Zajatí němečtí vojáci, rabování při odsunu nebo zámek zkonfiskovaný Thurn-Taxisům. Důležité momenty historie pohraničního města nafotil místní podnikatel Eduard Popelák. Jeho dcera snímky pečlivě uchovala a vy si je ve fotoalbu pod textem můžete prohlédnout.
Dagmar Popeláková se narodila v Jaroměřících 4. prosince 1939 do rodiny významného obchodníka. Její tatínek provozoval smíšené zboží a také benzínovou stanici. Kromě podnikání ho lákalo i fotografování – v roce 1942 zaznamenal třeba spouštění zvonů z věží kostela, byly určeny pro zbrojní průmysl, i další významné události z konce druhé světové války.
Za fotku ho málem zastřelili
S blížícím se jarem roku 1945 přes Jaroměřice prchali němečtí vojáci. Armáda cestou zapalovala i jinak ničila vojenské vybavení. „Táta stál v okně a fotil, jak wehrmacht tlačí nepojízdné auto do potoka. Jeden z vojáků si toho všiml a ze samopalu po něm vystřelil. Kdyby táta rychle neuskočil, bylo by po něm.“ Auto pak po dlouhá léta stálo ve splavu Úsobrnského potoka a stalo se oblíbenou „hračkou“ místních dětí.
Při odsunu německých rodin Eduard Popelák také nafotil mrazivé fotografie rabování... V Jaroměřicích se utvořila dlouhá kolona povozů naložených veškerým jejich majetkem, který Němci dokázali uvézt. V nastalém zmatku se mnoho jaroměřických obyvatel na tyto vozy bezostyšně vrhlo a bezbranným majitelům věci rozkrádali před očima. Rozvášněnému davu se v tom nedalo zabránit.
Smutný osud šlechtické rodiny
Poválečné události zasáhly i místní rod Thurn-Taxisů. Hlava rodiny Friedrich Thurn-Taxis sídlil na zámku v nedalekých Biskupicích. I díky jeho intervenci se tato obec připojila v roce 1938 k Německu, což mu mnozí vyčítali. Den po konci války byl za nevyjasněných okolností, údajně partyzány, zastřelen. „Oni mu totiž zazlívali, že se dal k Němcům… Že nebyl ‚správnej‘. Ale on byl hodnej,“ vzpomíná pamětnice.
Hugo Thurn-Taxis, jeden ze synů zastřeleného šlechtice, sídlil se svou ženou na zámku v Jaroměřicích. Hugo trávil většinu času mimo domov jako důstojník wehrmachtu a jeho ženě Ingeborg Thurn-Taxis všichni říkali „princka“. „To nebylo myšleno hanlivě, lidi si to jen tak zkracovali,“ vysvětluje Dagmar Popeláková.
„Kdyby se vojáci tenkrát dozvěděli, že je Němka, zastřelili by ji.“
Ačkoli se šlechtična hlásila k německé národnosti, obyvatelé ji měli rádi a během osvobozování ji skrývali před Sověty. Za války se správcem zámku Iljou Lorkem otěhotněla a ukrytá ve chlévě porodila. Zámecký hospodář je schoval u sebe doma a stal se hned také kmotrem narozeného dítěte. „Měli strach, aby neumřel nepokřtěný, tak ho pokřtili hned po narození,“ doplňuje pamětnice k okolnostem dramatického porodu.
Hugo a Ingeborg Thurn-Taxis se po válce rozvedli. Ingeborg se za Ilju Lorka provdala, ten se po válce stal významným představitelem KSČ v Brně. Jaroměřický zámek byl podobně jako ostatní majetek z rodu Thurn-Taxisů zkonfiskován a znárodněn. Krátce na to připadl obci, která v něm zřídila školku a obecní úřad. Tomuto účelu slouží dodnes.
Prasklý prstýnek jako zlé znamení
Ve středu 9. května 1945 tehdy pětiletá Dagmar mávala se svou maminkou projíždějící Rudé armádě. Všichni vkládali do příchodu cizích vojáků velkou naději. Rodina se těšila, že těžce budovaný obchod i benzínovou stanici zase rozvine. „Ale najednou něco udělalo ‚cvak‘ a mamince praskl snubní prstýnek,“ vypráví pamětnice. Mohla to vlastně být předzvěst nevyplněných nadějí, protože komunistický režim rodině sebral úplně všechno.
Maminka Dagmar Popelákové si prstýnek nechala spravit, ale škody, které pak napáchalo čtyřicet let totality, napravit možné nebylo... Kromě obchodu Popelákových v Jaroměřicích zaniklo i Rovnerovo řeznictví a velkouzenářství, Hublíkovo pekařství, několik hospod a nespočet menších i větších zemědělců. Podnikavý duch otce pamětnice se už nemohl dál rozvíjet, ale Eduard Popelák přesto nezahořkl.
„Táta byl moc hodnej. Až do konce života potom prodával v Jednotě a dělal to rád.“
V Jaroměřicích vznikla nová prodejna průmyslového zboží Jednota, kam Eduard Popelák nastoupil jako vedoucí. Měl rád technologické novinky, a rodina tak jako jedna z prvních měla telefon nebo psací stroj. „Kdyby se byl dožil počítačů… Jej, to by se mu líbilo,“ směje se Dagmar Popeláková. To se bohužel nestalo. Eduard Popelák onemocněl a na jaře roku 1968 zemřel. „Tak akorát…“ přikyvuje pamětnice. Srpnové okupace už se nedožil.
Dagmar Popeláková se po studiu vrátila do rodných Jaroměřic a stejně jako její otec prodávala v Jednotě na náměstí. Zůstala svobodná a dodnes žije v domě číslo popisné 198, který zdědila po svém tatínkovi. Jeho fotografie uchovává stejně bedlivě jako kus jaroměřické historie, kterou prožila. Za to nejdůležitější v životě považuje poctivou práci. „Pořád se musí dělat. Tak to prostě je…“ uzavírá s úsměvem.
