podplukovník v. v. Emil Kočnár

* 1916  †︎ 2015

  • „Slyšeli jsme, že letí, tak jsme obsadili různé, tam byly vilky s volnými střechami, tak jsme některé obsadili, protože domů jsme nemuseli chodit, tak jsme po žebříku, tam byl žebřík (vylezli nahoru – pozn. aut.), tak jsme byli na několika střechách. Bylo nás vždycky (několik – pozn. aut.) a patrony jsme měli. Těch jsme měli dost. Tak jsme vždycky, když jsme slyšeli, už jsme byli připravení (a letadlo – pozn. aut.) zahlédli, tak jsme stříleli. Takhle nás balancoval několik měsíců.“

  • „Já jsem měl výhodu, že Francouzi, co tam byli, zahazovali pušky, náboje a všechno a jeli domů, páč nevěděli, co se děje. Naši kluci to zase sbírali, nosili mně to a já jsem střílel. Až pátá puška střílela pěkně, protože na co jsem naměřil, to padlo.“

  • „Potom jsme se ve čtyřiačtyřicátém roce přeplavili zpátky do Francie a bojovali jsme o nějakou část (území – pozn. aut.), poněvadž nás bylo asi jenom kolem 11 000 vojáků československých, tak jsme bojovali o nějaké území. Teď nevím, jestli to bylo ve Francii, anebo v Belgii. Až do konce války.“

  • „Němci obsadili Moravu a Čechy, Slováci se osamostatnili a řekli: ‚Čehúni von.‘ Stavitel měl kolegu v Bratislavě, tak za ním zajel a donesl papíry, že jsme na ty papíry mohli do Jugoslávie. Tak jsme se dostali ze Slovenska přes Maďarsko do Jugoslávie.“

  • „Jeli jsme přes Maďarsko do Jugoslávie a z Jugoslávie jsme jeli přes Řecko, Turecko a Egypt. V Turecku jsme se nalodili na loď, tam jsme čekali asi, já nevím, Turecko. Hlavní město. [Istanbul?] Ne, ne. [Ankara?] Ankara, hlavní město Ankara. Tam jsme čekali asi tři dny na vlak (do Bejrútu – pozn. aut.). To byla francouzská kolonie a tam jsme čekali na loď do Francie.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Klatovy, 21.08.2014

    (audio)
    délka: 24:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Klatovy, 08.12.2014

    (audio)
    délka: 01:29:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od té doby strašně vidím, špatně slyším

Emil Kočnár, 1945
Emil Kočnár, 1945
zdroj: archiv Emila Kočnára

Podplukovník v. v. Emil Kočnár se narodil 22. listopadu 1916 v Černotíně u Přerova. Tatínek pracoval na železnici a maminka byla v domácnosti. Pamětník vychodil obecnou a měšťanskou školu a poté docházel do Státní průmyslové školy stavební v Přerově. Po jejím absolvování odešel pracovat do slovenského Brezna nad Hronom. Po vytvoření Slovenského státu se rozhodl odejít tzv. balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko na Střední východ. Zde vstoupil do francouzské cizinecké legie a z Bejrútu se přes Egypt a severní Afriku přeplavil do jihofrancouzského přístavu Marseille, kde byl dne 13. května 1940 prezentován jako příslušník 1. československé divize ve Francii. V květnu 1940 se zúčastnil obrany Francie a po jejím pádu odplul lodí přes Gibraltar a Biskajský záliv do anglického Liverpoolu. Dostal se do Cholmondeley Park a v Anglii pak hlídkoval na pobřeží proti nacistickému letectvu. Naučil se anglicky a sloužil i jako překladatel české mise v Anglii. Zařadili ho do 1. československé samostatné obrněné brigády, zúčastnil se výcviku ve Skotsku a po vylodění v Normandii ve druhém sledu invaze se v letech 1944-1945 účastnil obléhání Dunkerque. Zde sloužil ve štábní rotě (brigádních těžkých dílen). Po ukončení války sloužil v obci Běšiny u Plzně, kde se seznámil s budoucí manželkou Věrou Boudovou. Emil Kočnár demobilizoval v roce 1947 a odešel do Hliniště u Strážného na Šumavě, kde pracoval jako vedoucí na pile. Po odchodu do důchodu se přestěhoval do Klatov, kde žil až do své smrti 11. dubna 2015.