The following text is not a historical study to examine a narrative of witness in detail. It is a biographical retelling witness's destinies according to his recollections in an interview recorded, unless stated otherwise in the note.

26/10/2012
Stories of 20th Century (Post Bellum)

Josef MOKRÝ

(narozen 19. 12. 1925 v Nížkově, Československo)

Na vojně jsme byli schovaný

Dětství v Nížkově

Dětská léta prožil Josef Mokrý v malé obci Nížkov na Vysočině. Spolu s rodiči a jedenácti sourozenci bydlel ve vesnickém stavení s malým hospodářstvím. Na toto období vzpomíná s radostí, přestože to nebyl „žádný med“. Na domě i na polích bylo mnoho práce, a protože měl devět sester a otec většinu času pracoval jako krejčí, musel pamětník velmi tvrdě pracovat již od dětství. Svou rodinu, i vesnickou komunitu obecně, popisuje jako starostlivou a věřící v Boha. „Pečlivě se o nás starali, s láskou.“

Ze školních let vzpomíná Josef Mokrý na docházku do obecné školy v Nížkově. Po jejím ukončení nastala v rodině debata o tom, zda by on i jeho sourozenci měli docházet do měšťanky v Přibyslavi. Nakonec, s ohledem na množství práce doma, se rozhodlo, že není vhodné, aby děti denně trávily několik hodin docházkou do osm kilometrů vzdálené školy.

Válečná léta

V roce 1937 nastoupil Josef Mokrý ke studiím do Prahy-Bubenče, kde navštěvoval arcibiskupské gymnázium. Po třech letech byla budova gymnázia zabrána německými silami a škola přestěhována do pražských Holešovic. V následujících letech byl Josef Mokrý nucen vystřídat několik dalších škol. Docházel například na Smíchov a poté, co budovu opět obsadili Němci, až do Brna-Králova Pole.

V oktávě dostal rozkaz, aby se místo pokračování ve studiu hlásil na pracovní nasazení. Josef Mokrý tak v roce 1944 nuceně odešel do Chaloupek za Polnou, což byla malá vesnička s pouze 11 popisnými čísly. Tam strávil celý rok jako pomocník německého sedláka. Vrátit se mohl až v květnu 1945.

Po návratu do rodného Nížkova Josef Mokrý ještě zažil přechod fronty. „V Nížkově se vůbec

nestřílelo, prošlo to celkem v klidu.“

Jako nejintenzivnější zážitek konce války popisuje průchod Němců vsí. Kolem poledne přišlo množství Němců, kteří se před vesnicí zastavili a obědvali. V této době ale již v Nížkově působila skupina partyzánů. Když Němci procházeli vesnicí, plížili se potokem. Jeden z nich vylezl před hospodou, na jejíž rozsáhlé zahradě byli právě utáboření partyzáni. „Ten jeden Němec vyskočil z břehu na silnici a hnedle ho měli. Ostatní Němci, jak to slyšeli, tak prchali na všechny strany, ale pak se vzdali. Jeden se schoval k nám, ale jak viděl, že už jsou tam všude Rusové, tak se taky vzdal.“

O prázdninách roku 1945 si Josef Mokrý doplnil znalosti z oktávy a následně úspěšně složil maturitní zkoušku.

Seminář v Hradci Králové

Na podzim 1945 začal Josef Mokrý navštěvovat seminář v Hradci Králové. Prostředí popisuje jako velmi chudé, na druhou stranu velmi vstřícné a plné pomoci a porozumění. V prvním poválečném roce navštěvovalo seminář více studentů než obvykle, zejména proto, že za války nebylo možné se přihlásit. Stejný ročník jako Josef Mokrý tak navštěvovalo 18 dalších studentů.

Přes ulici od semináře byly vojenské kasárny a Josef Mokrý vzpomíná, jak se spolužáky pozorovali vojáky. „Vozili tam celý valníky knih z klášterních knihoven. Vozili to do kasáren a tam si tím topili. V semináři jsme měli taky knihovnu, a to nám všechno sebrali. (...) Měli jsme tam Husovy spisy, psaný rukou, to sebrali.“

Zpočátku probíhala výuka běžným způsobem a bez větších politických zásahů. Ovšem v průběhu následujících let se situace začala vyostřovat a politické zásahy do církve se stupňovaly. Předvolána a následně zatčena byla většina profesorů z hradeckého semináře, například profesor na morálku Hrdý či doktor Tomíšek, který vyučoval dogmatiku. Pan biskup dostal trest domácího vězení a nikdo k němu nesměl. Josef Mokrý vzpomíná, že mu se spolužáky tajně posílali hostie, říkali jim oplatky. Ovšem žádné zprávy od něj nedostávali.

