Ak. arch. Viktor Rudiš

* 1927

  • „Straníci dostávali úkoly, on taky dostal za úkol udělat sochu Gottwalda, což on odmítl. Makovský si to mohl dovolit, on byl národní umělec a suverén, on si dovolil to, co si málokdo dovolil. Nicméně ty sochy kolem divadla nakonec udělal a on taky poručil, co kde bude stát, a měl za úkol obklopit divadlo sochami, což se mu nakonec podařilo.“

  • „A František Zounek, člen strany, se samozřejmě angažoval v 68. v reformním hnutí. Zounek byl člen strany, ale svými názory usiloval o reformy. Oni se angažovali v těch partajních kruzích o ty reformy, což samozřejmě po 68. roce, když to prasklo, tak se po nich svezly normalizační praktiky a Zounek byl tedy vyloučený ze strany a on to nesl hodně těžko, on tomu věřil, on měl sociální aspekt u toho všeho, spravedlnost proti kapitalismu.“

  • „Tak my jsme už měli v Brně jméno, že jsme soutěživá partička, tak jsme byli vyzváni v roce 1967 k soutěži na pavilon v japonské Ósace a my jsme tu soutěž vyhráli, k našemu překvapení. No, a teď zas taková historka se nám stala v tom roce 68, kdy k nám přišli Rusové. Já jsem byl se svou paní na výletě ve Francii, v Paříži, a do toho přišel telegram, že jsme vyhráli Ósaku. My jsme měli děti na letním táboře, tak jsme honem letěli během okupace za dětmi domů. Tak to jsou historky, které jsou šílené, ta doba nabízela takové strašné situace. A do toho se začala chystat Ósaka, nikdo nás z těch úředníků moc nebral.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 31.10.2017

    (audio)
    délka: 03:56:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naši výstavu v japonské Ósace komunisti pohřbili. Ale nezahořkl jsem

Rudiš Viktor - dobová fotka
Rudiš Viktor - dobová fotka
zdroj: vlastní

Viktor Rudiš se narodil 9. června 1927 v Brně. Vystudoval architekturu v době komunistického režimu, který nepřál vzletným architektonickým projektům. I přes nepřízeň doby se však může pochlubit zajímavými projekty. Například sídliště Lesná v Brně je považováno za jedno z nejlepších v republice. Pamětník studoval průmyslovou školu a na doporučení svého strýce, známého architekta Evžena Škardy složil úspěšně přijímací zkoušky na fakultu architektury a měl možnost potkat se s takovými velikány, jako byl Bedřich Rozehnal nebo Bohuslav Fuchs či Vincenc Makovský. Po skončení fakulty architektury začal pracovat v brněnském Výzkumném ústavu výstavby a architektury, odkud byl posléze vyhozen z kádrových důvodů. Pak dostal nabídku pracovat ve Stavoprojektu Brno. Spolu se svými kolegy se účastnil řady mezinárodních soutěží a v roce 1968 vyhrál mezinárodní soutěž na přípravu pavilonu Expo 1970 v japonské Ósace. Expozice se skládala z objektů od významných českých výtvarníků připravených pro ten účel podle libreta tehdejšího ředitele Domu umění Adolfa Kroupy a brněnského básníka Jana Skácela. Libreto bylo založeno na času lidského života, jenž se dělí na čas radosti, úzkosti a naděje. Což byl odraz oné doby, roku 1969, tedy už po okupaci Československa. Pavilon měl úspěch, prošlo jím na deset milionů lidí. Ale už při zahájení se výstava doma brala jako nepřátelský akt. Rudé právo napsalo, že jde o provokaci za dělnické peníze a bylo zakázáno o výstavě cokoliv konkrétního publikovat a po celých dalších dvacet let se o ní prakticky nemluvilo. Někteří výtvarníci měli od té doby problémy a perzekuce se nevyhnula ani pamětníkovi. Když se jeho syn hlásil na fakultu architektury, bylo mu zdůrazněno, že jeho otec má kvůli Ósace škraloup. Viktor Rudiš setrval ve Stavoprojektu až do důchodu a pak společně se synem založili vlastní architektonickou kancelář. Stále tvoří a žije v Brně.