Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Zeman (* 1959)

Válka převrátila továrnu na hračky vzhůru nohama. Její výrobky zabíjely

  • narodil se 29. března 1959 v Jablonci nad Nisou

  • od dětství závodně lyžoval za TJ Bižuterie

  • v roce 1978 maturoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou

  • vojnu absolvoval v letech 1978 až 1980 v Dukle Čáslav

  • roku 1984 nastoupil do továrny Tofa Albrechtice

  • v roce 1990 odešel na rok a půl pracovat do Německa

  • roku 1992 podal konkurenční privatizační projekt na továrnu Tofa Albrechtice

  • v roce 1992 se stal majitelem firmy a přejmenoval ji na Detoa

  • v roce 2006 zvolen starostou Albrechtic v Jizerských horách

  • v továrně založil v roce 2011 muzeum

  • v roce 2012 se stal senátorem, v roce 2018 svůj mandát obhájil

Když Jaroslav Zeman koupil za 125 milionů korun továrnu Tofa Albrechtice, bylo jí 85 let. Novému majiteli třiatřicet. Firmu v jizerskohorském údolí získal v první polovině devadesátých let minulého století při velké privatizaci. Vlastní ji dodnes. Kromě výroby klavírových a pianinových mechanik a hraček věnuje hodně energie i historii továrny.

Vytvořil muzeum, jež mapuje především historii výroby hraček. Ukazuje ale i dějinné zvraty, jakými firma v německo-českých Sudetech prošla. „Továrna založená v roce 1908 Johannem Schowankem přežila Rakousko-Uhersko, první a druhou republiku, nacistickou Třetí říši, totalitu i divoká devadesátá léta,“ řekl Jaroslav Zeman. „Největší změny nastaly v továrně během druhé světové války a těsně po ní.“

Místo výrobků pro dětskou radost a pro potěšení dívek a paní se začaly ve firmě Schowanek vyrábět věci, jež sloužily k zabíjení. Lafety pro letecké kulomety, součástky pro rakety V-2 a přídavné nádrže pro bombardéry. Dřevěnou hračkářskou produkci připomínaly jen modely válečné výzbroje.

Modely zbraní z továrny sloužily k výcviku pilotů Luftwaffe

„Vyráběly se tady miniatury tanků, bitevních křižníků, ponorek, letadel německé, ruské, americké, britské a francouzské armády. Piloti Luftwaffe se na nich učili poznávat, na koho útočí, aby se nespletli a nezničili vlastní německou techniku,“ upozornil pamětník. „Denně se v továrně vyrobilo pět set modelů. Využívaly je školy Luftwaffe, kde se učilo na dva tisíce pilotů. Střídali se tam rychle, protože jejich úmrtnost na frontě byla obrovská.“

Firma Schowanek dodala Luftwaffe za války 25 tisíc kovových lafet pro letecké kulomety. „Kulomety Němci zastřelovali v hangáru u řeky Kamenice přímo vedle továrny. Součástky do dalekonosných raket V-2, jimiž nacisté ostřelovali západoevropská města, se v továrně dělaly na konci války,“ dodal Jaroslav Zeman. „Vrtalo mně hlavou, proč právě Schowanek vyráběl pro Luftwaffe. Pak jsem se dozvěděl od pamětnice paní Pechové, jak se k zakázkám pro Luftwaffe dostal.“

Továrna vydělala na známosti s Göringovým pobočníkem

Češka paní Pechová se narodila v roce 1926 a žila v převážně německém Tanvaldě. „Za války byla totálně nasazená v rodině průmyslníka v Drážďanech. Jeho syn dělal pobočníka maršála německého letectva Hermanna Göringa a syn zakladatele firmy Hans Schowanek se s ním přátelil. Takže výrobu pro Luftwaffe mu dali díky známosti s Göringovým pobočníkem,“ prohlásil pamětník. „Nakonec se tady v továrně dělalo sedmdesát procent válečné výroby a jen z třiceti procent zůstaly hračky.“

Podle Jaroslava Zemana šlo o nebývalý výkon: „Přetočit dřevěné hračky do sedmdesáti procent válečné výroby znamenalo práci s kovem, kovoobrábění. Ze dřeva se vyráběly makety válečné techniky a také přídavné nádrže pro letadla Luftwaffe, když létala na Londýn. Byly z překližky, měly asi tři až čtyři centimetry silné stěny a připomínaly kajak. Jednu nádrž nám do expozice zapůjčilo Severočeské muzeum v Liberci.“ Přídavné nádrže z překližky nahrazovaly hliníkové, na které chyběl materiál. Bez nich by se nacistickým bombardérům nedostávalo paliva na návrat z Velké Británie na domovská letiště v okupované západní Evropě.

