Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julian Golak (* 1957)

Polsko-česká solidarita má význam dál, říká muž, jehož změnil papež

  • narodil se 14. května 1957 v malém městě Nowa Ruda v Kladsku nedaleko polsko-české hranice

  • vystudoval tamní střední technickou polygrafickou školu a po jejím ukončení nastoupil v roce 1975 do Grafických závodů pošt a telekomunikací ve Wroclawi

  • na konci srpna 1980 zorganizoval v podniku Grafické závody pošt a telekomunikací stávku na podporu stávkujících v gdaňské loděnici

  • 27. srpna 1980 stal se členem wroclawského Mezipodnikového stávkového výboru, z něhož se zrodilo nezávislé odborové hnutí Solidarita

  • po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 organizoval stávku, za což byl zatčen a propuštěn z práce

  • přestěhoval se zpět do Nowe Rudy, kde nastoupil do výroby rozhlasových přijímačů Diora a podílel se na vydávání podzemního časopisu Żólw (Želva)

  • v letech 1985 až 1990 pracoval v Nowe Rudě jako učitel a tiskař na střední technické škole polygrafické

  • v roce 1990 založil nakladatelství Ziemia Kłodzka a vydával měsíčník Ziemia Kłodzka – Od kladského pomezí – Glatzer Bergland s články v polštině, češtině a němčině

  • v letech 1990 až 2019 byl předsedou organizačního výboru Polsko-českých dnů křesťanské kultury

  • v letech 1995 až 2019 vedl sdružení Polsko-česko-slovenská solidarita

  • angažoval se v regionální politice a v letech 2000 až 2005 byl poslancem sněmovny Dolnoslezského kraje

  • v roce 2020 inicioval ve Wroclawi pojmenování náměstí Polsko-česko-slovenské solidarity (skwer Solidarności Polsko-Czesko-Słowackiej)

  • je nositelem řady polských i českých vyznamenání

  • s manželkou Ewou vychoval čtyři děti

  • v říjnu 2023 žil v Nowe Rudě

Polský tiskař, vydavatel, učitel, regionální politik a aktivní křesťan Julian Golak od roku 1990 usiluje o posílení spolupráce mezi Čechy a Poláky pod heslem „Buďme rodinou“. Jako dlouholetý předseda sdružení Polsko-česko-slovenské solidarity (v letech 1995 až 2019) také připomíná odkaz opoziční skupiny Polsko-československá solidarita, ačkoli v době před pádem komunismu nepatřil mezi její aktivní členy.

Na natáčení ve Wroclawi v někdejší vozovně autobusů, kde se na konci srpna 1980 zrodila wroclawská Solidarita a kde dnes sídlí Centrum Historie Zajezdnia, přinesl zarámovaný aršík šesti poštovních známek Charty 77, které v Polsku tajně vytiskli v roce 1987 u příležitosti jejího desátého výročí. Známky mu daroval Zbygniew Janas, polský disident, který spolupracoval v rámci Polsko-československé solidarity s brněnským disidentem Petrem Pospíchalem a který je nechal v Polsku vytisknout v profesionální kvalitě.

„Nikdo v komunistickém Československu neočekával, že budou tak dokonale vytištěné, takže když byly použity v běžné korespondenci, tak si jich nikdo nevšiml. Obálka s touto známkou došla do vězení Petru Pospíchalovi, který z ní měl velkou radost,“ vypráví Julian Golak a dodává, že Petr Pospíchal byl v roce 1987 vězněn právě za spolupráci s polskými disidenty. V srpnu 2020 proto nemohl chybět na slavnostním odhalení názvu náměstí Polsko-česko-slovenské solidarity, jehož pojmenování ve Wroclawi inicioval Julian Golak.

Život mu změnil Jan Pavel II.

Narodil se 14. května 1957 v malém městě Nowa Ruda v Kladsku v Dolnoslezském vojvodství jen pár kilometrů od polsko-českého hraničního přechodu Otovice–Tłumaczów. Kladsko, které do konce druhé světové války patřilo do Německé říše, nabízelo pro jeho rodiče po poválečném posunutí polských hranic na západ práci i ubytování. Matka pocházela z oblasti Velkopolska na západě Polska, otec z okolí Lodže ve středním Polsku. V Nowe Rudě (dříve německy Neurode) nastoupili do textilní továrny a pracovali v ní celý život.

Pamětník vystudoval tamní střední technickou polygrafickou školu a po jejím ukončení odešel v roce 1975 pracovat do Wroclawi, hlavního města Dolnoslezského vojvodství. Do podniku Grafické závody pošt a telekomunikací, který sídlil v ulici Krasińského v rozlehlé budově hlavní pošty, ve stejný den nastoupila i jeho budoucí žena Ewa.

