Ángel Pardo Mazorra

* 1942

  • „Jak jsem řekl, prvním faktorem, který mě a mnoho mých spoluvězňů udržoval, byla víra, pak náš ideál. Ideál, který, mezi všemi věcmi, které jsme museli bránit, nebyl něčím, kvůli čemu bychom padli před komunismem na kolena. Věděli jsme, co je to komunismus, že je to proti-klad toho, co je demokracie, a proto jsme také vytvářeli články o tom, co je komunismus. Po-hybovali jsme se mezi obyčejnými vězni, mezi ně jsme šířili ty články, které vysvětlovaly, co je tohle za systém. To byl také důvod, proč nás více izolovali, dali jsme jim dobrý důvod.“

  • „Ve věznici Boniato nás bylo asi 200 vězňů, pak si vzali několik vězňů do Havany a zůstalo nás 150. Byli jsme tam už v roce 1975, kdy byla situace už trochu stabilnější, ale stále jsme čelili nedostatku lékařské pomoci a nedostatku komunikace. Naši příbuzní o nás nevěděli. Začali jsme také pociťovat bolesti, mnoho bolestí zubů a pokaždé, když měl někdo problém a bylo nutné, aby mu někdo poskytl lékařskou pomoc, museli jsme zavolat vojáky a oni nám říkali, že ten, kdo potřebuje lékařskou pomoc, se musí obléknout. Muset si vzít oblečení, byla forma vydírání, a tak jsme říkali: „Ne, ne, nebudu si tohle oblékat. Pokud mi máte co dát, dej mi to, ale pokud ne, nechte mě zemřít. “ Takhle to ale nefungovalo.“

  • „Bylo nás 12 v buňce, museli jsme se střídat ve spání ve skupinách po třech, protože buňka byla velká víceméně 2 metry čtvereční a v buňce nebyla voda, sociální zařízení, nic. Potřebu jsme vykonávali do papíru. Buňka byla 2 metry krát 2 metry. Spali jsme ve skupinách po 3 - 4 a každé 2 nebo 3 hodiny jsme se ve spánku střídali. Byli jsme 78 dní bez koupání, protože nám nedali ručník ani mýdlo. Pro konání potřeby nám dávali kus novin, a když viděli, že máš něco, s čím by ses mohl zakrýt, hned ti to vzali. Okna byla venkovní, takže v noci šel dovnitř chlad, a to byla situace, kterou jsme měli v tzv. nahém městě. V té době jsme museli vyhlásit hladov-ku, protože jsme řekli, že již nemůžeme vydržet tuto situaci, kterou museli začít nějak řešit, protože máme nárok na svá práva jako političtí vězni, protože to, co dělali, byla hanba.“

  • „Mým úkolem v této skupině bylo prozkoumat, kde tyto tábory jsou, fotili jsme vojenské jed-notky různých týmů a posílali jsme je sem, aby měly Spojené státy důkaz, že přestože byly během říjnové krize odvezeny sovětské rakety z Kuby, i poté, po říjnové krizi, byly na Kubě stále instalovány rakety a sovětské vojenské základny se sovětskou armádou, to byl náš cíl. Poté jsme byli zatčeni v roce 1964, 4. listopadu 1964, při náletu, který byl proveden, a když jsem dorazil ke Státní bezpečnosti, byl jsem podroben intenzivnímu výslechu, i když jsem mo-je zapojení do této akce odmítal. Jednoho rána přišli dva důstojníci kontrarozvědky a ukázali mi většinu plánů a fotografií, které jsem vydal, které byly údajně drženy CIA a byly také v držení Státní bezpečnosti kubánského státu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 14.04.2018

    (audio)
    délka: 01:43:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od mříže ven rozhodujete vy, od mříže dovnitř rozhodujeme my!

