Vladislav Opočenský

* 1921  †︎ 2013

  • „Tady se táhnul les. A tam zůstali Fritzi. A my říkáme tomu Rusákovi: ‚Továryšč, zajeď tam tankem.‘ A on říká: ‚No jak tam můžu jet tankem, když nevím, co tam na mě čeká, jestli tam je protitankový dělo nebo cokoliv.‘ A říkaj: ‚Automatčíci, běžte!‘ Teď tam tekl potůček a vrby, takový roští. Je tam vidět ten potůček?" "Je tady něco." "Vysoký roští. Tak kluci byli přikrčený, se dostali až do lesa, ale oni už neměli náboje, měli je vystřílený." "Tak proč tam běželi?" "Pažbama, pažbama je tam dotloukli, ty Němce.“

  • „Jdeme ještě kousek dál a najednou z kulometu palba. Tak já jsem zalezl za buk, ležím, střílím ze samopalu a cikán takovej řve, křičí, je raněnej. Tak jsem po něm hodil tu jeho pušku, střílím a najednou prásk – koukám, mě to trefilo do ruky. Nic. Tak jsem vzal samopal do levý ruky, střílím dál a najednou pic! A ten letěl 15 metrů snad. Přetrhlo mi to tady ty svaly a samopal odlítl. Já bez zbraně." "Měl jste v obou rukou průstřel..." "V obou rukou prostřeleno. Tak já loktama, plížením pozpátku a dozadu. A teď hlína, plný oči, on z kulometu rozdal po mně, plný oči jsem měl hlíny. Cikán taky utíkal, a když už jsme se dostali z dostřelu, byli tam saniťáci, povídám: ‚Kluci, podívejte se na toho cikána, on je nějak raněnej.‘ No a tak mu sundali plášť a on měl jenom líznuto, lízla ho kulka a připájela mu kůži." "Měl štěstí." "A já jsem měl plášť ustřihnutej, visel mi jenom límec, kapsu u blůzy uříznutou, košili utrženou, roztrženou a tady díru. ´A ten řve jak pavián, a není mu nic, ty jsi napůl mrtvej, a mlčíš.´“

  • „Já se jmenuji Vladislav Opočenský, narodil jsem se na Boratíně. Je to Volyň. Okres Luck se to jmenovalo nebo to bylo krajské město Luck." "A datum?" "2. 10. 1921." "A teď by mě zajímalo, co dělali vaši rodiče, čím se živila vaše rodina?" "Otec byl zemědělec, ale byl původně vyučený truhlář. Učil se u Němce v Lodži tu truhlařinu, takže uměl i německy." "Takže to se mu potom i hodilo, ta němčina, pozdějc..." "Nehodilo, protože on zemřel v třiatřicátým, v čtyřiatřicátým roce. Mně bylo 13 roků, když on zemřel." "Co se mu stalo?" "Rakovina jater. Ale zřejmě od námahy, protože on truhlařil a tam nebyly stroje, všecko se dělalo ručně. Stavěl novej dům, novej barák, všecko ze dřeva. Ty zárubně, všecko bylo z dubových fošen a všecko musel ručně opracovat. Byla to dřina, no, hrozná." "A kolik jste měl sourozenců?" "Celkem nás bylo pět, pět sourozenců. Dvě sestry a tři bratři.“

  • „Smrečany. Tak jo. Zakopali jsme se – no, zakopali. To bylo umrzlý a poprach sněhu, tak se jen lopatkou... Lopatka, to byla druhá zbraň, samopal a lopatka. Kdo byl línej nosit lopatku, doplatil na to. Jakmile nešel dál boj, hromádku, a hned se schovat, že ani zadek nekoukal. Kdo se, kdo nebyl línej se zakopat, měl šanci. Zakopali, připravili do těch bílejch maskáčů a ráno, jak se začalo rozednívat, vylítli všichni: ‚Hurá!‘ A oni tam byli Maďaři v těch zákopech. Ty vzali nohy na ramena, nechali zbraně a pryč. No a my za nima samozřejmě. Dostali jsme se do vesnice a už mimo ten kopec, ten byl v zádech. Mikuláš byl taky v zádech... Ve vesnici Němci a Maďaři nechali slepice vařený na stole, jo. My jsme se nasnídali a šli vesnicí furt pryč jako směrem přímým k tý hlavní trati. Na konci stál kostel. V kostele na tý věži Němci těžkým kulometem to začali kropit. A my jsme měli jen ruční granát a samopal. Najednou koukáme: tři tanky. Tigery. A my měli jenom ty granáty a samopaly. Žádná šance. Mezi těma barákama prokličkovat a museli jsme ustoupit.“

