Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kleinová, roz. Dekojová (* 1934)

• narozena 15. prosince 1934 ve středočeských Velvarech

• v roce 1941 otec Antonín Dekoj zatčen gestapem

• roku 1942 otec zemřel v Mauthausenu

• zažila bombardování Kralup nad Vltavou

• bratr Jaroslav Dekoj bojoval v Pražském povstání v květnu 1945

Eva Kleinová, za svobodna Dekojová, chodila do první třídy, když se její rodné Velvary začaly v roce 1939 měnit v nacisty okupované město. Nápisy na obchodech se musely změnit na dvojjazyčné, na ulicích začala vídat lidi se žlutou hvězdou na kabátech a doma se šuškalo něco o tom, že Němci odvážejí Židy do Terezína a pak bůhvíkam. Pak jednou v červnu přišla domů a našla celou rodinu v slzách. Tatínka odvedlo gestapo. Už se nikdy nevrátil.

„Teprve později jsem se dozvěděla, že předsedu okresního soudu odvezli týden předtím do Kobylis a tam byl zastřelen, protože poslouchal v kanceláři rádio z Londýna,“ vzpomíná po více než sedmdesáti letech Eva Kleinová na osud vedoucího úřadu, kde její tatínek pracoval jako soudní revident. Maminka byla v domácnosti, kde se starala o Evu, jejího bratra Jaroslava a také babičku a dědečka, kteří s nimi bydleli v rodinném domku se zahradou.

„Žádný luxus, neměli jsme koupelnu, voda byla na dvoře, ale žili jsme si dobře,“ vzpomíná Eva Kleinová na léta před okupací, kdy se Dekojovi řadili ke střední třídě. Tatínek lyžoval a chodil do Sokola. „To mu taky přitížilo, že byl členem Masarykovy gardy,“ připomíná Eva Kleinová události, které její rodinu navždy rozdělily.

Do Velvar dne 15. března 1939 vjely kolony nákladních vozů, které byly plné vojáků. „To bylo jedno auto za druhým. Maminka mi začala silně mačkat ruku, já na ni koukám, co se děje, a mamince tekly slzy…“ Tak začal život v protektorátu a lidé se rozdělili na ty, kteří byli proti režimu, a ty, kteří mu pomáhali. Jedna zaměstnankyně velvarského soudu, která začala mít pletky s německými důstojníky, upozornila gestapo, že v budově soudu se poslouchá rádio z Londýna, a někteří lidé mají dokonce nehlášené zbraně. Tím zpečetila v roce 1941 i osud Antonína Dekoje.

Musíš mu, mamino zlatá, sama pomoci

Pan Dekoj byl odvezen do Kladna, kde sídlilo gestapo pro Středočeský kraj. „Tam dělali v polích, v lesích terénní úpravy, tam ho ještě maminka mohla navštívit, ale nebylo to povolené, schovávala se po křoviskách a přicházela rozedraná. Tatínek pak dostal něco málo peněz, za ně pro mě a bratra k Vánocům koupil knížky. No a pak jsme dostali dopis, že bude odvezen, ale nevěděli jsme kam,“ vzpomíná Eva Kleinová na přelom let 1941 a 1942. Její otec byl nakonec umístěn v koncentračním táboře Mauthausen. Z takového lágru mohli vězni psát jen dvakrát za měsíc, německy, nesměli uvádět žádná jména, příjmení ani nic konkrétního o životě v táboře. Pan Dekoj ve třech dopisech, které odeslal mezi lednem a březnem 1942, s láskou vzpomíná na svou rodinu.

„Ať se Jára pilně učí, na všecko ať dává pozor, a když má nějaký těžký úkol, musíš mu, mamino moje zlatá, sama pomoci, když já nemohu.“ Zvláštní však je, že v posledním dopise již nezmiňuje své děti, a dokonce se podepíše „Tonda“, a nikoliv „taťka“, jak tomu bylo v předchozích dvou listech. Pak následovalo téměř pět měsíců nejistoty, během nichž rodina neobdržela ani řádku. Až v srpnu 1942 přišel úřední dopis, kde jakýsi SS-Urtersturmführer vyjadřuje svou „upřímnou soustrast“. Uvádí, že němečtí lékaři udělali pro záchranu života Antonína Dekoje vše, co bylo v jejich silách, a slibuje odeslání pozůstalosti, které se rodina nikdy nedočkala.

