Vladimír Zajíc

* 1939

  • „Když jsme byli v San Marinu, tak jsem u jedné trafiky viděl, jak měli ty časopisy vystavené, a koukám. Byla tam napůl fotografie a napůl kresba Václavského náměstí. ‚Vždyť je to Václavské náměstí. Co to tady mají?‘ A po něm jezdily ruské tanky, jako namalované. A ještě jsem povídal své ženě: ‚Hele, jak ti naši komunisti říkají, že ta západní propaganda, že to jsou vymyšlené věci. U nás je úplný klid a pohoda a tady malují ruské tanky na Václavské náměstí.‘ Přijeli jsme 19. srpna. Dvacátého jsme vydechli a odjeli jsme k tchyni na Šumavu, která tam byla na rekreaci v rámci ROH. Přespali jsme na podlaze a najednou nás v noci tchyně budí: ‚Už jsou tady Rusové!‘ Já jsem říkal: ‚Kde jsou?‘ Vůbec jsem to nechápal.“

  • „Najednou se ozvala hrozná rána. Přes tratě z Borské ulice jsem u Centrogaráží viděl, kde je čtvrtá brána, jak tam celá ta brána, vrata, padla na zem. Zvířil se prach. Zvedlo se mračno prachu. Ozval se řev lidí a hrnul se dav ven z té Škodovky směrem k Centrogarážím a na všechny strany. Viděl jsem, jak se ženou Hálkovou ulicí přes tratě. A do toho, jak hned padla ta brána, se ozvaly tři dávky ze samopalu. Na vlastní uši jsem to slyšel. Vedle stál takový mladík, odhaduji pětadvacet. Popadl mě za ruku, zatáhl mě do prvního domu v Borské ulici a táhl mě dozadu směrem ke dvorku. Tam jsme se zastavili u takového výklenku. Stáli jsme a poslouchali. Další střelba již nepokračovala. A on mi povídal: ‚Tady zůstaneš, než se to přežene – a pak teprve půjdeš pryč.‘ Utíkal ke vchodu a zmizel. Vteřinu potom jsem okamžitě běžel ke vchodu a viděl jsem, jak se ten dav žene a Škodovka se vyprazdňovala.“

  • „Najednou mi paní Ornstová povídá: ‚Vláďo, pojď rychle. Američané jedou! Už jsou někde v Kotousově.‘ Bylo zajímavé, jak ta armáda byla obrovská. Množství tanků a vozidel. Slyšeli jsme takový hluk z dálky, ale nebylo zjistitelné, odkud to jde. Vycházelo to z obrovské šíře. Tak jsme vyrazili s paní Ornstovou do Kotousova. A tam jsme již narazili na kolony, které jely na Plzeň. Přijížděly od Letin. Kotousov je vesnice na silnici Plzeň–Nepomuk. Přijížděli od Letin z vedlejší silnice. Tam to otáčeli a mazali na Plzeň – přes Zdemyslice, Chválenice. Byl to obrovský zážitek. Bylo to auto za autem. Potom tam byly zvláštní tanky, které mě překvapily, protože neměly pásy, ale gumová kola. Všechno nahoře jako tank. Kupole, hlaveň děla, ale mělo to gumová kola, takže to nejelo takovým skřípavým zvukem, na který jsem byl zvyklý, když Němci jezdili po Klatovské třídě s tanky. V té koloně pak byla nákladní auta, která vezla pěšáky. Ty tam seděli vzadu, měli pušky pod plachtou na klíně s hlavní nahoru. Měli někdy přivěšený děla. A snad jediný džíp nebyl sólo. Všechny měly dvoukolové přívěsy, ve kterých vezli truhlíky s municí. A na většině z nich seděli zajatý Němci v těch jejich uniformách a takový skleslý. Vezli je do sběrného tábora v Plzni, kde by se jich ujali a postarali by se o ně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 01.03.2022

    (audio)
    délka: 01:44:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybychom přišli jenom o peníze, měli bychom krásný život

Vladimír Zajíc v květnu 1945
Vladimír Zajíc v květnu 1945
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Zajíc se narodil 17. prosince 1939 v Plzni do prvních měsíců druhé světové války. Ze svého dětství si tak nejvíce pamatuje na nálety bombardérů na průmyslovou část města. Rodiče jej proto odeslali do bezpečí k příbuzným na venkov, kde později vítal příjezd americké armády. S návratem do rodného města nastoupil na základní školu. V červnu roku 1953 se stal svědkem plzeňského povstání, které bylo podníceno provedenou měnovou reformou. Posléze vystudoval střední průmyslovou školu strojní a v roce 1963 úspěšně složil státní závěrečné zkoušky na fakultě strojní v Plzni. Čekala jej ještě povinná vojenská služba, kterou díky své odbornosti absolvoval u tajného útvaru na obsluhu jaderných raket u Hranic na Moravě. Důsledkem vojenské služby byl nejenom zákaz vycestovat následující čtyři roky na Západ, ale taktéž formulace odmítavého smýšlení nad komunismem, kterým se později příliš netajil. Tento postoj se mohl stát osudný s nastupující normalizací, kdy mu hrozil vyhazov ze školství, jehož se nechtěl vzdát. Shodou náhod a životního štěstí se však dokázal udržet na své pozici a posléze dokonce povýšil na zástupce ředitele školy, ačkoliv odmítal vstoupit do komunistické strany. Ve školství setrval až do důchodu, který si v roce 2022 nadále užívá v Plzni.