiném místním pohřebišti…
Ráno jedou zbylé vozy směrem na Kyjev. Po cestě míjíme maskované „blokposty“, tedy vojenská kontrolní stanoviště. V tuto chvíli neaktivní, ale přesto, jak se můžeme při jedné neplánované zastávce přesvědčit, důkladně střežené. Čím blíž jsme hlavnímu městu, tím více následků bojů z roku 2022 vidíme. I když všechno se horečně opravuje.
Patnáct set kilometrů cesty si na našich vozech vybírá svou daň. Auto ředitele Paměti národa Mikuláše Kroupy a otce Heryána má defekt na kole. Landroveru řízenému novinářem Janem Hejlem, historikem Adamem Hradilkem a mnou se pár kilometrů před cílem poškodila hřídel. Ještě že s námi jedou i automechanici, děkujeme!
Raketové útoky a stoický klid
Kyjev žije! Město ale několikrát přes den i přes noc čelí hrozbám útoku. Mobilní aplikace nás vždy upozorní, že máme jít do krytu, a to i v angličtině.
Samotní Kyjevané ovšem varování nesou se stoickým klidem, chod města nelze každou chvíli kompletně přerušovat. Rozhlížíme se, učíme se v tom žít.
Postupem času zjišťujeme, že Ukrajinci na telefonech sledují přesné informace, které mezi sebou sdílejí přes službu Telegram: jestli letí balistika nebo drony šahíd, jestli Tupolev či Mig, jakým přesně letí směrem a rychlostí… Museli se zkrátka naučit vyhodnocovat rizika s velkou přesností. A my se začínáme chovat podle jejich vzoru… Skutečně závažnému útoku čelí Kyjev až během jedné z posledních nocí našeho pobytu, kdy už většina z nás pospává v nočním vlaku směrem na polský Przemyśl.
Do hlavního města se koncentruje většina tenčících se zásob ukrajinské protiletecké ochrany. Ne nadarmo je socha princezny Olgy na Michajlovském náměstí v centru města navlečena do neprůstřelné vesty. „Potřebuje brnění!“ hlásá neumělý nápis na vestě. Většina měst takovou péči jako Kyjev ale nemá, protileteckých střel Ukrajina v tuto chvíli nemá dostatek. Vézt sanitky do Dnipra či Mykolajivu nám armáda nedoporučuje, Ukrajinci je do konečných destinací dopraví sami. Z původních plánů tak musíme ustoupit. Jen malá část výpravy míří na jih do Oděsy, i když i ta je často pod nepřátelskou palbou.
Mementa v Buči a Irpini
My ostatní smíme navštívit místa, která se stala symbolem ukrajinského vzdoru i barbarství ruských agresorů. Vrátil se do nich běžný život, ale přesto v nich nacházíme stopy války, a někdy i úmyslně zanechaná mementa. V Irpini zůstává zbořený most a auto, které po něm jelo, přední částí zabořené do dna stejnojmenné řeky. Ohořelá osobní auta, v nichž nezřídka umírali lidé, jsou navezena na obrovskou skládku u města. Budova místní vysoké školy je stále vyhořelá a prázdná.
U Buči rezaví opuštěná a zneškodněná vojenská technika, kterou po sobě Rusové zanechali. Město samotné se z jejich zločinů dlouho nevzpamatuje. U centrálního kostela jsou masové hroby a památník stovkám místních obětí z řad civilistů. Dlouhá zeď a co cihla, to zmařený život. Novinář a humanitární pracovník Oleksandr nás městem provází. Je místní, ale měl štěstí. Podařilo se mu před příjezdem okupantů evakuovat i se ženou a dcerou, tehdy ještě kojencem. Byl ale v jednom z prvních transportérů, které po osvobození v dubnu 2022 vezly do Buči humanitární pomoc. Z jeho vyprávění a ohavnostech i mučírnách mrazí.
Naděje neumírá
Většinu sanitek předáváme v kyjevském vojenském areálu za přítomnosti českého velvyslance Radka Pecha a dalších zaměstnanců ambasády, bez jejichž asistence by celá akce nebyla možná. Je pošmourno, prší a sanitky se rozjíždějí svými směry.
„My Češi máme přísloví, že naděje umírá poslední,“ řekl při rozlučkové večeři v krymskotatarské restauraci v Kyjevě kněz Ladislav Heryán. „Ale mně se nelíbí. Chce se mi věřit, že naděje neumírá nikdy.“
Ještě před naším návratem domů hlásí posádka jedné z darovaných sanitek první úspěšný transport. V obci Novomichajlivka mezi Vuhledarem a Doněckem přes noc ve vozidle evakuovali tři zraněné kluky v uniformách. Přežili, nezemřeli…