Po těchto událostech přišel do semináře (tehdy) páter Otčenášek a stal se vícerektorem. Ke konci čtyřicátých let byl již arcibiskup Beran z Prahy přesvědčen, že současná situace je dlouhodoběji neudržitelná a blíží se zlom. Nařídil proto, aby poslední dva ročníky byly přivedeny ke svěcení. „Svěcený jsme byli tak polooficiálně, během školního roku. Pan biskup Pícha měl strach, že bude zavřenej a že by to už nestihl. Nebylo to v katedrále, ale v semináři. Šestnáctého dubna. (...) Po vysvěcení jsme pokračovali dál ve studiu.“

Svou první mši svatou sloužil Josef Mokrý v Hradci Králové, v kapli ústavu pro hluchoněmé děti na Slezském Předměstí. Premici pak doma v Nížkově, v létě o prázdninách po ukončení semináře. V dalším roce již byl hradecký seminář zavřený a studenti o dva ročníky níže než Josef Mokrý nedostali možnost ho dokončit.

Jeden měsíc na faře

Všech 19 vysvěcených v Hradci Králové muselo v roce 1950 nastoupit na vojnu. Josef Mokrý narukoval do malé vesničky v pohraničí.

Ihned po nástupu nastala zajímavá situace, kdy měl v Přibyslavi proběhnout pohřeb, ovšem tamní farář byl ve vězení. Sháněla se tedy náhrada a za nejkvalifikovanějšího byl označen Josef Mokrý. „Řekl jsem, že tam nepůjdu v žádným případě, jedině když mi dá pan biskup písemně souhlas. Tak tam šli do Hradce a pan kancléř Hrubý mi poslal takovej lístek, že tam můžu jít. (...) Na to jsem jim řekl, že chci pouze od pana biskupa.“ I povolení od biskupa se nakonec podařilo zařídit a Josef Mokrý tak byl provizorně ustanoven správcem farnosti v Přibyslavi. Na této pozici působil pouhý měsíc, ale i za tak krátkou dobu stihl získat negativní zkušenosti se státními tajemníky v církvi. Například po něm bylo požadováno, aby agitoval v rozhlasu či dával v kostele podepisovat petice. To odmítl. „Přece nejsme žádný válečníci, nechceme žádnou válku a podepisovat to je zbytečný.“

40 měsíců u PTP

„Napřed jsme přišli do Prahy, tam jsme měli týden pořadový výcvik. A po tom výcviku, za týden, jsme v noci přísahali, a pak jsme hned ráno klusali na různý pracoviště. Já jsem pracoval v Praze, tam jsme stavěli nemocnici, vojenskou nemocnici ve Střešovicích.“

Služba u PTP byla namáhavá, sloužící důstojníci tam působili většinou za trest, a tak se na svých svěřencích mstili. Běžné byly i dlouhé hodiny na cvičišti po dni v práci, přepadovky na pokojích a stálé prohrabávání osobních věcí. „Hostie a víno jsme měli schovaný. Když to někde našli, tak to vyhodili. Když našli někde hostie, tak tím krmili psa. Takhle nás hlídali, abychom nesloužili mši svatou.“ V takovéto atmosféře probíhaly tajné bohuslužby. Přesto Josef Mokrý vzpomíná, že jeden z důstojníků byl velmi slušný člověk, „nehonil nás a nedělal naschvály“.

Na rozdíl od zakazování běžných způsobů víry docházelo na vojně k přemlouvání bohoslovců ke vstupu do státního semináře. Ovšem s minimální úspěšností. „Já jsem taky byl toho přesvědčení, že ti, kteří jsou v tom semináři, že to je neplatný. Že jsou z církve vyloučený. To se tak říkalo, že ten seminář pan kardinál neschválil, tak tam nemá nikdo vstupovat.“

V 50. letech bylo zavřeno velké množství duchovních a na vojně bylo alespoň relativní bezpečí. I když za cenu vysokého pracovního nasazení, o sobotách i nedělích. Kněží navíc museli vstávat o hodinu dříve než ostatní. „Už v pět hodin jsme museli vstávat, a když bylo šest hodin, tak už jsme mašírovali do lesa nebo na nějakou jinou práci a ty ostatní teprve vstávali (...), i když to byli taky pétépáci, tak měli vojnu daleko snadnější než my.“

„Lidi nadávali, že jsme na vojně, když je nás tolik potřeba na farách.“ Na druhou stranu Josef Mokrý zažil, ač krátce, realitu farnosti. Vše tam řídili tajemníci a na každém kroku číhali donašeči. Proto často odpovídal: „Buďte rádi, že jsme tady, tady jsme schovaný (...), na faře to bylo hrozný.“

Po dvou letech vojenské služby se všichni těšili na odchod do civilu. Přišel ale velitel pluku a oznámil, že dva roky neplatí a musí se sloužit další dva roky. Josef Mokrý vzpomíná, že mnoho mužů

plakalo, on to ale bral tak, jak to přišlo.

