Eva Kleinová, roz. Dekojová

„Válka je krutá, to je pravda. Války ale vždycky vznikly proto, že někdo chtěl víc, než měl ten druhý. Lidská rozpínavost nezná meze. Každá válka přináší daleko větší hrůzy, nejenom ta, ve které bojují vojáci na frontě, ale i ta studená válka, ke které došlo. Lidi by měli dostat rozum a nehonit se po hmotných statcích, ale víc o sobě přemýšlet a víc myslet na to, že válka vždy ničí kulturnost a standard života, jaký je.“

„Bylo nařízeno zatemňování, pouliční světla neexistovala. Okna byla zakrývaná černými papíry, aby ani světýlko neprošlo, aby shora nemohli zaměřovat. Po ulicích se chodilo s malinkou baterkou a jen mezi prsty si člověk posvítil, aby se nepřerazil. Maminka se naučila na kole v pětatřiceti, poté co tatínka sebrali. Tak se naučila jezdit na kole, příbuzní jí kolo sehnali, všelijak opravené, staré, aby na něm mohla jezdit. A ona ty mlýny a ty sedláky, co jí něco slíbili, na tom kole objížděla. Jezdila potmě, svítit nemohla, tak jezdila, když svítil měsíček nebo byla jasná noc. Auta tehdy nejezdila, ve Velvarech měl auto lékař, zvěrolékař a jeden taxikář, ti měli povolení. Navíc to nebyla auta na benzin, ale na dřevoplyn. Benzin nebyl, ten byl jen pro wehrmacht. Maminka jezdila na tom kole, a když jelo auto, tak se obávala, aby to nebylo gestapo nebo zkrátka Němci, kteří by se hned ptali: ‚Co tu děláte?‘, a podobně. Proto leckdy, když jen bliklo auto, tak kolo i s nákladem se snažila do křoví nebo do škarpy šoupnout a šla pěšky. Když auto přejelo, tak se vracela.“