Pro Schowanka pracovali za války váleční zajatci

Druhá světová válka znamenala pro firmu Schowanek velký úbytek zaměstnanců. Většina mužů musela narukovat na frontu. „Továrna využívala dvě stě až tři sta válečných zajatců, Rusů, Francouzů nebo Poláků. Pracovali pro ni i Češi a Slováci,“ poznamenal pamětník. „Baráky pro ně stály hned vedle fabriky. Hans Schowanek zajatce nijak nemučil. Potřeboval, aby pro něho dobře pracovali. V barácích měli splachovací záchody a sprchy.“

Továrna v hlubokém údolí Kamenice přežila celou válku bez bombardování. „Jizerské hory představovaly pro piloty na rozdíl od rovinatého vnitrozemí velmi obtížný terén,“ vysvětlil Jaroslav Zeman. „U továrny přesto vybudovali protiletecký kryt. Na rozdíl od ostatních krytů ho neprojektovali stavitelé, ale architekti.“

Sama továrna rostla třicet let, od roku 1908, kdy se Johann Schowanek přestěhoval do Albrechtic v Jizerských horách přes kopec z Desné. Tam mu němečtí podnikatelé škodili a nedopustili, aby se tam uchytil nastálo a koupil budovu pro svou továrnu. Albrechtice si vybral díky výhodné poloze u železničního nádraží a u řeky Kamenice.

Díky továrníkovi stojí v Jizerkách architektonický skvost

„Továrna rostla podle projektu jabloneckého architekta Roberta Hemmricha třicet let ve stále stejném funkcionalistickém stylu s prvky art deco,“ prozradil Jaroslav Zeman. „Krásné údolí řeky Kamenice si bez ní už nikdo nedokáže představit.“

Johann Schowanek pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Otec se jmenoval Schovánek a maminka Pohlová. „Za první republiky překonal Johann Schowanek svou vlastní krizi ještě před velkou světovou hospodářskou krizí, která vypukla v roce 1929,“ uvedl pamětník. „Během ní se mu naopak dařilo dobře, podobně jako Baťovi. Díky tomu splatil velké bankovní půjčky z dvacátých let. Vzal si je, aby odvrátil krach.“

Johann Schowanek se proslavil výrobou dřevěných korálků a perlí. Kabelky s nimi vyvážel do Spojených států amerických v tak obrovském množství, že Československu hrozily celní sankce. „Johann Schowanek hodně zbohatl na hračce známé dodnes jako jo-jo. Proslavil ji po celém světě, i když jo-jo vzniklo již dávno ve starověku,“ upozornil Jaroslav Zeman.

Jo-jo tvoří dvě spojená dřevěná kolečka a ve žlábku uprostřed má namotaný provázek. Hráči ho drží mezi prsty a jo-jo spuštěné dolů se jim poslušně vrací do ruky.

„Johann Schowanek zemřel v roce 1934 a firmu převzal jeho syn Hans,“ konstatoval Jaroslav Zeman. „Když jsem továrnu zprivatizoval, chodila k nám ještě vypomáhat paní Preislerová, narozená v roce 1911. Vzpomínala, jak na veletrhu v Lipsku domluvila s firmou Karlstad zakázku na dřevěná městečka za tehdejší milion korun. Jedna koruna tehdy odpovídala současným třinácti až patnácti korunám. Paní Preislerová potkala Johanna Schowanka v továrně několik hodin před jeho úmrtím. Postihla ho mozková mrtvice a už úplně nevnímal, co se kolem něj děje.“

Mnichovský diktát dostal fabriku do Německa

Za dva roky přestala firma Schowanek patřit k Československu. Po mnichovském diktátu čtyř evropských mocností a záboru Sudet připadla nacistickému Německu. O práci přišli také lidé z českých Pasek nad Jizerou. „Johann Schowanek na ně trpěl, protože z Pasek pocházeli jeho předci,“ podotkl pamětník. „Měřil jsem na kole cestu z Pasek do Albrechtic, po níž chodili lidé ke Schowankovi do práce. Je dlouhá sedmnáct kilometrů.“

