Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Vladimír Zikmund CSc. (* 1925  †︎ 2020)

Zlikvidoval neštovice v Kongu. Kvůli komunistům tam žil rok bez syna

  • narozen 27. května 1925 v Teplicích

  • vyrůstal v česko-německém prostředí v Lomu u Mostu

  • po Mnichovské dohodě musela rodina narychlo opustit sudetské území

  • válečná a poválečná léta prožil v Buštěhradu u Kladna

  • vstoupil do skautského oddílu

  • v roce 1946 nastoupil ke studiu medicíny na Karlově univerzitě

  • po absolutoriu nastoupil na Krajskou hygienickou stanici v Liberci

  • stal se členem Světové zdravotnické stanice

  • počátkem 60. let byl vybrán pro epidemiologickou práci v Kongu

  • podílel se na programu vyhlazení pravých neštovic v Kongu, Indii i dalších státech

  • zemřel 18. října 2020

V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století pověřila Světová zdravotnická organizace (WHO) epidemiologa Vladimíra Zikmunda, aby vedl program proočkování proti pravým neštovicím v Kongu a Indii. Významně se tak podílel na projektu, díky němuž se podařilo tuto smrtelnou nemoc zcela vymýtit. Později působil i v dalších zemích třetího světa. Získat povolení k cestě do zahraničí ale rozhodně nebylo pro českého lékaře bez vazeb na komunistickou stranu lehké.

S těžkostmi se navíc setkával od dětství. Ve svých třinácti letech se musel s rodinou jen s několika kufry narychlo odstěhovat z pohraničí obsazeného německými vojsky a začít svůj život zcela od začátku v Buštěhradu u Kladna.

 

S německými dětmi na sebe házeli kamení

Vladimír Zikmund se narodil 27. května 1925 v Teplicích v Čechách. Vyrůstal v okolních Trnovanech, Bystřici a později v Lomu u Mostu, kde nastoupil do obecné a měšťanské školy. S rodiči, Janem a Barborou Zikmundovými, a dvěma sourozenci – Jiřím a Josefem, žili v prostředí průmyslového pohraničí obývaného po staletí převážně německy mluvícími obyvateli. Vedle toho ale do regionu Mostecka příležitosti k výdělku v minulosti přivábily řadu Čechů z vnitrozemí. V samotném Lomu pak Češi početně převažovali, z 9190 obyvatel se v roce 1930 k Čechům hlásilo 6129 osob, 2984 lidí se pak hlásilo k národnosti německé.

Otec se živil jako pekař. Svůj čas trávili většinou s Čechy. S Němci se vídali jen výjimečně, a pokud to bylo nezbytně nutné. „Setkávali jsme se například s majiteli obchodů a potom při různých zábavách, sportovních utkáních nebo návštěvách biografu, ale vždycky to probíhalo tak, že jsme hovořili jenom s Čechy, kteří tam byli také,“ vzpomíná Vladimír Zikmund. I s německou rodinou, v jejímž domě jako podnájemníci bydleli, se vídali jen na Vánoce. S německými sousedy si neměli co říct. Mnozí z nich Čechy nesnášeli. Podpora Henleinovy Sudetoněmecké nacionalistické strany otevřeně spolupracující s hitlerovským Německem zde byla velká.

Zatímco dospělí se k sobě chovali korektně, české a německé děti navzájem soupeřily, napadaly se a při svých bojích si někdy braly na pomoc kamení. Ke zranění naštěstí nedošlo. “Bylo to jaksi v rámci takových dětských nepřátelství,“ říká Vladimír Zikmund. Staršího bratra Jirku jednou ztloukli němečtí chlapci, kteří byli v přesile, nakonec se útočníci ale rozprchli s příchodem maminky Zikmundové.

 

Dvanáct hodin na vystěhování

V době, kdy byl Vladimír Zikmund právě rok studentem na gymnáziu v Duchcově u Mostu, dolehly na jeho rodinu, stejně jako na další české obyvatele pohraničí, důsledky Mnichovské dohody podepsané koncem září 1938, podle které měly být pohraniční oblasti předány Velkoněmecké říši. Museli se rozhodnout. Zůstanou, nebo se přestěhují někam daleko od svého současného domova?

