Leonid Levko Dohovič

* 1935  

  • „Život tam byl těžký, z 340 vězňů mladistvých nás bylo jen čtrnáct politických. Těžký život tam byl, doopravdy, protože tam šlo o život. Mohli vás prohrát v kartách mezi sebou a zabít. Pracoval jsem nejprve na lesozávodě, na pile. Normálně jako patnáctiletý jsem musel s jedním dospělým skládat fošny do štoly. Mokré to bylo, těžké. Byla to těžká práce, tak jsem protestoval, že tam dělat nebudu.“

  • „Perzekuce už v tom roce 1950 začaly. Na podzim 1949 a na jaře 1950 bylo uvězněných asi 680 mladých lidí, já jsem byl nejmladší, čtrnáctiletý. Nejstarší z nás byl sedmadvacetiletý, z univerzity chlapci a děvčata. Musím se přiznat, když jsem se vrátil do Užhorodu, tak jsem se dozvěděl, nevím, jestli je to pravda, nebo ne, že se vrátilo domů jen 340 lidí. Všichni asi tam zahynuli nebo zůstali ve vyhnanství na Sibiři.“

  • „Boli za mnou z Ameriky v '68. roku. Dali by mi robotu, nech idem preč. Rozmýšľal som, či to tu mám všetko nechať. Mal som dievčenský zbor v Prešove, robil som v celom okolí detské zbory, mládežnícke, divadelné krúžky. Tam by bolo ľahko ísť a kričať. Tu treba robiť. Aj som im to tak povedal. U vás to je ľahká robota. Nad vami KGB nesedí. Nešiel som. Možno som urobil chybu."

  • „‚Keď ti dajú slanú rybu, budeš vo vagóne.‘ Vo vagóne dávali slanú rybu, pol kila čierneho chleba a dva razy na deň štvrť litra prevarenej vody a kocku a pol cukru. ‚Neboj sa tú slanú rybu zjesť, aj keď budeš mať smäd, potom zjedz pol kocky cukru. Nebudeš mať smäd.‘ Preveril som to. To bola zásada jedna. ‚Keď sa dostaneš do pivnice na betón, neľahni si spať oblečený. Daj si nohavice pod seba a sakom sa zakry. Bude ti lepšie.‘ Tiež preverené. Potom mi pomáhal, aký majú okruh otázok na výsluchu. Čo mám komu povedať. Uviedol ma do života. Veľa vecí mi povedal aj zo života lágrov. Ako to chodí so zlodejmi, ako s politickými. Bol som pripravený. Mal som 14-15 rokov, ale to bola taká univerzita životná."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Košice, 31.01.2020

    (audio)
    délka: 01:01:35
    nahrávka pořízena v rámci projektu Neviditelné oběti komunismu
  • 2

    Košice, 15.07.2020

    (audio)
    délka: 01:51:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Príbehy 20. storočia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V šestnácti letech kopal tunel z lágru. Kdo nebyl optimista, zahynul, říká

Leonid Dohovič na fotografii z vězeňského spisu
Leonid Dohovič na fotografii z vězeňského spisu
zdroj: archiv Leonida Dohoviče

Leonid Levko Dohovič se narodil 29. září 1935 v rodině řeckokatolického faráře Eugena Dohoviče a učitelky Anízie Szilayové. Ještě před koncem druhé světové války utekl jeho otec před pronásledováním NKVD na Slovensko. V roce 1946 uprchla za otcem jeho starší sestra a měl ji následovat i Leonid. Přechod přes hranici se mu ale nepodařil. Na Sovětským svazem ovládané Podkarpatské Rusi zůstal Leonid s matkou a dvěma sestrami. Zapojil se do protisovětského odboje. Dne 2. února 1950 ho uvěznili a později odsoudili za masovou agitaci proti komunismu a SSSR jako člena antisovětské organizace a za zradu vlasti na deset roků v nápravně-výchovných táborech a na pět let odebrání občanských práv. Prošel řadou věznic a gulagů. Z tábora pro mladistvé vězně v Archangelské oblasti na poloostrově Konvejer chtěl utéci, kopal tunel, ale nedokončil ho. Tunel objevili dozorci. Patnáctého října 1952 Leonida za pokus o útěk odsoudili na dalších deset let vězení. Dostal se do tábora Rudnik ve městě Vorkuta. Jeho cesta po pracovních táborech pokračovala, ale 26. července 1956 se mu díky záruce tří lidí z Užhorodu podařilo dostat na svobodu. Na jaře 1957 poloilegálně vycestoval i s matkou a sestrami za otcem do Československa. Tam pracoval a studoval. Jako sbormistr vedl Ukrajinský sbor v Praze, později Poddukelský ukrajinský lidový sbor a dívčí sbor Vesna. V roce 1971 mu zakázali vést sbor a pracovat s mládeží, patnáct let pracoval jako brigádník. Po sametové revoluci se opět vrátil k práci ve sborech. V letech 1995 až 2005 byl prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců a členem předsednictva Ukrajinské světové koordinační rady. S manželkou Helenou má tři syny. V roce 2020 žil v Košicích.