  • „Mně jako vyčítali, že když převezmu tu funkci, tak že zkrachuju. A ten pokladník říká: ‚Já mám v bance 25 tisíc a jsem zvědavej, jak to brzy prohospodaříš.‘ Já říkám: ‚Nechte to na mně.‘ A za rok místo 25 tisíc jsem měl v bance 250 tisíc, protože my jsme zvelebovali obec a oni, stát to dotoval hodně. Těm, kdo dělali.“

  • „Nejhorší pro nás byl ten moment, že ty bohatší sedláci [tj. sedláky] vyváželi na Sibiř. A co se stalo – to byla krutá zima v devětatřicátém roce, třicetistupňový mrazy a ty bolševici vyváželi na Sibiř ty polský legionáři [tj. legionáře] s celejma rodinama. Do dobytčích vagonů, zadrátovaný okna, v třicetistupňových mrazech a vezli je na Sibiř.“

  • „Udělali jsme takovou malou rojničku, čekám a za chvilku vidíme: Němci. Na nás." "Šli zpátky?" "Zpátky. Ale ona byla mlha. Jenom v tý mlze byli. No tak my jsme samozřejmě odjistili ty granáty. Člověk, když má strach, tak má dvakrát takovou sílu. Ty lítaly nejmíň padesát metrů daleko. A vidím: Bum, bum. Němci se zastavili a vidím: Byla tam paseka, vyvrácený kořeny, jako když spadne les. To bylo vysoký přes dva metry. Koukám, stojí tam Němec a najednou za chvíli přiběhl druhej. Ale jenom v mlze. A já s tím samopalem plecháčem: Pif, pif, pif. Tak jsem vzal tu německou pušku, pic – a oni oba, viděl jsem, jak oba padli. Prolítlo to jedním i tím druhým." "Oni stáli nějak blbě za sebou nebo co, ne?" "Hm. Ty ruský plecháče, v mlze kór. A teď křičím: ‚Pane kapitáne,‘ protože jsem viděl, že ty pěšáci, oni se ulejvali, oni nechtěli, ‚žeňte rychle ty chlapy, protože jsme tady jenom tři a neudržíme to.‘ Tak slyším, jak on to tam pobízí, a přiběhl první k nám. A říkám mu: ‚Tam v bunkru leží raněnej Němec.‘ A on popadl tu mou pušku německou, pic, a dorazil ho tam.“

  • „Když jsme přišli z nádraží jako vojáci, že jo, v trojstupech, každej odešel do svýho domu, kterej už měl prostě předem vybranej. Já jsem odešel, s bratrem jsme byli, vybrali jsme si to číslo jedničku, takže jsme neměli problémy. Některý baráky už byly obsazený těma, jak se jim říkalo, vykrádači, takže museli to opustit, protože jsme měli přednostní právo, že jsme si mohli vybrat." "Tady u těch Ungermannů tedy žádný vykrádač nebyl?" "Tam nikdo nebyl. Ona ta obytná budova byla dřevěná a byla to první budova tady ve vsi vůbec. Jako poprvé před kolika sty lety postavená." "Úplně nejstarší prostě budova?" "Ano." "A ta tam stojí dodneška?" "Cože?" "Stojí tam dodneška ten dům?" "Jo, jistě, že stojí. No je chráněnej památkovým úřadem, samozřejmě.“