Angel Padro, Miami 2018
Angel Padro, Miami 2018
zdroj: Eye Direct, Post Bellum

Ángel Pardo Mazorra se narodil 16. prosince 1942 ve městě Punta Brava, nedaleko od Havany. Jeho rodina patřila do střední třídy. Když Ángel dokončoval střední školu, přišla revoluce. Ačkoli se to tak ze začátku nezdálo, všichni si brzy začali všímat, že vše směřuje ke komunismu. Začal studovat práva, ale ta nedokončil a začal pracovat v kanceláři svého otce. Každým byli ale blíže a blíže komunismu. Ángel začal komunikovat s agentem CIA, který žádal monitorování stavby vojenských základen, aby bylo možné posílat informace do USA. Navíc stále na Kubě byly sovětské rakety, ačkoli říjnová krize již pominula. Ángel byl zatčen v roce 1964 a brzy odsouzen ke 30 letům vězení. Prvním vězením, ve kterém se ocitl, byla La Cabaña. Ze začátku nevěřil, že by si na pobyt ve vězení mohl zvyknout, podmínky a prostředí byly hrozné. Po pěti měsících byl převezen do věznice Isla de Pinos. Tam bylo 15 000 vězňů v pěti sekcích. Všichni chodili na nucené práce, které trvaly téměř dva roky. To skončilo až poté, co během prací přišlo několik vězňů o život. Velkým problémem se stalo vězeňské oblečení - modrá uniforma. Ta byla pro politické vězně naprosto nepřijatelná, protože znamenala, že vězeň přistoupil na tzv. plán rehabilitace nebo reedukace, která znamenala přistoupení na všechny podmínky režimu a včlenění se do komunistické společnosti. Ángel se spolu dalšími spoluvězni cítil být politickým vězněm a vždy na to bojoval. Nikdy nedopustil, aby byli považování za běžné vězně. V roce 1967 byl převezen do věznice Sandino. Ani tam modré uniformy nepřijali, a tak museli zůstat pouze ve spodním prádle. Životní podmínky tam byly naprosto nepředstavitelné - např. po dobu 78 dní se nemohli umýt a potřebu vykonávali do kousků novinového papíru. V rámci boje za lepší podmínky ve vězení a boje za lidská práva často drželi hladovku. Nejdelší hladovku drželi 36 dní. To se odehrálo ve vězení Boniato. Tam se je snažili zlomit, ale nepodařilo se. Občas se vězni dostali k novinám, a tak sami časem začali psát články, což pojmenovali jako Prensa tapiada libre. Ačkoli se situace v roce 1975 poněkud zlepšila, vězni stále čelili velké izolovanosti a nedostatku zdravotní péče. Tam došlo ke vzpouře vězňů, která vyvrcholila zastřelením kněze. To byl pro Ángelu velmi traumatizující zážitek. Poté byli vězni převezeni do věznice Combinado del Este. V roce 1975 se také režim začal trošku otevírat světu. Každý měsíc režim publikoval seznam 600 vězňů, kteří budou propuštěni na svobodu. Po nějaké době se vězni opět vrátili do Boniata (rok 1976), kde pro ně byla připravení zvláštní sekce. Vypadalo to jako speciální vězení pouze pro asi 80 politických vězňů, ti tomu začali přezdívat Boniatico. Tam nedocházelo pouze k fyzickému násilí, ale i k psychického týrání. Dozorci umístili reproduktory do cel a pouštěli do nich nepříjemné zvuky v různých intervalech. Od 80.let je na Kubu vyvíjen mezinárodní tlak v rámci dodržování lidských práv. Režim začal propouštět některé vězně do zahraničí. Tak se dostal do USA také Ángel. Kubu opustil 18. října 1988, po 24 letech ve vězení a po 19 letech bez jakéhokoli kontaktu s rodinou. S tou se shledal po příletu do USA. Být opět na svobodě nebylo vůbec jednoduché. Díky rodině to ale zvládnul. Ve vězení ho udržovala naživu nejen víra, ale také boj za ideály demokratické společnosti. Čas se snažil, spolu s dalšími, využít například vzděláváním běžných vězňů, kteří se mnohdy těch politických zastávali a bránili je. Ángel vždy bojoval za svůj statut politického vězně. Bylo to pro něj velmi důležité. Věří, ze zejména mladá generace nepřestane bojovat za svobodu Kuby. Také věří, že viníci budou jednou náležitě potrestáni.