Platilo se i tabákem

„A tak jsme zůstali bez prostředků. Dědeček s babičkou měli malinkou penzi, maminka byla nezaměstnaná. Ale dobří lidé se objevili, buď příbuzní korunu donesli, i neznámí lidé hodili do schránky peníze, tatínek byl u soudu asi oblíben a znám. A taky přicházely vzkazy od sedláků z okolních vesnic, ať si maminka přijde pro trochu mouky, pro vajíčko, pro maso,“ popisuje Eva Kleinová měsíce bezprostředně po tatínkově smrti. Pro jídlo si pak jezdila maminka na kole za nocí, protože svítit bylo kvůli náletům britských letadel zakázáno. Občas se musela schovat i s kolem do křoví, aby se nepřipletla do cesty projíždějícímu autu s pravděpodobně německou posádkou.

Velvary za války sice přímé bombardování nezažily, ale v deset kilometrů vzdálených Kralupech nad Vltavou byla rafinerie. „To se i ve Velvarech budovy třásly, když tam byly nálety. Vedle té rafinerie byla trať a oboje bylo zničený,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že ve Velvarech zaznamenali také bombardování Drážďan a jiných německých měst, která byla vzdálena vzdušnou čarou až tři sta kilometrů. „Dívali jsme se tehdy z okna kuchyně k severu a tam na náměstí stál kostel s typickou baňatou věží. Celý severní obzor byl rudý a z toho vyvstávala ta černá silueta kostela.“

Maminka si nakonec našla práci v zahradnictví, rodina začala chovat králíky, vykrmovat husy a dědeček pěstoval tabák, který se vzhledem k nedostatku cigaret za přídělového systému stával žádanou komoditou. Pomáhali také příbuzní z venkova. Chleba posílali poštou, ale třeba krabička se sádlem se musela pašovat pod hrozbou trestu za účast na černém trhu. „Se solidními lidmi se takovým pokoutným způsobem dalo přežít. Ale koho vyhmátli, s tím bylo zle.“

Tam je týrali, mučili a zabili

Dne 5. května 1945 běžela tehdy jedenáctiletá pamětnice dědečkovi pro noviny, když viděla, jak sundávají z obchodů německé nápisy a všude je pozdvižení. „V rádiu už volali, je revoluce, přijďte na pomoc rozhlasu, v Praze se bojuje. Rádio hrálo pořád a všichni lidi si to říkali. Někteří Němci začali zuřit, jiní se koukali ztratit,“ vzpomíná Eva Kleinová, jejíž bratr Jaroslav se v tu chvíli chtěl také rozjet do Prahy bojovat. Už za války se snažili s kamarády vyrábět nezákonné rádiové přijímače, takzvané krystalky, a riskovali tím život. Na sklonku války mu bylo patnáct let a chtěl jet do Prahy pomstít svého otce. Starší chlapi ho však přivedli domů. „‚Zamkněte ho, ať nikam nejde, my ho s sebou stejně nevezmeme.‘ No, tak tam Jarda aspoň figuroval jako nějaká spojka.“

Mezitím se i ve Velvarech situace vyostřila. Asi od roku 1943 tam s Velvarskými totiž bydleli takzvaní „národní hosté“. Ženy, děti a staří lidé z Německa, kteří byli v protektorátu ve větším bezpečí než v intenzivně bombardovaném Německu. Ti se stali terčem pomsty některých místních lidí. „Najednou se vynořili zničehonic hrozně činní odbojáři, kteří vyvíjeli Bůh suď jakou protifašistickou činnost, a byli to takoví, kteří celou válku byli někde zalezlí, z dělnických, proletářských řad. Označili se červenou páskou, Národní garda, začali být důležití a všude rozkazovat. Obsadili jednu vilu po Židech a udělali tam hlavní štáb národního výboru. Pak tam uvěznili nějaké Němce, co nestihli odjet včas, ty ženy, děti a starce. Ty tam tloukli, týrali a zabili.“

Z věže velvarského kostela pak místní stále vyhlíželi, jestli se k nim blíží armáda osvoboditelů. Přijde z východu, nebo snad ze severu? Válku pak definitivně ukončil příjezd Rudé armády. „To jsme všichni chodili je vítat, mávat. Němci před nimi utíkali. Oni z nich měli panickou hrůzu a chtěli se dostat do zajetí k americké armádě,“ říká Eva Kleinová. Její dědeček přežil válku o pouhých dvanáct dní. Bylo mu třiaosmdesát let. „Pak už jenom říkal, to jsem rád, že jsem se toho dočkal. Že Němci jsou na kolenou a syn je pomstěný,“ dodává na závěr Eva Kleinová.