Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zachariáš (* 1943)

Skauting by měl mít i duchovní rozměr. Když mu chybí, je snadno manipulovatelný

  • narozen 16. dubna 1943 v Praze na Žižkově

  • v 50. letech vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara

  • v roce 1965 se podílel na založení střediska Psohlavci

  • v roce 1968 založil vlastní středisko Spirála

  • za normalizace musel se svým oddílem několikrát změnit krytí pod různými mládežnickými organizacemi

  • stal se signatářem Charty 77

  • v roce 1982 se vrátil do oddílu Jaroslava Foglara jako vedoucí

  • v roce 1990 spoluzaložil Svaz skautů a skautek České republiky

  • v letech 1989–2000 byl jedním z redaktorů skautského zpravodaje ČIN

  • je autorem knih o historii skautingu a osobnosti Jaroslava Foglara

Jiří Zachariáš se narodil 16. března 1943 v pražské žižkovské rodině. Otec byl knihařem a Jiří díky němu zdědil lásku ke knihám. Maminka pracovala v podniku Mikrofona. Jeho dětství bylo silně ovlivněno atmosférou Žižkova. Žil na pomezí Vysočan, Strašnic, Karlína a Žižkova a sám sebe označuje za žižkovského hraničáře. Vzpomíná na urputné klukovské boje, které se vždy vedly na tomto pomezí, a hranice Žižkova vždy bránil. Velký vliv na Pedrovo dětství měla i jeho babička. Protože nebyl zrovna zvladatelné a hodné dítě, rodiče se ho v roce 1947 rozhodli dát ke skautům. V té době již do skautu chodila jeho sestra Marie. Vůdce oddílu jako dvacetiletý odstřelil pancéřovou pěstí německý tank na žižkovské Ohradě a byl také podobný Garymu Cooperovi, jmenoval se Zdeněk Bláha – Zoro. Díky své vizáži a činům z Pražského povstání byl pro všechny skauty hrdina. Všechny holky na Zdeňka Bláhu letěly. Původně skautem ani být nechtěl. Oddíl Zdeňka Bláhy – Zora se udržel až do podzimu roku 1950. Po táboře v létě 1950 u Staňkovského rybníka musela být činnost oddílu ukončena. Pečetila se klubovna a Zdeněk Bláha pronesl větu: „Nezapomeňte na to, že za to můžou komunisti.“ Ten den, kdy se rozpouštěl oddíl, zahynul skaut Zdeněk Tvrdý, kterého přejela motorka, takže Jiřímu Zachariáši – Pedrovi se ten den hluboce vryl do paměti.

Poslední oddílový nástup pěkně popisuje Jiří Zachariáš – Pedro ve své připravované publikaci o historii skautingu v Československu: „Stáli jsme po šestkách v půlkruhu kolem Zora, nejlepšího skautského vůdce na světě. Oslovil nás vážným hlasem. Řekl nám ,bratři‘, a ne ,muži‘ či ,chlapi‘, jak měl ve zvyku. Už tohle dávalo tušit, že na dnešní schůzce se bude dít něco významného. Bylo hezké odpoledne, začátek září roku 1950. Zoro, co se jmenoval Zdeněk Bláha a byl podobný postavou i zjevem americkému herci Garymu Cooperovi, měl na hlavě skautský klobouk, který jsem si od chvíle, kdy jsem ho na něm prvně viděl, přál také nosit. Lilie na klobouku mu svítila jako odrazová stopka. Slunce si podobně nacházelo jeho opaskovou přezku s nápisem ,Buď připraven‘. Toho dne bylo slunce jasné a ostré. Na mohutných kaštanech v zahradě hotelu Vacek, v níž jsme měli svou klubovnu, pukaly zralostí ostnaté zelené koule plné materiálu, co jsme z něho pomocí zápalek a špejlí každoročně vyráběli zvířátka a roztodivné figurky. Zoro, náš vzor a hrdina, který uměl tolik věcí a dokázal odstřelit na žižkovské Ohradě za květnové revoluce německý tank pancéřovkou, nám toho dne plného slunce řekl, že tahle schůzka naší vlčácké smečky je poslední. Už žádná další nebude! Nebudou ani výlety, ani sobotní loutková divadla a potom zpívání při Zorově kytaře! Skautská organizace Junák je prý rozpuštěna. ,Nezapomeňte, bratři,‘ řekl nám Zoro důrazně, ,nezapomeňte, že za to můžou komunisti.‘ Nemyslím, že by kdokoli z nás, tenkrát šesti, desetiletých kluků, chápal plně význam slov našeho vůdce. Zvláště také proto ne, že svět kolem nás v převaze jásal příslibem komunismu a chmury onoho jásotu nám většinou byly odstraňovány z cesty. Přesto však zůstalo Zorovo hodnocení situace v paměti mnohých z nás. V dalších letech, když naše hledání ztraceného skautingu a s ním také svobody a volnosti se stalo tíživým, horečným a radostným zároveň, jsme však plně pochopili význam slov našeho hrdiny z doby žlutých vlčáckých šátků. Staly se nám předaným štafetovým kolíkem.“ (Zachariáš, Jiří: Lilie pod klopou, lilie za mřížemi)

