Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Zedníček (* 1939)

• narodil se 24. června 1939 ve Vysokém Mýtě

• pocházel z významného sedláckého rodu

• v roce 1945 se stal členem skautského oddílu

• v roce 1950 byl otec odsouzen k třináctiletému trestu odnětí svobody

• na začátku 50. let rodině komunisté zkonfiskovali veškerý majetek

• v roce 1952 maminka pamětníka zemřela na celkové vyčerpání

• kvůli kádrovému profilu ho vyloučili ze střední školy

• na jaře 1968 vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• navzdory politické nepřízni celý život pracoval v zemědělství

• po revoluci se soudil o navrácení rodinného majetku, ne zcela úspěšně

• věnoval se skautskému hnutí a správě rodinného archivu

• roku 2025 žil ve Vysokém Mýtě

Byl to možná největší pohřeb, jaký Vysoké Mýto kdy zažilo. Když rakev maminky tří malých synů stanula před bránou hřbitova, smuteční průvod se ještě stále řadil u kostela svatého Vavřince. Místní vědí, že trasa má téměř jeden kilometr. Emilii Zedníčkovou ve městě znali pro její dobrotivou a laskavou povahu. A přesto je s podivem, že na pohřeb dorazilo tolik vysokomýtských obyvatel. Možná je tížilo špatné svědomí.

Jen těžko pochopitelná nenávist se na samém začátku padesátých let snesla na rodinu tehdy jedenáctiletého Jiřího Zedníčka. Paměť vysokomýtských sousedů byla krátká. Zedníčkovi pomáhali svému širokému okolí celou válku. Jejich statek neměl problém plnit dodávky, a proto ještě zbývalo mléko, vejce a obilí pro malé rolníky, známé a sousedy. Těm za nesplnění dodávek hrozily ze strany Německa přísné tresty. 

Že otce pamětníka komunisté odsoudili na třináct let nucených prací v jáchymovských dolech vysokomýtským soudruhům nestačilo. Někteří neváhali sepsat petici prokurátorovi Karlu Čížkovi, aby Stanislav Zedníček dostal raději provaz. Netrvalo dlouho a statečná, leč fyzicky i psychicky vyčerpaná maminka pamětníka zemřela v péči řádových sester. 

„Za třináct let žaláře jsem se s otcem setkal možná tak dvanáctkrát. Vždy to bylo na několik málo minut. Záleželo, jaký bachař měl právě službu. A když se táta vrátil domů, nemyslete si, že to bylo najednou jednoduché,“ sdílí pohnutý osud Jiří Zedníček. Přesto se v nejhorších časech, kdy poloviční sirotci žili s nemocnou babičkou v bývalém kurníku, objevilo občas na jejich okně mléko nebo něco upečeného. Vždy tajně. 

Otec se z opevnění vrátil se slzami v očích

Jiří Zedníček se narodil 24. června 1939 ve Vysokém Mýtě jako syn velkého statkáře Stanislava Zedníčka. Sedlácká tradice sahá v rodině hluboko do historie. Předci Jiřího Zedníčka kladli důraz na vzdělání a evangelium všedního dne, jak sám pamětník vypráví: „Pomoc bližním byla v naší rodině vždy na předním místě.“ 

Ve třicátých letech byl Zedníčkův statek jedním z největších v kraji. „Tatínek se soustředil na travní semeno, zejména jetel, ale i čekanku nebo celer. Vedle toho jsme měli ‚B‘ chov slepic a samozřejmě krávy a koně,“ vypočítává Zedníček. Současně rodina provozovala hospodu a společenský sál. 

Taková škála činností už vyžadovala kvalitní vzdělání. Otec pamětníka ho získal na placené stáži v Dánsku. „Na dalších cestách ve Švýcarsku se v Dornachu setkal s Rudolfem Steinerem, antroposofem a zakladatelem waldorfského školství. Z Dánska do Čech přivezl nový model dlouhých motyček, díky kterým se mnohem lépe jednotila řepa,“ doplňuje.

