„My jsme v tom cítili jaksi takovou další poddajnost představitelů církve a představitelů fakulty stávajícímu režimu a chtěli jsme pouze upozornit na to, že ne všichni věřící takto smýšlejí. Ta akce byla svým způsobem velmi prostá. My jsme se zúčastnili bohoslužebného shromáždění u Salvátora na Starém Městě a každý jsme napsali na papír nějaký biblický verš. Já jsem napsal verš ‚Dvěma pánům nelze sloužit‘ a při projevu tehdejšího děkana Komenského evangelické [bohoslovecké] fakulty Amedea Molnára jsem mu ten papírek položil na řečnický pult. Všechno to mohlo skončit naprosto jednoduše, že si toho řečníci nemuseli vůbec všimnout. Jenže Amedeo Molnár se rozčílil, toho se to dotklo.“ – „Rozčílil se přímo při svém projevu?“ – „Ano, rozčílil se přímo při tom projevu. Přerušil svůj projev a prohlásil, že tady u těchto mladých lidí vidíme současné projevy fašismu a nacismu, kteří nechápou historické souvislosti.“
„Byl jsem na výslechu v Bartolomějské ulici, kde mě vyslýchali dva pánové, kteří měli na starost mého tchána Jakuba Trojana. Výslech byl širokej, dlouhej. Samozřejmě hlavní téma byl Jakub Trojan, podzemní univerzita, ty večerní semináře, kterých jsem se já účastnil, které pořádal také Jakub Trojan, ale ne jenom on, taky Ladislav Hejdánek, Milan Balabán a další. To je velmi zajímalo. Velmi je zajímalo, abych jmenoval, kdo to organizuje, kde se to koná, kdo tam chodí a tak dále. To bylo asi takové hlavní téma. Bylo to únavné, dlouhé. Byli tam dva, jeden byl hodnej, jeden byl zlej, jak už to bejvá. Různě mě chtěli dostat do úzkých, ale nakonec se jim to nepovedlo. Pak mě prostě propustili.“
„Hlavní roli ve vyšetřování potom převzal profesor Ondra a profesor Opočenský, který se tehdy vrátil ze svého pobytu ve Švýcarsku a byl na fakultě. Oni potom sestavili, já to mám někde k dispozici, takové čtyři body a chtěli, abychom to podepsali. Tam v podstatě o křesťanství nebylo ani slovo, aby se tak řeklo, ale hlavní myšlenka byla, abychom podepsali, že budeme dodržovat socialistickou zákonnost. Protože oni nám to přečetli a řekli, že bude dobrý, když to deklarativně odsouhlasíme, úplně nejlíp, když to podepíšeme. Když tam zaznělo to slovo socialistická zákonnost, tak se už nevím kdo zeptal: ‚Prosím vás, můžete nám vysvětlit, co myslíte tím slovem socialistická zákonnost?‘ Na to odpověděl profesor Ondra: ‚Víte, to je ta větev, na které sedíme, a vy nám ji podřezáváte.‘“
Martin Zlatohlávek se narodil 25. dubna 1954 ve středočeské obci Velim do rodiny evangelického faráře Jana Zlatohlávka. Vyrůstal po boku tří starších sourozenců na velimské evangelické faře. Nikdy nevstoupil do Pionýra a neúčastnil se ideologicky laděných akcí, kvůli čemuž zažíval ve škole šikanu ze strany učitelského sboru. Už od dětství byl přesvědčený, že půjde ve šlépějích své otce a stane se farářem. V září roku 1969 nastoupil na kolínské gymnázium. V lednu roku 1973 si podal přihlášku na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Přes potíže se na fakultu nakonec dostal a v říjnu téhož roku nastoupil. Po prvním semestru se studenti rozhodli vyjádřit nesouhlas s odebíráním státních souhlasů k výkonu duchovenské činnosti. Sepsali petiční dopis adresovaný Sekretariátu pro věci církevní na podporu duchovních bez státního souhlasu, který podepsalo dvacet dva studentů včetně Martina Zlatohlávka. Nakonec ho kvůli tomu spolu s dalšími čtyřmi spolužáky vyloučili. Martin Zlatohlávek se odmítal jednoduše vzdát, proto se snažil najít zastání u jiných církevních sborů a u Synodní rady Českobratrské církve evangelické, ale bezúspěšně. V říjnu roku 1974 nastoupil jako prodavač do knihkupectví v ulici Na Příkopě, kde pracoval dva roky. Na jaře roku 1975 podnikl s Michaelem Kocábem a Alešem Březinou protestní akci během děkovné bohoslužby za vítězství nad nacismem. V únoru 1976 se oženil s Blankou Trojanovou. Od roku 1976 do roku 1978 byl na základní vojenské službě u velitelské roty v Pardubicích. Dohlížela na něj vojenská kontrarozvědka a kontrolovala jeho korespondenci (VKR), ze spisu Archivu bezpečnostních složek vyplývá, že na něj řada jeho spolubojovníků psala hlášení. Během normalizace navštěvoval bytové semináře, kvůli čemuž ho vyslýchali na Státní bezpečnosti (StB) v Bartolomějské ulici. Od roku 1979 pracoval jako správce depozitáře v Národní galerii. V roce 1985 se manželům Zlatohlávkovým narodila dcera Eliška. Od roku 1988 do roku 1992 studoval na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Během listopadu 1989 se účastnil řady demonstrací. Od roku 1990 do roku 1995 dálkově studoval na teologické fakultě amsterdamské univerzity (Universiteit van Amsterdam). V letech 1994–1998 působil jako ředitel Národní galerie. V roce 2022 žil v Praze.
Otevření Veletržního paláce – zleva tehdejší předseda vlády Václav Klaus, Martin Zlatohlávek, bývalý ředitel Národní galerie Jiří Kotalík (13. prosince 1995)
Otevření Veletržního paláce – zleva tehdejší předseda vlády Václav Klaus, Martin Zlatohlávek, bývalý ředitel Národní galerie Jiří Kotalík (13. prosince 1995)
Martin Zlatohlávek (vlevo) při otevření Veletržního paláce (13. prosince 1995) – vpravo tehdejší předseda vlády Václav Klaus, druhý zprava prezident Václav Havel
Martin Zlatohlávek (vlevo) při otevření Veletržního paláce (13. prosince 1995) – vpravo tehdejší předseda vlády Václav Klaus, druhý zprava prezident Václav Havel
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
