Jana Soukupová

“I was going out, there were the secret police, they have pulled me inside the car and brought me to Bohunice for questioning and now they said:´ Well, you'll see the boy when he's eighteen, if you're lucky. ´Well, then there was the interrogation and I was already instructed, so I never said a word, never told them anything at all. There was always a blank paper, they wanted to sign it, so I was too reluctant, but in the end I signed the blank paper. Then they drove me to Jaselská street to a huge apartment, and there I had... about fourteen hours on the home search, and Cibulka had an archive in one of those rooms, so they cut the lock off and took it all, about four trucks of material. Well, then I went to the interrogations every fortnight. Then they had their own methods, like threatening they would take away my children...”

“Nejlepší mé vzpomínky jsou na to, jak jsme chodily s Hankou Holcnerovou sprejovat Brno. Dušan mně hlídal děti, doma a my jsme přelézaly zídky z Jaselské na Veveří, přes ty domy, protože naproti přes ulici jsem měla kamery a měla jsem odposlech teda. Jako ten byt byl asi docela dobře prošpikovanej. To pak říkali hoši, kteří se z disentu dostali do BIS, že jsem to měla hódně napíchlý všude. Ale nějak se nám podařilo s tou Hankou teda prolézt na tu Veveří a tam jsme teda sprejovaly po tom Brně to: “V Číně umírají i za nás”, to bylo to náměstí Nebeského klidu, tehdy jak tam byli zmasakrovaní studenti. Tak to jsme tam psali nebo “Petr Cibulka, vězeň svědomí”, protože ten tehdy seděl a hrozilo mu těch 12 let za ekonomický paragraf. Opravdu, v centru Brna, které bylo prázdný, pustý, šedý, jezdily fakt jenom ty policejní auta. Všude byly kamery, protože se říkalo, že vlastně Brno je dokonale prošpikovaný policejní město. Takže kamery tam jezdily a my jsme sprejovaly s Hankou. A teď jelo to policejní auto, tak my jsme šup vběhly jsme do nějakýho průjezdu. No, Rychlý šípy - hadr.”

“Tehdy právě propustili Dušana Skálu. A to jsou ty moje milé vzpomínky, jak sedíme v kuchyni, Dušan vaří, protože vařil dobře. Občas poslali ze zahraničí nějaký peníze, nějaký bony. Oni nám posílali valuty, ale to se muselo proměnit na bony. Takže co s těma bonama. Tak já jsem za ně kupovala děckám čokolády. Dušan kupoval ty lepší alkoholy, typu whiskey, tak jsme to tam tak popíjeli a jedli jsme to co on uvařil a já jsem dělala spíš “dveřníka”, občas jsem tam taky seděla, ale mě to opravdu velice nebavilo, ty politické hovory. Navíc Jaroslav Šabata když si vzal slovo, tak to bylo na třičtvrtě hodiny. Takže já jsem fakt seděla v kuchyni a popíjela jsem a kecali jsme s Dušanem. ”

"Jsem učila na Vranovské a tam to skončilo tak, že já už jsem byla těhotná a řekla jsem to paní, která s náma byla v Sýrii. Už dospělá paní. A my jsme chodili s těma dětma do sauny a já jsem říkala: ,Safriš, já nevím teda, jestli do té sauny, když jsem těhotná. Co myslíte?‘ A ona se někde u kávy prořekla u té ředitelky a ředitelka nakráčela do té místnosti, kde jsem uspávala ty děti nějakou pohádkou a řekla: ,Soudružko učitelko, až příště otěhotníte, tak tady jsem soudružka ředitelka já! Já jsem první, kdo to má vědět!‘ A já jsem na to řekla něco jako: ,Jo, až si příště zase vrznu, tak já vám to řeknu‘. Ona mi dala facku, tak já jsem jí ji vrátila tu facku. A naběhla. Ona se zbláznila. Zavolala policajty, inspektorát, školskej,... Teď já jsem tam seděla a ty děti jak kukačky, chudáci celí vyděšení. Teď to tam všechno naběhlo, ty inspektorky. Fakt, asi do dvaceti minut tam byly s těma policajtama, protože ona říkala, že jsem jí napadla a zpovídali ty děti chudinky, tříleté, čtyřleté: ,Soudlužka žeditelka plvní dala facku naší soudlužce paní učitelce‘. Takže jsem byla sice osvobozena, nemusela jsem jít do vězení nebo já nevím, jak by to tehdy dopadlo. Nevyhodili mě, ale druhej den jsem šla do jiný školky. A tam to bylo to stejný!”

“And when the 21 August 1968 came, the Russian occupation, so we were in Syria, and all the families that were there, they were not very many there, there were ten or fifteen, so basically almost all of them got away, they all just emigrated, because it seemed as if war had been starting here. So we had mainly Western media and they really... well I do not know, I was not here, but the occupation happened, the tanks were driving around here and the people, because they were paid as foreign experts in the foreign exchange, so they had the local currency and it really the best way was to run away. And there was not much control over it, so the families that were there with us ended up in Canada, America or Australia. And only my mother, who simply loved Czechoslovakia to bits, so we probably had it all prepared, I do not know exactly, I would have to ask her, my mom is still alive, but I feel that we already bought our tickets to Toronto or whereabouts and at night my mum cracked and said it was like we had to go back and so we came back.”