Václav Zitta

* 1960

  • „Mně to vyhovovalo, život na ulici mi vyhovoval. Neměl jsem nějak zvlášť kamarády, samé známé jenom, ale mně vyhovovalo, že si s nima posedím, pochlastám, pokecáme, půjdem na kontejnery a tak. Ale když přišlo ke spaní… Já jsem spíš samotář. Měl jsem svoje místo, tam jsem měl svůj stan, svůj spacák. Spal jsem na Prokopském údolí. Nic mi tam nechybělo, s policajtama jsem to měl vyříkaný, ti mě tam nechali, i když to byla chráněná krajinná oblast, protože tam byl pořádek, všechno. Ale furt jsem vyhledával ty bezdomovce, abych si s nima mohl popít. Oni se tam třeba zfetovali, ožrali, ale mně bylo mezi nima dobře.“

  • „A dostal jsem šanci, chodil jsem do Job Clubu na Husitské na Žižkově, tam jsem se naučil základy na počítači, a hledal jsem si práci. Hodně mi tam pomáhali, hlavně Martina Hrdličková. Z ničeho nic tam přišla jistá paní Eva Dudová, která vede Přestupní stanici na Žižkově, má krámek na Chelčického 17 a hledala někoho z řad bezdomovců, kdo by jí prodával věci v krámku. Já jsem to slyšel a povídám, že bych měl zájem. Ona řekla, že si mě vyzkouší, ať přijdu tam a tam. Postavila stánek a zkoušela mě, jestli jí uteču s penězma nebo něco. Hlídala mě zdálky, zjistila, že se k tomu stavím poctivě, tak mi dala tu šanci a já jsem byl jako první prodejce v Přestupní stanici, kterou otvírala 8. dubna 2017. Ale to už jsem měl svoje zaměstnání. A tam vzniklo takové zvláštní přátelství mezi těma mladýma a mnou. Já jsem dostal do ruky klíče od všeho, od skladu, od pokladny. A mě by už nenapadlo, abych do té pokladny šáhnul, bylo tam třicet, čtyřicet tisíc, mohl jsem to sebrat a někam jít, jako jsem to dělal dřív. Všecko jsem sepisoval, obsluhoval jsem zákazníky. Dostal jsem šanci a dostal jsem hlavně důvěru, kterou jsem potřeboval od někoho. Aspoň jeden člověk aby mi důvěřoval. Já jsem se toho chytil a myslím si, že teď už jsem na nějaké šťastnější planetě.“

  • Tazatel: „Co to udělá s člověkem, když se dostane do kriminálu, takhle najednou, kvůli kalkulačce?“ V. Z.: „Přijdete do basy, máte furt myšlenku v hlavě, co rodina a tak. Teď tam vidíte ty starý, co už mají něco odsezeno. Mluvíte na pokoji, naučíte se další jiné věci, já jsem se je bohužel naučil.“ Tazatel: „Co jste se naučil?“ V. Z.: „Zlodějiny, no. Jak otevírat zámky a tak. A už to pak šlo z kopce se mnou.“

  • „To bylo čtyři roky zpátky. Já jsem seděl na Hlavním nádraží, ona tam vegetovala, spala tam s bezdomovcema, jak jsou taxikáři, tak pod zídkou tam spala. Já sedím na lavičce, pokecávám s lidma – a ona začala mlátit nějakýho chlapa. On jí chtěl ukrást kabelku, feťák. Tak ona ho prostě zbila. Já tak na ni koukám a říkám: ‚Tý vole, tuhle babu bych chtěl!‘ Ona přišla ke mně a řekla: ‚Co ti v tom brání?‘ No a od tý doby jsme spolu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.02.2019

    (audio)
    délka: 01:43:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už jsem na šťastnější planetě

Václav Zitta se narodil 15. září 1960 v Děčíně v rodině kormidelníka labské plavby Václava Zitty staršího a jeřábnice Hannelore Zittové (rozené Tuch), která pocházela z německého Magdeburgu. Jinak harmonické dětství komplikovala vrozená vada nohou, kvůli níž podstoupil řadu operací, přesto se stal čtyřnásobným mistrem Československa v plavání tělesně postižených. Vyučil se strojním zámečníkem, pracoval v továrnách na Děčínsku. Po krádeži kalkulačky na pracovišti byl poprvé odsouzen k několikaměsíčnímu odnětí svobody. Celkem byl především za krádeže ve vězení či ve vazbě sedmnáctkrát, po roce 1989 šlo už spíše o kratší tresty. Od poloviny 90. let žil až do roku 2017 jako bezdomovec v Praze. V roce 2012 se setkal s komunitou salesiánů, nechal se pokřtít a začal měnit svůj život – dnes je podruhé ženatý, má stálou práci i bydlení.