Válka rozpoutaná Hitlerem znamenala konec Schowanků v albrechtické továrně. Jako Němci ji ztratili na základě Benešových dekretů. „Hans Schowanek nebyl žádný válečný zločinec. Po válce ale skončil na nucených pracích a dělal výkopy,“ řekl Jaroslav Zeman. „Traduje se, že vedle něj jednou zastavilo auto, rychle ho naložilo a vyložilo ho až v rakouském Salcburku.“

Hans Schowanek později sehnal odsunuté německé zaměstnance ze své bývalé fabriky a v bavorském Pidingu obnovil výrobu. Zaměstnával až šest set lidí. „Když zemřela v roce 2010 jeho o hodně mladší manželka, podařilo se nám od jeho potomků získat historické materiály svázané s továrnou,“ prozradil Jaroslav Zeman. „Poslali nám asi pětikilový balík. Necítil jsem z nich žádnou kyselost ze ztráty továrny v Sudetech.“

Revoluční gardy rabovaly po válce i ve firmě Schowanek

Po skončení války utrpěl majetek továrny újmu. Revoluční gardy, jimž se pro jejich loupeživost přezdívalo Rabovací gardy, si posvítily hlavně na nádhernou Schowankovu vilu vedle továrny. „Její vybudování by dnes stálo kolem stovky milionů korun,“ prohlásil Jaroslav Zeman. „Zloději z ní ukradli hodně nábytku, stejně jako z továrny, ale naštěstí toho po Schowankovi i hodně zbylo.“

Podle Jaroslava Zemana se v albrechtickém údolí děly bezprostředně po válce divoké věci. Pamětníci narození kolem roku 1930 mi říkali, že takzvané Rabovací gardy vykrádaly baráky. A nebylo týdne, aby nehořel nějaký barák v údolí. Vždycky v noci ho zloději zapálili, aby po sobě zametli stopy,“ dodal Jaroslav Zeman. „Moc hezké to tady nebylo. Když se po roce 1989 rekonstruovala vila majitele Schowanka, objevili řemeslníci v kavárenském salonu za dřevěným ostěním dva sejfy. Jeden byl propálený autogenem a samozřejmě prázdný. Druhý po válce odvrtali a vybrali kasaři.“

Továrna ale naštěstí nezůstala dlouho opouštěná a zloději ji nestačili zpustošit. „Velmi rychle sem československé úřady dosadily národního správce a v pětačtyřicátém roce firma začala vyrábět,“ poznamenal Jaroslav Zeman. „Národní správce sehnal české zaměstnance. Asi to nebyl lehký rozjezd.“

Po válce se začaly dělat mechaniky pro klavíry a piana

V roce 1946 padlo rozhodnutí, že bývalá firma Schowanek začne dělat dřevěné mechaniky pro podnik Petrof a další výrobce klavírů. „V dobách největší slávy se jich tady dělalo třicet dva tisíc za rok,“ dodal pamětník. „Národní podnik nepřestal ani s hračkami a podle nich dostal nový název Tofa. Šlo o zkratku ze slov Toys Factory. Za socialismu pracovalo v továrně až šest set lidí.“

Jaroslav Zeman nastoupil do podniku Tofa Albrechtice v roce 1984. Měl za sebou studium na Střední uměleckoprůmyslové bižuterní škole v Jablonci nad Nisou, vojnu v Dukle Čáslav, za kterou lyžoval, a práci vlekaře u TJ Bižuterie Jablonec. Zanedlouho se dozvěděl, jak slavného člověka Tofa zaměstnávala.