Až do října 1978 ho prý zajímal hlavně fotbal – byl zapáleným fanouškem klubu Śląsk Wrocław. Jeho život dostal nový směr 16. října 1978, kdy kardinál Pericle Felici oznámil světu z balkónu svatopetrské baziliky ve Vatikánu jméno nového papeže – stal se jím krakovský arcibiskup Karol Wojtyła. Pro všechny to bylo překvapení, protože po 456 letech neměl katolickou církev vést Ital. Nový papež Jan Pavel II. navíc pocházel ze země kontrolované Sověty.

Julian Golak se stal fanouškem Jana Pavla II. a doprovázel ho na všech jeho návštěvách Polska, nahrával jeho promluvy a šířil je dál. Polsko bylo přirozeně zemí nejčastěji navštěvovanou Janem Pavlem II. Během svého téměř 27 let trvajícího pontifikátu navštívil papež svou vlast devětkrát, přičemž jeho první návštěva ve dnech 2. až 10. června 1979 Poláky povzbudila k boji proti totalitě.

„Nechť tvůj Duch sestoupí. Nechť tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země!“ Toto provolání papeže Jana Pavla II. na závěr kázání před statisícovým davem ve Varšavě dne 2. června 1979 mělo na Poláky magický vliv. Probudilo jejich touhu po svobodě, která se o rok později projevila založením nezávislého odborového hnutí Solidarita.[1]

Poláci svého papeže poslechli

Rok po návštěvě Jana Pavla II. začali Poláci protestovat proti nedostatku potravin a růstu cen dobře organizovanými stávkami. Stávkující se přitom odvolávali na slova Jana Pavla II. o úctě k lidské důstojnosti. Největší dopad měla okupační stávka dělníků v Gdaňských loděnicích V. I. Lenina (Stocznia Gdańska im. Lenina), kterou zažehlo propuštění jeřábnice Anny Walentynowicz pět měsíců před důchodem. Do čela stávky se postavil elektrikář Lech Wałęsa, který přišel o práci v Gdaňských loděnicích v roce 1976.

Stávkující zvolili jinou strategii než v prosinci 1970, kdy byly jejich protesty v ulicích krvavě potlačeny střelbou. V srpnu 1980 se rozhodli pro stávku okupační, zamkli se v loděnicích a po třídenním jednání dosáhli svého: do práce mohou opět nastoupit Anna Walentynowicz i Lech Wałęsa, stávkující nebudou potrestáni, vznikne pomník obětem potlačení stávky v prosinci 1970 a proběhnou svobodné volby do odborů.

Málem zůstalo u vítězství zaměstnanců jednoho podniku. Když se začali z loděnic rozcházet domů, u brány je zastavila řidička tramvaje Henryka Krzywonos. Vyzvala je, aby stávku neukončovali, dokud nebudou splněny požadavky stávkujících v dalších podnicích, které se k jejich stávce připojily. Tak vznikl Mezipodnikový stávkový výbor, který zformuloval 21 požadavků (polsky 21 postulatów) všech stávkujících.[2]

V srpnu 1980 stávkující chránila vyšší síla

Seznam 21 požadavků zveřejnili 18. srpna 1980 a pověsili na bránu loděnic vedle fotografie papeže Jana Pavla II., který Polákům dodal odvahu k boji za svá práva. Dne 26. srpna 1980 se připojil ke stávce za splnění 21 požadavků i podnik, ve kterém pracoval Julian Golak.

„I přes různé hrozby se nám podařilo přesvědčit zaměstnance a na druhé směně, 26. srpna, se podařilo podnik zastavit,“ říká pamětník a dodává, že i oni vyvěsili u vstupních dveří do podniku portrét Jana Pavla II. a také obrázek Černé madony čenstochovské (polsky Matka Boska Częstochowska), ochránkyně Polska, která zázračně zachránila klášter v Jasné Hoře. Pouze vyšší síla mohla podle pamětníka stávkující ochránit před zásahem Sovětské armády, která měla své základny po celém Polsku od roku 1945.