Za dobu u PTP pracoval Josef Mokrý převážně v lese či na různých stavbách. Vystřídal také řadu lokalit, například Mimoň, Kynžvart, Olomouc, Žatec, Prahu-Letňany, Kyje u Prahy, nebo Postoloprty. Práce byla někdy lehčí, někdy těžká. Jako jednu z nejhorších popisuje Josef Mokrý likvidaci polomů u Kynžvartu. Té zimy napadlo velmi mnoho sněhu a pro každý oběd se museli trmácet přes rozsáhlé polomy. „Všechno to jídlo bylo studený, to se nedalo jíst. Než objeli všechny pracoviště, tak to bylo úplně studený. Tak jsem kolikrát na oběd ani nešel, protože ta cesta byla hrozná.“

Podmínky u PTP dokresluje také fakt, že Josef Mokrý nebyl sedm měsíců ani na vycházce a za celou dobu vojny neměl jedinou dovolenku, jen párkrát opušťák. Vzpomíná také, že několik kolegů se z volna nevrátilo, „potom jsem zjistil, že utekli do ciziny“. Život na vojně byl těžký i po finanční stránce. Kněží a ostatní u PTP si museli jídlo i oblečení platit ze svého, ovšem plat dostávali v řádu desetikorun, někdy vůbec žádný.

Po 40 měsících vojenské služby, ke konci roku 1953, byl Josefu Mokrému a dalším umožněn odchod do civilu.

Padesátá léta v rodině Mokrých

V 50. letech také vyhnali sestry Josefa Mokrého z řádu františkánek III. řádu s klášterem v Brně. Poté působily v Rokytnici nad Jizerou v domově důchodců. „Chovanci tam směli bejt nejvejš dva na místnosti, aby měli pohodlí. A sestry byly až nahoře v podkroví, pod střechou. Podmínky tam byly hrozný, zima, musely si všechno platit a plat skoro žádnej nedostávaly.“

Ani zbytek rodiny si v tomto období neužil klidu. Tatínek Josefa Mokrého zemřel a hospodářství převzal bratr. Polovinu ze tří hektarů mu sebrali, na zbylé části mu bylo dovoleno hospodařit. „My jsme totiž ty pole měli úplně zastrčený, o samotě, tak o to ani neměli zájem do JZD. Tak bratr tam zůstal a hospodařil dál, soukromě.“

Církevní působení

Po odchodu do civilu nastoupil Josef Mokrý na své první kaplanské místo do Skutče. Tam působil přibližně rok a půl. Poté zavřeli faráře Říhu v Nových Hradech a Josef Mokrý nastoupil na jeho místo. Poté vystřídal ještě několik dalších farností, až nakonec mohl nastoupit na farnost do Ronova nad Doubravou, kde převzal místo po zemřelém faráři Houdkovi. V této malé obci v Pardubickém kraji působí Josef Mokrý od roku 1963 dodnes. „Nikdo se sem netlačil, když viděl ten kostel, jak vypadá, tak sem nikdo nechtěl. Všechno otlučené, ale nejhorší bylo, že ten kostel má po celý svý dýlce dvě velké trhliny. Bylo jima vidět až na půdu. (...) Tady v Ronově taky nebyl žádnej vodovod. (...) Měli jsme studnu na dvoře, tak všichni z Ronova chodili k nám na faru pro vodu.“

Když přišel Josef Mokrý do Ronova, měl na své působení vyčleněnou pouze jednu místnost, všechny ostatní byly zapečetěné. Teprve po půl roce naléhání na pardubickém výboru došlo k otevření ostatních místností. Všechen majetek po zemřelém faráři komunisté sebrali, protože nebyla závěť. „Já jsem tu závěť pak našel, byla tady ve stole v šupleti, papír a na tom napsaný závěť... Zůstal tady akorát kancelářskej stůl a zbylej majetek už zabrali a prodali.“

V Ronově měl Josef Mokrý největší problémy s tajemníkem. Vše muselo být pod detailním dohledem státu, i kostelní dary. „Museli jsme vést pokladní deník, každej příjem a výdej. (...) Já jsem do toho deníku nepsal nikdy datum, jinak všechny položky.“

Josef Mokrý byl také nesčetněkrát osloven obecním výborem s žádostí, aby promluvil do rozhlasu. Například kvůli situaci v Maďarsku. Z této povinnosti se vždy vymluvil s ohledem na své povinnosti a do rozhlasu tak nikdy neagitoval. Kromě toho musel, stejně jako všichni kněží, jedenkrát za měsíc na okres, kde probíhalo další socialistické školení. „Říkali nám, jak se máme chovat a co říkat.“

Josef Mokrý se v životě vždy snažil na veřejnosti nemluvit proti režimu, a tak na něj donašeči nic neměli. „Kostelník v Novejch Hradech byl u tajnejch. Ten se snažil na nás donášet.“

Od roku 1963 tak Josef Mokrý působí na farnosti v Ronově nad Doubravou. Prožil zde mnoho hezkých i těžkých chvil, ale je se svým životem spokojený. Co ho naopak mrzí, je, že lidé přestávají chodit do kostela. Podle něj za to mohou právě komunisté, kteří to všemožnými způsoby zakazovali a víru jako takovou hanili. Přesto se nevzdává naděje. „Možná ta nová generace bude trošičku lepší. Ale ta střední generace vůbec do kostela nechodí. (...) Lidem se daří dobře, tak pánaboha nepotřebujou.“

© All rights law is based on the project: Stories of 20th Century.