Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Zedníček (* 1939)

• born in Vysoké Mýto on 24 June 1939

• came from a prominent landowning family

• joined a scout troop in 1945

• his father was sentenced to 13 years in prison in 1950

• the communists confiscated all the family‘s property in the early 1950s

• his mother died died of overall exhaustion in 1952

• was expelled from high school due to his cadre profile

• completed the Agricultural College in Brno in the spring of 1968

• worked in agriculture all his life despite political adversity

• sued for the return of his family property post-1989, not entirely successfully

• focused on the scouting movement and the management of the family archives

• lived in Vysoké Mýto in 2025

Jiří Zedníček se narodil 24. června 1939 ve Vysokém Mýtě. Rod Zedníčků je jednou ze sedmi původních vysokomýtských statkářských rodin. Rodiče pamětníka vlastnili rozsáhlé zemědělské pozemky ve Vysokém Mýtě a v nejbližším okolí a živili se jako soukromí zemědělci.

Z doby válečné nemá Jiří Zedníček žádné výrazné vzpomínky, avšak konec války pro něho znamenal především otevřenou bránu do světa skautingu. Skautskou legitimaci získal v září roku 1945, stihl se zúčastnit například borůvkové brigády v pohraničí, odkud mnoho skautů uteklo za hranice. V roce 1949 přišel kompletní zákaz Junáka, a tím skončilo také jeho radostné dětství.

Konec šťastného dětství

Po roce 1948 byla rodina Jiřího Zedníčka pronásledována a o dva roky později byl jeho otec zatčen. Soud probíhal v pardubickém hotelu Grand, kde obávaný soudce, doktor Čížek, tatínka odsoudil k třináctiletému trestu odnětí svobody. Následovala okamžitá konfiskace majetku. Na Štědrý den v roce 1950 byl rodině doručen příkaz k okamžitému vystěhování z rodinného statku. Maminka se proto s třemi syny přestěhovala do prostor, kde před únorovým převratem chovala slepice. O dva roky později paní Zedníčková zemřela na následky totálního psychického i fyzického vyčerpání. K uctění památky zesnulé se shromáždilo množství obyvatel z Vysokého Mýta. Smuteční průvod se podle dochovaných fotografií táhl od kostela svatého Vavřince až po místní smuteční síň. Tatínek se o smrti své manželky dozvěděl v době, kdy si odpykával svůj trest v Jáchymovských dolech, a to zvláště nevybíravým a nelidským způsobem. 

Třem (v podstatě) osiřelým synům byl de iure zvolen opatrovník, avšak od roku 1952 se o sourozence starala tehdy již sedmdesátiletá babička. Z výkonu trestu byl tatínek propuštěn o čtyři týdny dříve za vzorné chování a dosahované pracovní výsledky. Dostal však roční podmínku a zdržovat se mohl pouze ve Vysokém Mýtě. Návrat z vězení byl nejen pro otce, ale pro celou rodinu komplikovaný. Třináct let tvrdého zacházení se na tatínkovi podepsalo nejen zdravotně (trpěl Bechtěrevovou chorobou), ale pochopitelně také psychicky. Nakonec byl zaměstnán v lisovně vysokomýtského podniku Karosa. Šikana kvůli statkářskému původu neustala ani v zaměstnání.

Od učení po vysokou školu

Jiřímu Zedníčkovi nebylo po osmiletce umožněno pokračovat na střední školu. Toužil však alespoň částečně zůstat v oboru, ke kterému byl podle svých slov předurčen. Nastoupil proto na zemědělské učiliště do Ostřetína, kde se vyučil chovatelem hospodářských zvířat. Pro své schopnosti a dovednosti byl ředitelem školy doporučen k středoškolskému studiu, posléze byl přijat na Střední zahradnickou školu do Děčína. Zde však v polovině druhého ročníku onemocněl silnou revmatickou horečkou s následnou srdeční vadou. Pod záminkou nemoci byl Jiří Zedníček ze školy vyloučen a v horečkách poslán zpět domů. Po téměř roční rekonvalescenci chtěl pokračovat ve studiu, bylo mu ovšem – jako statkářskému synkovi – výrazně doporučeno okamžitě nastoupit do zaměstnaní. Jiří proto začal pracovat u plemenářské služby, jež měla za úkol zlepšovat stav hospodářských zvířat. Později si podal přihlášku k dálkovému studiu na Střední zemědělskou školu do Litomyšle, kam byl nakonec přijat. Následně se hlásil k dálkovému studiu na Vysoké škole zemědělské v Brně. Poslední čtyři semestry trávil na studiích v jihomoravské Lednici a vysokou školu úspěšně dokončil na jaře 1968.

Po roce 1968 

Již v pubertě, tedy v době, kdy byl otec ve vězení, se Jiří učil anglicky a pomýšlel na emigraci. Inspirací mu byla ona skautská borůvková brigáda, díky které odešlo na Západ mnoho starších skautů. Tehdy si byl ale vědom zodpovědnosti vůči babičce a mladšímu bratrovi. Po srpnové invazi myšlenky na odchod z vlasti zesílily a dostály jasných kontur. V roce 1969 vymyslel proto Jiří plán, jak definitivně odejít z okupovaného Československa. Cestu útěku volil přes zájezd lůžkovými vozy ČSD, inspiroval se tehdy u několika známých, kterým se tento odchod z vlasti povedl. Jiří Zedníček se do zájezdu přihlásil, dokonce získal potřebnou devizovou doložku. Výprava, která odjížděla týden před termínem Jiřího Zedníčka, byla zastavena na hranicích a pohraniční policií vrácena zpět do země. Zájezd, na který byl přihlášen Jiří, byl poté z neznámých důvodů zrušen úplně. Tím definitivně zhasla Jiřího naděje na odchod ze země.

V době normalizace se oženil, založil rodinu a jako inženýr pracoval mimo jiné v Ústavu pro vědeckou soustavu hospodaření.

Doba polistopadová

Revoluci v roce 1989 přivítal Jiří Zedníček nadšeně a se samozřejmým očekáváním lepších zítřků. Zúčastnil se také několika regionálních listopadových demonstrací. Euforie z počátku 90. let však brzy zhořkla, protože od roku 1994 vedl Jiří Zedníček soudní spory o navrácení rodinných statků, které definitivně skončily v roce 2006. Ve většině případů neúspěšně. Zabavené majetky rodině vráceny nebyly.

Závěrem

Ve Vysokém Mýtě dnes můžeme najít Zedníčkovu ulici, která je připomínkou nejen starousedlického statkářského rodu, ale také těžkých časů, kterými nejen tato rodina musela projít.

Jiří Zedníček dnes podniká jako soukromý zemědělec a stále tvrdí, že mu žilami koluje zemědělský gen.