Rodiče se vzali v roce 1933, záhy se narodil prvorozený Stanislav, za pět let Jiří a až po válce nejmladší Jan. Maminka pamětníka Emilie Marie Rudolfová pocházela ze Světlé u České Skalice z rodiny hostinského. Protože byl otec Jiřího Zedníčka důstojníkem z první světové války, byl během mobilizace nasazen u 19. pohraničního praporu. Na starost měl úsek opevnění u Zemské brány. „Byl pro mě jeden z nejsilnějších dětských zážitků, když jsem viděl tatínka se slzami v očích poté, co Beneš abdikoval,“ vzpomíná.

Se Smékalem dodávali potraviny partyzánům

Během války běžela produkce na statku na plné obrátky. Vedle majitelů u Zedníčkových žilo nebo k nim docházelo pracovat asi 30 zaměstnanců. „Bydlely u nás celé rodiny a opravdu se rodiče snažili, aby měli dobré pracovní podmínky. Průšvih byl, když tatínek na konci války dostal od K. H. Franka medaili za vzornou péči o dělníky. Byl to paradox, protože otec potravinami pomáhal partyzánům,“ vysvětluje.

Stanislav Zedníček se připojil k pekaři Josefu Smékalovi, který dodával chleba, ale především informace členům sovětského paravýsadku velitele Borise Charytonova. Pro Paměť národa o tom vyprávěla dcera Josefa Smékala, Jiřina Duchoslavová. Smékal pekl z obilí od Zedníčkových. Ještě větší paradox však přišel během soudu s otcem pamětníka v padesátých letech. Komunisté totiž nikdy Zedníčka z kolaborace neobvinili a na svatováclavskou protektorátní orlici si nikdo ani nevzpomněl. Osud Zedníčkových a Smékalových se smutně podobá i v předčasné smrti maminky. 

Se skauty odjel v roce 1949 na tajný tábor

Během května 1945 se na statku ubytovali Sověti. Malý Jiří s bratrem tehdy poprvé viděli film. Vojáci u nich v hostinci promítli záběry z dobývání Berlína. „Samozřejmě se u nás strašně opili. Z legrace se mnou házeli po lokále vzduchem a já se bál. Babička tam k nim vůbec nešla a nakonec si stejně musela zavolat o pomoc, když se na ni nějaký voják začal sápat. Na památku nám věnovali svůj rudý prapor. Byla to kvalitní látka, takže od té doby jsem měl všechny trenýrky rudé,“ směje se Jiří Zedníček. 

Na první skautský tábor odjel Jiří do Moravskoslezských Beskyd v létě 1946. Ještě tam byly zákopy. A na poslední vyjel jen o tři roky později. „To jsme byli na Šumavě na borůvkové brigádě. Už tam chodila samozřejmě Pohraniční stráž, vždy po dvou. A v těch borůvkách už měli vyšlapané cestičky. Bylo tedy jasné, kudy chodí. Vedoucí sousedního tábora a spousta dalších odtud utekli za hranice do Bavorska,“ vypráví Jiří Zedníček. 

V té době byl však skauting už komunistickým režimem oficiálně zakázaný. „Asi jsme si to nebezpečí vůbec neuvědomovali. Skauting mi dal do života všechno,“ uzavírá a dodává, že nikdo kvůli „tajnému táboru“ postihy neměl. 

Ze státního statku si jezdili do lágru pro rady

Radostné dětství definitivně skončilo v roce 1949. Na statku tehdy proběhly poslední dožínky. Následujícího léta otce příslušníci Státní bezpečnosti zatkli v jednu hodinu odpoledne při práci na poli a odvezli neznámo kam. „Jako odpověď na maminčiny dotazy nám vzkázali, že je to kapitalista, který jí beztak zdrhl za hranice,“ vypráví. Před Vánoci 20. prosince vtrhli do bytu cizí lidé z výboru a rabovali. Kromě toho přinesli příkaz k vystěhování. Matka Emilie se zhroutila a skončila v nemocnici, odkud už nevyšla. 