  • „Ze začátku to bylo bezpečný. Čechům neubližovali a hlavně i přijížděli Němci na vesnici, vodka jestli je nebo máslo nebo vajíčka, to se tak shánělo. Protože oni... Bylo vidět, že ta armáda není tak valně zásobovaná potravinama, ty Němci. A hlavně, když byly svátky nějaký a oni měli dovoleno jet domů, do Německa, tak jezdili po těch českejch vesnicích, aby domu přivezli nějakou tu, to jídlo." "Jasně. Co se ale týče židovskýho obyvatelstva, ti asi na tom byli hůř?" "Židovský obyvatelstvo nahnali do ghetta, do takový chudý čtvrti." "V Lucku?" "V Lucku." "A jak se ta čtvrť jmenovala?" "To nemělo název. Říkali tomu ´Runduky.´ To byly postavený takový dřevěný budky, náměstíčko, jo, a do trojúhelníku postavený ty budky. No ale mezi tím byly i zděný budovy, že jo. Byla tam i lékárna za Poláků a to." "A to byla nejhorší čtvrť teda jako ve městě, jo?" "No, nejchudší, nejchudší." "Ale tam jako ty Židi před válkou nežili teda, tam žili až potom, když je tam nahnali?" "Tam žili... Ty chudý tam žili, v tý čtvrti, ale ne v těch boudách, ty tam měli jenom jako prodejny. Jako jsou tady ty stánky vietnamský, tak něco podobnýho. Jenže oni to měli krytý a zavřený skrz ty zimy a sníh." "A to mělo nějakej význam, to slovo ´Runduky.´ nebo...?" "No to bylo... Nevím, jestli to byl židovskej název nebo to byl ukrajinský název. No runduk, to bylo jako bouda, že jo." "Jo takhle. A jak to potom pokračovalo s těma Židama teda?" "Ty Židi, pokud nepadl Stalingrad, tak ty Židi jenom tam byli. Honili je na nucený práce, každej měl tady žlutý kolo zepředu i zezadu." "Jaké kolečko?" "Kolečko, jako žlutý kolečko." "Takže ne hvězdu jako u nás?" "Tady měli kolečko žlutý, což znamenalo, že je Žid. A mohli se projít městem..." "A měli to i na zádech?" "Na zádech na levý straně." "A to tam na tom měli něco napsáno?" "Ne, jenom to žlutý kolečko. To prostě byl symbol, že je to Žid. A když šel po městě a šel Němec a něco se mu nezdálo na tom Židovi, sundal pušku a do toho kolečka ho střelil. Bez jakéhokoliv... Když se mu nelíbil, tak ho zastřelil." "Takže to používali jako terč?" "Jako terč." "No a potom, když padl Stalingrad, tak jak se to změnilo?" "Když padl Stalingrad, tak prostě, já nevím kdo, Židi, Ukrajinci, Němci, Němci, který byli dezertéři, kopali jámy. To byly jámy pět metrů široký a sto metrů dlouhý, čtyři jámy vedle sebe. To bylo od nás tak necelý tři kilometry." "A na jakým místě se to kopalo?" "Polanka se to jmenovalo. A tam potom ty Židy začali navážet." "Když to bylo tři kilometry, to jste museli i něco občas vidět, ne?" "No my jsme slyšeli tu střelbu. Tam nikdo si netroufl. To dělali ve dne v noci a ukrajinská milice, ta mládež, ta se všechna přihlásila do německý armády. Takže některý dělali jako policajti, hlídali a některý byli v kasárnách, kde dělali výcvik jako vojáci. A ty pomáhali ty Židy svážet nákladníma autama. Ty museli, Židi museli mít hlavu dolů, vůbec nevěděli, kam je vezou, kdo zvedl hlavu, dostal pažbou. Když přijeli k jámám, svlíknout donaha, do jámy vlízt, položit se a oni každýho do hlavy stříleli.“

  • „Tam Němci nechali sniperku pušku, když utekli. A byl tam bunkr a byla tam i nemocnice. Byly to dvouposchoďový postele, v podzemí všecko." "Tam u tý Zyndranowý všechno?" "Na tý Zyndranowý. A byly tam basy vína. Jenže my jsme se báli to pít, jestli to není otrávený! Až potom pozdějc, když přišli Rusáci k nám, tak jsme jim nabídli víno. "Teda vy jste byli dobrý teda! Sice oni měli radost, ne?" "Když se jim nic nestalo, tak jsme pili taky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chotiněves, 30.12.2003

    (audio)
    délka: 02:57:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem beze zbraně a obě ruce prostřelené

Vladislav Opočenský
Vladislav Opočenský
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Vladislav Opočenský se narodil 22. 10. 1921 v Boratíně u Lucka na Volyni. Zažil sovětskou kolektivizaci po roce 1939 i obsazení Volyně nacisty; vzpomíná na vyvraždění 17 tisíc židovských obyvatel ghetta v Lucku za nacistické okupace. V roce 1944 vstoupil do Svobodovy armády, bojoval na Dukle a také při osvobozování Slovenska. Jeho bojovou činnost ukončilo zranění u Žiliny. Po válce se rozhodl žít v Československu, dostal statek po odsunutých sudetských Němcích v Chotiněvsi u Litoměřic. V objektu prožil rok s německou rodinou Ungermannových; navázali úzké přátelství, po odsunu se navštěvovali. Do roku 1957 odolával kolektivizaci, poté, co jim byla zabavena veškerá mechanizace, vstoupil do JZD. Pracoval v JZD, roku 1964 se stal tajemníkem, později starostou obce. V roce 1947 se oženil, s manželkou Ludmilou, rozenou Vlkovou, měli tři děti. Vladislav Opočenský zemřel 16. července 2013.