Velkou Jiřího láskou byl nejen skauting, ale i fotbal. Jeho otec byl totiž již od mládí nadšený fotbalista a také se později stal náčelníkem Admiry 11 Žižkov. Jiří Zachariáš – Pedro chodil do žáků TJ Tesla Žižkov. Trenérem byl František Vojtěch. Bohužel kvůli nešťastné příhodě s tkaničkou se dostal do nemilosti trenéra a pak již byl jen na střídačce – což způsobilo jeho odchod z fotbalu. Vzpomíná, že měl ve fotbale docela úspěch. Skautem se vlastně stal z nutnosti, protože musel odejít od žáků. Během jednoho utkání Admiry Žižkov seděl na ohradě – letící míč ho srazil a on sletěl z ohrady a začala mu téct krev. Důsledkem toho bylo, že se dostal do zahrádkářské kolonie, aby tam našel vodu na chlazení. V jedné chatce tam objevil skautskou klubovnu, která byla velmi podobná té, do které docházel za svých vlčáckých let. Několikrát se do chatky vrátil, ale nikdy tam nenarazil na žádné skauty.

Jeho kamarád a spolužák ze třídy, nadšený skaut Bohouš Vítek vymyslel, jak se dostat ke starým skautským časopisům – ptát se 20–25letých kluků na ulicích, zda nemají nějaké doma. Taky se ptali ve sběrnách. Víceméně byli lidé velmi vstřícní a podělili se o své poklady. Jednou se setkali se Zrzavým náčelníkem, což byl podnikavý kluk, jenž měl vždy velmi velké vize o nalezení pokladů a zbraní SS na Žižkově. Nikdy žádné nenašel, ale vždycky měl kolem sebe dost hledačů. Tento nepříliš důvěryhodný kluk jim sdělil adresu Jaroslava Foglara – Jestřába (Praha-Vinohrady, Korunní 16.) a oni mu moc nevěřili, ale přesto tam jeli. Dům posléze našli. Báli se zazvonit, ale nakonec se odvážili. Domnívali se, že jim otevře Rikitan, takže byli tak trochu zklamaní. Po vyakčnění z Junáka odešel Jaroslav Foglar s oddílem v lednu 1949 do československého Aeroklubu, kde se museli skrýt pod modelářskou hlídku mládeže. Téhož roku pak přešli pod Sokol Radlice jako Tábornický oddíl Radlice, kde je už pamatuje Jiří Zachariáš – Pedro. Oddíl byl pro Jiřího důležitým z mnoha důvodů a rozhodně i proto, že ho jako těžko zvladatelné dítě motivoval k lepšímu životu. Měl chuť se zlepšit. Zástupce Jaroslava Foglara – Jestřába dokonce kontroloval známky v žákovské knížce.

Hlavní dopad na svůj charakterový růst chápal až mnohem později. Vzpomíná na akci Bagr pro Koreu. Pionýři ze střediska Ostříž se oblékli do svazáckého a vybírali na bagr, ale peníze použili na podporu rodinám uvězněných skautských činovníků. Důležité bylo setkání s Vláďou Kolářem a s jeho touhou předávat skauting dále. Vznikla parta pěti lidí, kteří se zavázali, že každý z nich založí svůj oddíl: Ivan Makásek – Hiawatha – Oddíl Neskenon atd. Z těchto oddílů vzniklo středisko Psohlavci. Pamětník popisuje, že sám Jaroslav Foglar se v té době příliš neprojevoval, protože by tak téměř s jistotou přišel o osobní svobodu a tím pádem i o možnost dále výchovně působit. Skautské tradice se ve Foglarově oddíle sdělovaly zvláštním způsobem, totiž knihou, jež se jmenuje Kniha o Dvojce, kterou napsal Jaroslav Foglar – Jestřáb jako zasvěcení pro „dvojkaře“. V knize popisuje vznik Dvojky, její tradice, život. Historie samotné Dvojky zde byla zpracována do konce 30. let. Jiří Zacharíáš – Pedro také vzpomíná, že v oddíle dosluhovala poslední skautská generace, která zažila skauting v plné kráse a chovala se trochu odlišně. Všichni ve Dvojce vnímali, že jsou pod neustálou kontrolou. Nejen Foglarova kniha, ale rozhodně i Foglar sám v osobních rozhovorech na oddíl působil, nemluvě o tom, že byl pro tehdejší činovníky obrovským vzorem.