Manželé Zedníčkovi se naposledy zahlédli u soudu. Stanislav Zedníček dostal třináct let odnětí svobody, peněžitý trest deset tisíc korun, veškeré jmění propadlo státu, na deset let ztratil čestná občanská práva a zákaz svého povolání navždy. Důvod? Údajně dal schválně zavézt obilí zamořené pilousem do Chlumce nad Cidlinou. „Jenomže tatínkovi volal anonym z Litomyšle, že mu do skladu někdo přiveze skutečně zamořené obilí. Otec ho dal ihned sešrotovat. Do Chlumce odvezl obilí přímo ze žní. Pilous je skladištní škůdce, takže tam být prostě nemohl,“ líčí detaily pamětník. 

V nově znárodněném státním statku, kde se tři malí synové v péči nemocné babičky museli nastěhovat do bývalého kurníku, zavládl chaos. „Nikdo nevěděl, co má dělat, když tátu zavřeli. Paní Cibulková, skupinářka, za ním jela do kriminálu, aby se zeptala na povely,“ vzpomíná. V té době navštěvoval Jiří Zedníček pátou třídu chlapecké školy a líčí atmosféru doby: „Rostli jsme jako dříví v lese. Byli jsme všem na obtíž. Lidi se otáčeli, aby mi nemuseli odpovědět na pozdrav. Mně, malému klukovi.“ 

Chcípla ti stará!

Když maminka Jiřího Zedníčka v zimě 1952 vydechla naposledy, věděl to Jiří hned. „Stál jsem před statkem a najednou ze stromu vzlétla sněžná sova, kterou jsem tam nikdy před tím neviděl. Bylo mi to jasné. Když zemřela, už si na nás nikdo netroufl. Za rakví jsme šli první my, děti. Pak strýc František, její bratr,“ vzpomíná. Přesto si soudruzi později neodpustili jedovatý komentář. „Zaslechl jsem, jak se říká, že by v Mýtě měl být takový prvomájový průvod, jako byl na funuse Zedníčkové,“ vzpomíná. 

Otec pamětníka na pohřeb samozřejmě nesměl. „V Jáchymově na buzerplace mu dozorce oznámil, že mu ‚stará chcípla‘. Někdo pak poslal na výbor petici, aby ho pustili domů k dětem, ale předseda, nějaký Nesl, to komentoval slovy, že když už tam jednou je, měl by tam zůstat. Já přitom tehdy toužil, aby mi dal klidně jen pohlavek. Ještě bych mu ruce políbil,“ říká pamětník. 

Pro Jiřího Zedníčka a bratry Stanislava a Jana nastalo nejtěžší období v životě. První rok nesměli otce v lágru navštívit ani jednou. Po roce mohli zaslat dopis. Stanislava Zedníčka se netýkala žádná z amnestií a ve vězení nakonec strávil bez pár měsíců celých třináct let. Odmítal totiž podepsat spolupráci s StB. 

Když už soudruzi nevěděli, jak ho zlomit, vzali ho autem z Jáchymova do Vysokého Mýta a objížděli s ním vyvlastněný statek. „Vykládali mu, že tam třeba zahlédne nás, děti, že se bude moci vrátit ke své milované práci sedláka. Ale otec nepodepsal,“ říká s hrdostí v hlase pamětník.  

Otec neznal hodnotu peněz. V jídelně si k němu nikdo nepřisedl

Když se konečně rodina znovu shledala, nebyla situace stále vůbec jednoduchá. Otec opustil děti a doma ho přivítali dospělí muži. „Nemohl sehnat práci. Nastoupil do Karosy jako pomocný dělník. Ale v jídelně si k němu nikdo ani nesedl. Navíc neznal aktuální hodnotu peněz a těžko se orientoval ve světě, do kterého se vrátil,“ vzpomíná. Stanislava Zedníčka rehabilitoval Nejvyšší soud v Praze už 22. února 1967. Brzká amnestie však v budoucnu zkomplikovala restituci rodinného majetku. 