Jak Vladimír Zikmund vzpomíná, rozhodování se v této době často tolik neřídilo pocitem příslušnosti k národu, ale spíše vyhlídkami na budoucnost v Německé říši. Mnoho příbuzných se rozhodlo zůstat. Měli zde velké majetky, které nechtěli ztratit. Rodina Zikmundových se ale bála, s Němci si nikdy nerozuměla a otec, který jako československý legionář kdysi opustil rakouskou armádu, by mohl mít problémy. Všichni se raději přihlásili k českému občanství.

Od rozhodnutí, že město Lom připadne Německé říši, dostali právo zůstat zde maximálně dvanáct hodin. „Po zabalení několika kusů ošacení jsme museli rychle na poslední vlaky, které odjížděly do Čech,“ upozorňuje Vladimír Zikmund. Co neunesli v rukou, museli v domě nechat. Odjezd připomínal spíše zběsilý útěk než organizovaný odsun. Stěhování českých rodin nikdo nekoordinoval ani nehlídal.

Vlak byl přeplněný českými uprchlíky, mnoho z nich nemělo kam jít. Rodina Zikmundových se naštěstí mohla spoléhat na pomoc příbuzných na českém území. Rozhodli se hledat útočiště v okolí Berouna a Kladna. Rodiče s dětmi jako čeští uprchlíci dostávali od československého státu přidělované hotové jídlo k obědu, ve všem ostatním ale zůstali závislí na ochotě příbuzných. I ubytování si museli hledat sami. Několik měsíců navíc platili nájemné v původním domově v Lomu, aby si mohli v budoucnu vzít zbytek svých věcí. To se podařilo až díky povolení k návštěvě území a k vyvezení majetku.

 

V Buštěhradu se ke komunismu hlásili skauti i katolický kněz

Nejprve půl roku bydleli v obci Kročehlavy (dnes součást Kladna), později se přestěhovali do Buštěhradu, kde si pronajali byt s pekárnou. Otec se chtěl znovu postavit na vlastní nohy a vrátit se k řemeslu. Uspěl a brzy si mohl najmout jednoho až dva zaměstnance. Při práci v pekárně pomáhali všichni. Vladimír Zikmund dnes vzpomíná, jak pravidelně ráno i odpoledne rozvážel po Buštěhradu na kole čerstvé pečivo.

„Byl to takový rodinný podnik,“ poznamenává. Mezi rozvozy pečiva absolvoval většinou osmikilometrovou jízdu do školy a zpět. Nastoupil na kladenské gymnázium. Po cestě potkával množství dělníků odjíždějících do kladenských železáren, až se mu zdálo, že se na tu dobu Buštěhrad přestěhoval do Kladna. Samotný Vladimír Zikmund se po dokončení gymnázia rozhodl pro práci v lékárně, aby se vyhnul deportaci do Německa, kam nacisté posílali jeho vrstevníky na nucené práce.

Dělníci si z Kladna přiváželi komunistické myšlenky. Tento světonázor měl v Buštěhradu velkou podporu a nevyhnul se ani mládeži. Dokonce i v později zformovaném skautském oddíle měli, jak dnes pamětník popisuje, doslova „armádu komunistů“. Ostatně i hlavní skautský vedoucí byl komunista. S líbivými myšlenkami o beztřídní společnosti sympatizovalo za války i v poválečných letech víc a víc mladých lidí.

Nemalý vliv zde měl také bývalý premonstrát František Pavel Křivský, kontroverzní kněz, který později vystoupil z katolické církve a přidal se ke Komunistické straně Československa. V Buštěhradu, ještě jako řadový farář, často zval mladé skauty na svoji faru. „Mně se na té faře strašně zalíbilo, protože byla plná těch nejlepších českých knih,“ uvádí Vladimír Zikmund. Křivského filozofii se snažil pochopit během pravidelných setkání se skautskými vedoucími, která Pavel Křivský pořádal v komunisty zavřených klášterech až do svého uvěznění v roce 1952. Zde Vladimír Zikmund začal křesťanskou víru vnímat spíš jako filozofii než náboženství.