Dále mluví pamětník o tom, že Jaroslav Foglar měl vždy seznam chlapců v řádu desítek, kteří chtěli být v jeho oddíle. Tento seznam měl napsaný v notýsku, kterým vždy pohrozil, když někdo nedělal to, co měl. I v padesátých letech měl Jaroslav Foglar v oddíle stále silnou základnu. Foglar – Jestřáb musel po únoru 1948 hlásit Sokolu vše, co oddíl dělá, takové měsíční hlášení. V Praze 5 s oddílem podnikal řadu brigád (úklid ulic a tak). Rodiče se za Foglara postavili, když Svazarm zapečetil klubovnu a jako důvod uvedl, že jedna družina zpívala na družinovce při otevřeném okně píseň Guadalcanal, což samozřejmě nebyl žádný důvod, ale jen způsob, jak Foglarovi sdělit, že o něm a o oddíle ví StB v podstatě vše. Svazarm Jestřábovi sdělil, že klubovnu potřebují oni, protože tam v září vznikne školicí středisko CO. Rodiče-straníci se za Jestřába postavili. To se stalo v roce 1956. Foglarův oddíl Jiřího inspiroval k dokončení střední školy a v tehdy oddíl opustil.

Poté se začala psát historie společenství jménem Třináctka. Jednalo se o skupinu starších skautů, kteří pocházeli z různých pražských oddílů. Jiří Zachariáš se seznámil s Jirkou Kafkou – Owígem, který se v roce 1959 vrátil z vězení. Jak pamětník vzpomíná, byl Jiří Kafka – Owígo osobnost, jež mnohé ovlivnila. Třináctka si dala za cíl dál skauting rozšiřovat, což bylo do jisté míry ohraničeno jejich trampingo-skautingem. Teprve v roce 1962 vstoupily do Třináctky i dětské oddíly, a to konkrétně 6. oddíl Kafky – Owíga a 3. oddíl Neskenonu Ivana Makáska. Ivan Makásek – Hiawatha se setkal na prázdninové brigádě s Oldřichem Rottenbornem, vůdcem oddílu Ostřížů. Tehdy nosili otevřeně lilie na klopě, dokonce to považovali do jisté míry za hrdinství. Takto se také seznámil Oldřich Rottenborn s Ivanem Makáskem. Ostříži s nimi začali následně kooperovat. Ale prověřovali si je na různých místech, aby měli stoprocentní jistotu, že nejsou jen nějací provokatéři. Nakonec i Ostříži byli u zrodu Psohlavců. Předtím sehnal Ivan Makásek na gymnáziu řadu svých spolužáků a s nimi vytvořil roverský kmen Dakota, do kterého vstoupili někteří odchovanci oddílu Vladimíra Koláře – Akely ze skautského střediska Maják. 

Jak pamětník vzpomíná, bylo těžké někdy navázat kontakty se skauty propuštěnými z kriminálu. Měli obavu z provokatérů a z toho, zda to skauti opravdu myslí vážně. V Brdech měla Třináctka a později i Psohlavci svoje tajné tábořiště – B.C. (Bílé commando) nedaleko obce Voznice. Toto tábořiště podědili po pražském 46. oddílu. „Jirka Kavka – Owígo, když se vrátil z kriminálu, tak nás uvedl na stopu tohoto tábořiště. Později dostalo opět svoji původní podobu díky dobovým fotografiím.“ Pamětník popisuje, že toto tábořiště mělo prazvláštní atmosféru a prý nikdy nebylo objeveno. Tábořiště B.C. bylo založeno roku 1949. Do roku 1952 bylo funkční a používané skauty, pak ale zavřeli vůdce 46. oddílu. Tábořiště je charakteristické obrovským dubem, jenž stojí v jeho středu. Toto tábořiště již sice není funkční, ale do jisté míry slouží jako pietní místo.