Jiří Zedníček, poznamenaný cejchem syna kulaka, nemohl nastoupit na žádnou střední školu. Absolvoval jednoroční učební kurz v Ostřetíně, kde mohl alespoň pracovat u zvířat v JZD. Díky skvělým výsledkům ho ředitel doporučil ke studiu střední školy. Tu nastoupil v Děčíně. Střední zahradnická škola se pro pamětníka stala srdcovou záležitostí, protože vždy toužil studovat botaniku. Zde ale onemocněl silnou revmatickou horečkou. Po téměř roční rekonvalescenci chtěl pokračovat ve studiu, ale syn kulaka už další šanci nedostal. 

Pamětník začal pracovat u plemenářské služby, jež měla za úkol zlepšovat stav hospodářských zvířat. Protože však vzdělání bylo u Zedníčkových vždy na předním místě, nevzdal se a znovu si podal přihlášku k dálkovému studiu na Střední zemědělskou školu do Litomyšle, kam ho nakonec přijali.

Vysokomýtskému národnímu výboru byli však bratři Zedníčkovi stále trnem v oku. Nejstarší Stanislav musel vojenskou službu sloužit u Pomocných technických praporů. Jiří zase málem nebyl připuštěn k maturitní zkoušce. „Z výboru přišel do školy dopis, abych k maturitě nepřistoupil. Ale měl jsem nejlepší výsledky v ročníku, ředitel neměl jediný důvod mě nepustit. Tak jsem odmaturoval,“ říká.

Nikdy se nevzdal práva na vzdělání

Všichni tři bratři se sami učili anglicky, Stanislav později dokonce profesionálně překládal a Jiří pomýšlel na emigraci. Vzhledem k rodinným vazbám a nejmladšímu bratrovi nakonec nikdy neodjel. V šedesátých letech nastoupil na vysokou školu do Brna, kam ještě v roce 1967 přišel udavačský dopis z Vysokého Mýta. Doba ale pokročila a sekretářka list před zraky pamětníka roztrhala a vyhodila do koše. Jiří Zedníček úspěšně dokončil vysokou školu symbolicky v létě 1968.  

Díky tomu, že nikdy nevzdal své snahy o studium a stal se uznávaným odborníkem, mohl dobu normalizace strávit v kvalifikovaném zaměstnání. Pracoval mimo jiné v Ústavu pro vědeckou soustavu hospodaření. Během normalizace se mu narodila dcera Lenka a syn Jiří, který pokračuje v sedlácké tradici do dnešních dní. 

Vnučka pokračuje v rodové tradici

Sametová revoluce přinesla radost i rozčarování. Historií poznamenaný Jiří Zedníček nikdy necinkal klíči na vysokomýtském náměstí. Jeho obavy, že by zde potkal ty, jež jeho rodině tolik uškodili, se bohužel částečně naplnily. Účastnil se proto listopadových demonstrací raději v blízké Chocni. Listopadový převrat otevřel dveře k navrácení ukradeného majetku. I tady se ale dostavilo zklamání.  

Restituční proces rodina zahájila v roce 1994 a podařilo se jej uzavřít až v roce 2006. Úspěšný byl jen z části. Zedníčkovy opět čekala především nikdy nekončící práce na zcela zničeném statku i polnostech. Část majetku už rodina nezískala nikdy. Další energii vložil pamětník do znovuobnovení vysokomýtského skautingu nebo inicioval odhalení pamětní desky obětem komunismu v hradbách města. 

V dnešních dnech (2025) žije Jiří Zedníček v bývalém deputátnickém bytě v Zedníčkově ulici ve Vysokém Mýtě. Zdobí jej fotky předků, ale také tatínkova jezdecká trofej. V knize o plemenech koní má založená ta nejoblíbenější plemena Zedníčkových – tažný Norik a jezdecký Hafling. Schraňuje neobvykle veliký rodinný archiv s tisíci dokumenty dokládajícími komunistické perzekuce na rodině. Radost mu dělají vnučky Kateřina a Michaela, která se vydala v dědečkových stopách a studuje na Přírodovědné fakultě Masarykovy univerzity v Brně.