 

Epidemiologie nabízela dobrodružství a trvalé výsledky

Skauting ovlivnil Vladimíra Zikmunda také při volbě budoucí kariéry. Inspiroval ho svým dobrodružným duchem. Když se tedy rok po poválečném otevření vysokých škol Vladimír Zikmund rozhodl ke studiu medicíny na Univerzitě Karlově, zaměřil se na obory preventivního lékařství a epidemiologie. Voněly dálkami, stálými výzvami a jejich výsledky měly dlouhodobý efekt.

„Zdálo se mi, že práce lékaře je taková bezvýchodná. Ošetřuje pacienty, oni se mu za týden vrátí a on je zase ošetřuje. Ten pocit, že bych měl jako lékař něco takového dělat, mě trošku zrazoval, já jsem chtěl mít něco s trvalými výsledky,“ přemýšlí dnes. Na univerzitě se seznámil se zakladatelem české epidemiologie profesorem Karlem Raškou. Potkal zde i životní partnerku. Příbuzný obor, mikrobiologii, v této době studovala jeho budoucí manželka Věra.

Po dokončení medicíny nastoupil na hygienickou stanici v Liberci. Zůstal také v blízkém kontaktu s profesorem Raškou, který jej přihlásil do Světové zdravotnické organizace (WHO), s níž sám úzce spolupracoval.

 

Zikmund nesmí vyjet

Vladimír Zikmund poctivě plnil úkoly na hygienické stanici v Liberci, jako nečlen komunistické strany zde měl ale pouze omezené možnosti dalšího rozvoje. Počátkem šedesátých let se mu naskytla skvělá příležitost – WHO potřebovala epidemiologa pro práci ve střední Africe a Karel Raška na místo navrhl právě jeho. Pro Vladimíra Zikmunda to byla jasná volba. Chtěl cestovat a neprobádané nemoci střední Afriky ho fascinovaly. K práci se přihlásil a požádal o možnost výjezdu také české úřady.

Na povolení však Vladimír Zikmund i Karel Raška čekali marně. Ptali se, kde mohli. Odpověď přicházela stále stejná: Úřad proti výjezdu námitky nemá. Kde se to zaseklo, nikdo neví. Teprve v Praze na Ústředním výboru Komunistické strany Československa se za pomoci kolegy, člena komunistické strany, podařilo zjistit, že výjezd je blokován záznamy Státní bezpečnosti. Uvedený důvod: manželčino aktivní členství v katolické církvi.

„Oficiálně se nic takového udělat nemohlo. Proč by nemohl křesťan do normálního provozu v zahraničí?“ říká Vladimír Zikmund. Rozhodl se to nevzdat. Odjel na ministerstvo zahraničí k hlavnímu kádrovému úředníkovi. I on nejprve vysvětloval, že neví, proč by mladý lékař nemohl vyjet. Kádrovák dodal: „Přijďte za týden, tam je člověk v oddělení osobních záznamů, který má všechno pod palcem. Já s ním promluvím.“

Za týden dostal Vladimír Zikmund skutečně částečné povolení k odjezdu. Proč to tak dlouho trvalo, vysvětluje pamětník takto: „Ten člověk, který to měl pod palcem, byl můj bývalý kamarád z Buštěhradu, který mě z nějakého důvodu nenáviděl. On byl činovníkem svazu mládeže a ten svaz byl nepřítelem skautů.“

Vysněné povolení ovšem stále neobdržel. Na správu výjezdů ministerstva vnitra doputoval další spis s instrukcí: Zikmund nesmí vyjet. Důvody byly různorodé – spis shromažďoval všechno, co se o Vladimíru Zikmundovi v Buštěhradu šustlo. „To je to, jak se říká, že domovnice ovládá celou politiku, tak to platilo pro Buštěhrad dvojnásobně,“ myslí si pamětník. Následovalo kolečko dotazů a dotazníků, než mu konečně povolili odjezd.

 

Syna museli nechat na letišti

V Kongu působil Vladimír Zikmund jako asistent epidemiologie místního ministerstva zdravotnictví. Ve spolupráci s WHO i Karlem Raškou naplánoval státní akci proti černým neštovicím a tuberkulóze. V zemi zcela chyběl zdravotnický systém. Kongo bylo teprve krátce svobodným státem a nemělo žádné lékaře, protože odborné medicínské vzdělání i praxe se tam povolovaly jen belgickým kolonizátorům. Práci ztěžovaly i banální věci. Například když se kvůli stávce dělníků v Anglii výrazně zdržela dodávka potřebných automobilů.