V továrně pracoval náš první medailista ze zimní olympiády

Chlapi vzpomínali na Rudu Burkerta. Kromě toho, že dělal v Tofě, tak albrechtické fotbalisty vozil jako řidič náklaďáku na zápasy,“ vzpomněl si Jaroslav Zeman. „Díky našemu učiteli tělocviku z Desné jsem věděl, že Rudolf Burkert z Polubného vybojoval pro Československo první medaili ze zimních olympijských her. Ve Svatém Mořici skončil ve skoku na lyžích na třetím místě. V roce 1927 získal titul mistra světa v závodu sdruženém. Pak ještě v roce 1933 získal na mistrovství světa v Innsbrucku stříbrnou medaili ve skoku na lyžích.“

Rudolf Burkert pocházel z česko-německé rodiny, jeho maminka se jmenovala Šimůnková. „Měl pověst frajera a rád se na lyžích předváděl. Dokonce při svatbě skákal na můstku se svou nevěstou v náručí,“ upozornil pamětník. „Při jiných hrátkách si ale zlomil nohu tak blbě, že musel ukončit kariéru. Ale paradoxně mu to asi zachránilo život, protože nemohl jít za války do německé armády.“

Rudolf Burkert se v šedesátých letech vystěhoval do západního Německa. Jaroslavu Zemanovi se podařilo po smrti Rudolfa Burkerta získat od jeho potomků jeho medaile a další trofeje za vítězství a medailová umístění na prestižních závodech ve skoku na lyžích a v závodě sdruženém. Ozdobil jimi muzeum v albrechtické továrně.

Kdyby nový majitel zkrachoval, musel by se odstěhovat

Ještě předtím státní podnik Tofa zprivatizoval. „Nejdřív jsem z továrny odešel. Hned po listopadu 1989 jsem odešel pracovat na rok a půl do Německa. Když jsem se vrátil, tak se Tofa privatizovala. Jeden privatizační projekt si podalo vedení Tofy, ale některým lidem se nelíbilo, že by ji mohli koupit,“ řekl Jaroslav Zeman. „Tak jsme se začali bavit, že bychom si podali konkurenční privatizační projekt. Nakonec jsem v něm ale zůstal sám. Rozhodla obálková metoda, tady kdo nabídne za továrnu víc peněz. Přiklepli mi ji 27. října 1992 za osmdesát pět milionů korun. Na dluhy továrny se muselo sehnat dalších asi čtyřicet milionů.“

Bankovní úvěry, které si vzal, splatil Jaroslav Zeman v roce 2014. „Prožil jsem pěkných pár bezesných nocí. Měl jsem uměleckou školu a nebyl jsem ekonom. Připadal jsem si, že letím v raketě bez astronauta. Ale věděl jsem, že v továrně děláme krásné řemeslo, a nemohl jsem si dovolit, abych zkrachoval jako řada jiných firem v okolí,“ vysvětlil pamětník. „Nepřišel jsem do Jizerských hor podnikat z Prahy jako hodně jiných, a kdybych továrnu zavřel, musel bych se ze svého rodného kraje pro samou ostudu odstěhovat.“

Továrna odolala ataku levných čínských firem

Po privatizaci změnila Tofa své jméno na Detoa. Po celou dobu své novodobé existence čelila tlaku levných čínských firem, které se podbízely světovému trhu s hračkami dumpingovými cenami. „Při světové hospodářské krizi v letech 2006 a 2009 nám výroba spadla ze 150 na 70 milionů korun,“ konstatoval pamětník. „Ale udrželi jsme se. Teď se náš roční obrat pohybuje kolem sto milionů korun a zaměstnáváme asi sto padesát lidí. Vlastníme kromě jiného práva na postavičku Krtečka, pohádkové postavy od výtvarníka Zdeňka Milera. Kromě hraček udržujeme stále i výrobu pianinových a klavírových mechanik pro Petrof. Na naše výrobky používáme tvrdé dřevo z habrů, buků a jasanů.“

Továrnu Detoa poznamenala na jaře 2020 krize vyvolaná pandemií koronaviru. „Výroba klesla asi o třetinu. Nešlo ale o nic úplně nového. Velké ztráty nám přinesla také finanční krize ve druhé polovině devadesátých let,“ svěřil se Jaroslav Zeman. „Ale nevzdal jsem se. Musí se bojovat. A zvládli jsme to.“ Kdyby měl pamětník něco vzkázat začínajícím podnikatelům, řekl by jim, ať se nikdy nevzdávají, ani ve zdánlivě bezvýchodných situacích. A ať nemyslí jen na peníze. „Nikdy jsem se za nimi nehonil a nehoním. Štěstí stejně nedělají,“ podotkl.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Miloslav Lubas)