Díky Janu Pavlovi II. stávky probíhaly spořádaně. „Nesměl se pít alkohol, což bylo tehdy v Polsku zcela běžné, hlavně muži měli neomezený přístup k alkoholu a alkohol se v práci užíval jako něco úplně normálního. V době stávky ale platila přísná pravidla, takže když chtěl někdo alkohol na stávku pronést, tak mu rozbili láhve. Byl to svého druhu fenomén, který se tehdy v Polsku zrodil a který vycházel z učení Jana Pavla II., který osvobodil ducha národa k opravdovému boji za svobodu.“

Místo emigrace vzdoroval v podzemí

Julian Golak se stal zástupcem podniku Grafické závody pošt a telekomunikací v celowroclawském Mezipodnikovém stávkovém výboru, který zasedal v autobusovém depu (Zajezdnia) v Grabyszyńské ulici. Polští komunisté 31. srpna 1980 přistoupili na požadavky stávkujících a z Mezipodnikového stávkového výboru se zrodila Solidarita – nezávislý samosprávný odborový svaz (polsky Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“).[3]

Za prvních 16 měsíců existence Solidarity se podařilo vybudovat fungující organizaci, která sdružovala deset milionů Poláků, oproti třem milionům členů polské komunistické strany. Pamětník působil v předsednictvu Solidarity pracovníků polygrafie Dolního Slezska a po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 zorganizoval ve svém podniku stávku. Skončila zásahem armády a pamětník se ocitl ve vazbě.

Při výslechu odmítl nabídku na výjezd z Polska, kterou tajná policie tehdy nabízela aktivistům Solidarity, aby se jich zbavila. Během válečného stavu (do července 1983) Polsko opustilo milion Poláků a pamětník si váží každého, kdo tehdy zůstal a navzdory represím pokračoval v pozemním odporu.

On sám se po propuštění z práce ve Wroclawi vrátil do Nowe Rudy, pracoval ve filiálce polského výrobce rozhlasových přijímačů Diora a s přáteli vydával podzemní časopis Żólw, tedy Želva. Název symbolizoval to, že jeho výroba trvala dlouho a touto činností postupovali pomalu dál v boji proti komunistické totalitě. Celkem vydali devět čísel – poslední vyšlo v září 1989. To už se Polsko radovalo z částečně nabyté svobody po červnových polosvobodných volbách.

Po pádu komunismu se staral o vztahy mezi Poláky a Čechy

Když komunismus padl v listopadu 1989 i v Československu, pustil se Julian Golak s vervou do budování příhraniční spolupráce mezi Poláky a Čechy. Začal vydávat měsíčník Ziemia Kłodzka – Od kladského pomezí – Glatzer Bergland s články v polštině, češtině a němčině (v němčině proto, že v Kladsku několik století žili Němci).

Založil a organizoval Polsko-české dny křesťanské kultury s podtitulem Buďme rodinou a v roce 1995 se ujal vedení sdružení Polsko-česko-slovenská solidarita, které navazovalo na činnost skupiny Polsko-československá solidarita, jež v druhé polovině osmdesátých let 20. století zprostředkovávala kontakt mezi českým a polským disentem.

„Polsko-československá solidarita má dál svůj význam, funguje na principu ‚Buďme rodinou‘ a pomáhá utlačovaným směrem na východ, například disidentům v Bělorusku. Každý rok organizuje několik akcí a já sám přednáším pro mladé lidi o minulosti, aby věděli, jak to bylo dříve, aby nezapomněli,“ vysvětluje pamětník.

V roce 2020 prosadil pojmenování náměstí ve Wroclawi právě jako Polsko-česko-slovenské solidarity (skwer Solidarności Polsko-Czesko-Słowackiej). Na slavnosti spojené s pojmenováním se díky němu 27. srpna 2020 opět sešli polští a čeští aktivisté z Polsko-československé solidarity.

V říjnu 2023 žil se svou manželkou Ewou v Nowe Rudě.

 

[1] Moskva tušila, že s polským rodákem Karolem Wojtyłou budou problémy. Sovětský komunistický vůdce Leonid Brežněv proto polské představitele vyzval, aby návštěvu Jana Pavla II. nepovolili. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Eduard Gierek si ale uvědomoval, jakou bouři nesouhlasu by takové rozhodnutí v katolickém Polsku vzbudilo, a proto s návštěvou neochotně souhlasil. Na papeže měly na jeho devítidenní apoštolské cestě po Polsku dohlížet stovky tajných policistů, do “ochrany” se zapojily také desítky duchovních s úkolem omezit počet lidí, kteří by se setkali s papežem. Úřady se navíc snažily všemi možnými způsoby zabránit lidem v návštěvách mší. Více v článku v Magazínu PN.

[2] 21 požadavků stávkujících (21 postulatów) bylo v roce 2003 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO uchovaného v dokumentech Paměť světa. Jejich znění najdete v článku v Magazínu PN.

[3] Polští komunisté přistoupili na požadavky stávkujících 31. srpna 1980. V 16 hodin podepsali v gdaňských loděnicích vicepremiér Mieczysław Jagielski a šéf Mezipodnikového stávkového výboru Lech Wałęsa takzvané srpnové porozumění. Lech Wałęsa k podpisu použil obří pero s obrázkem papeže.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Markéta Bernatt-Reszczyńská)