Po roce pobytu ve střední Africe si mohl Vladimír Zikmund odpočinout na dovolené v Čechách. Vrátit do Afriky se navíc neměl sám, povolení k výjezdu dostala také jeho rodina, čítající již kromě manželů také dvě děti. Konečně se všichni mohli chystat k odletu. Vypadalo to slibně. Zvrat přišel až na letišti:

„Dvě děti jet nemůžou. Všichni neodjedete,“ slyšeli překvapení manželé. Museli se najednou rychle rozhodnout. Měli již vše nachystané, uzamčené kufry, letenky v ruce. Odletí? Vzdají to? Manželé se nakonec rozhodli letět jen s dcerou, syna svěřili švagrovi, který je na letiště doprovázel. Teprve za rok, po zdlouhavých jednáních, když úředníci viděli, že úspěšný lékař s rodinou nikam neutekl, pustili do zahraničí i jejich syna.

 

V srpnu 1968 mu kondoloval konžský lékař

Pro českého lékaře přinášel život v zahraničí i osobní výzvy. Kromě jazykové bariéry, v Kongu potřeboval ovládat angličtinu i francouzštinu, také ve finanční oblasti. Přestože vedl ekonomicky velmi náročný projekt, o peníze se příliš nezajímal. Kvůli komunistickému zřízení v rodné zemi navíc neměl zkušenosti s kapitalistickým finančnictvím. Před odletem z Konga ho oklamala manželka jeho finančního poradce, která jej nechala převést peníze do falešných fondů. Přišel tak o veškeré příjmy, jež si svou prací v Kongu vydělal.

Pár měsíců před návratem do Československa zastihla Vladimíra Zikmunda zpráva o obsazení rodné země vojsky Varšavské smlouvy. Přespával právě s konžskými lékaři v nejhlubší části Konga, když mu jeden z nich přišel kondolovat a oznámil mu okupaci Československa. „To byla hrozná věc. Byl jsem obklopen samými Afričany a oni mi vyjadřovali soustrast,“ vzpomíná pamětník.

 

Při potlačování neštovic pomohly obrázky znetvořených

Za pomoci mnoha odborníků, mezi nimi také manželky Věry, po čtyřech letech práce zmizely z Konga černé neštovice. Vladimír Zikmund se s rodinou vrátil do Československa. Nezůstal zde ale dlouho. Novou výzvou se stala Indie – poslední země, kde se černé neštovice stále ještě nedařilo vymýtit. Vladimír tam odjel tři roky po návratu z Konga, v roce 1971.

Brzy rozpoznal, že hlavním problémem byla nedostatečná možnost najít nemocné. Mnoho Indů věřilo, že neštovice může vyléčit pouze jejich bohyně a odmítali vyhledat lékařskou pomoc. Vladimír Zikmund proto přišel s návrhem vyčlenit skupinu odborníků na vyhledávání neštovic doslova dům od domu – měsíce tak navštěvovali města a vesnice, ukazovali obrázky neštovicemi znetvořených tváří a ptali se po nemocných.

Podařilo se také přesvědčit vládu, aby za zprávu o nemocných své občany odměňovala. Díky této strategii, která později vešla ve známost jako takzvané „aktivní vyhledávání“, se podařilo nemoc vymýtit i v druhé nejlidnatější zemi světa. Vyhlazení pravých neštovic v Indii považuje Vladimír Zikmund za svůj vůbec největší životní úspěch.

Zkušený epidemiolog později dostal mnoho dalších úkolů, při kterých pomáhal potlačit individuální výskyty pravých neštovic. Pomáhal i při jiné epidemiologické práci v mnoha zemích Afriky a Asie, ale také například na Papui - Nové Guinei. Do důchodu odešel před Vánoci roku 1988, kdy dosáhl 63 let. Věku, po kterém již není možné s WHO spolupracovat. Revoluční rok i následující léta prožil v Liberci, kde se s rodinou natrvalo usadil.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Noemi Sáričková)