Počátky střediska Psohlavců je třeba hledat v letech 1964–1965. V roce 1962 založili tábornický oddíl při ČSAV. Owígo se bál být jakoukoli součástí Svazarmu či Tělovýchovné jednoty. Vedl do roku 1960 turistický oddíl mládeže při TJ Spoje Žižkov, pak musel odejít, protože vedení jednoty zjistilo, že vychovává skautsky. Matka jednoho skauta, Marie Landová, se nabídla, že by mohli založit v jejich podniku oddíl při ROH, který bude fungovat tak, aby jakoby vychovával lidi pro vedení svých dětských táborů, a tak vznikl turistický oddíl při Prezidiu ČSAV. Na něj se nabalilo hodně dětí pracovníků Akademie věd. Po prvním táboře již začaly děti přivádět své kamarády. Z původních 25 členů se oddíl rozrostl na 40 kluků. Při jedné výpravě se setkali s Ivanem Makáskem – Hiawathou, jehož oddíl si říkal roverský kmen Dakota. Po Brdech se začala šířit legenda, že byli viděni skauti s kompletním krojem, a to byla právě Dakota. S nimi se potkal i pamětník Jiří Zachariáš – Pedro. Toto setkání zapříčinilo vznik Psohlavců, neboť Ivan Makásek – Hiawatha poznal Josefa Zikána – Bobra. Zikán měl mezi skauty špatnou pověst kvůli podílení se na rušení Junáka po únoru 1948. Ivan Makásek však ostatní přesvědčil, že nyní je již možné mu věřit.

V roce 1964 prosadil Makásek spolupráci s Bobrovým oddílem a oba se zúčastnili Memoriálu Jaroslava Lomberského – Mikiho. Jejich vztah k Josefu Zikánovi – Bobrovi byl velmi chladný kvůli jeho členství v KSČ. Na tábor v Měsíčním údolí přijel Ivan Makásek – Hiawatha. Tam také odsouhlasili vznik střediska Psohlavci. Ivan Makásek se za Josefa Zikána zaručil. V září roku 1964 se oficiálně ustavilo středisko Psohlavci. Pro některé z oddílu při ČSAV to bylo bolestné, neboť se oddíl rozdělil. Vznikly v podstatě dva oddíly – 6. oddíl pod vedením Jirky Kafky – Owíga a 5. oddíl pod vedením Jiřího Zachariáše.

Na počátku mělo středisko Psohlavci šest oddílů a 7. oddíl byl dívčí. Začal vycházet časopis Kruh a vznikl rádcovský kurz v rámci střediska. Ivan Makásek se později na brigádě setkal s Oldřichem Rottenbornem – Hobbym, který stál v čele skupiny skautů, jež byla odsouzena v roce 1953 za pokus o vykolejení vlaku. Oldřich Rottenborn vedl Ostříže, ti posléze vstoupili v době 1965–1966 do střediska Psohlavců. Na konci roku 1966 mělo 13 oddílů. V roce 1967 při Svazarmu vznikli Bukanýři (skauti). Psohlavci fungovali jako legální Tábornický oddíl v rámci Československého svazu mládeže. V roce 1967 vyšlo nařízení, že se zakládají místní pionýrské skupiny, což znamenalo, že se skauti měli stát součástí SSM, v roce 1967 toto nařízení vešlo v platnost. Svaz mládeže si vynutil, že se Psohlavci musí stát součástí Pionýrské organizace ČSM. Jeho členové se rozhodli, že Psohlavce raději zruší a rozpustí. Dne 1. února přejmenovali středisko na Junácké středisko Psohlavci.

Vznikem Junáckého střediska Psohlavci chtěli obnovit skauting. Politicky byli silně antikomunističtí. Střediskem Psohlavci si chtěli pomáhat navzájem a především dát dětem možnost vyrůst ve skautingu. Během výchovy používali skautské metody. Chtěli rozpustit ledovce a ve společnosti opět vytvořit kladný vztah ke skautům a zároveň chtěli společnost burcovat.

Po obnovení Junáka Ostříži ze střediska Psohlavců odešli a založili středisko vlastní. Ivan Makásek – Hiawatha odešel a vytvořil středisko Tekwunta. Zachariáš působil ve středisku Spirála, které sám založil. Do tohoto střediska přešly oddíly 5. a 11. V. Kopeckého, 144. oddíl Z. Pastorka a vlčata R. Elise. V tomto středisku skauti přežili skautské roky 1968–1970. Společnost uvítala obnovení Junáka, protože si se skautingem často spojovala demokracii. Pamětník se domnívá, že skauting měl v roce 1968 výhodu oproti Pionýru, protože ten jako výchova mládeže naprosto selhal. Skauting byla organizace, která měla renomé. Dle Jiřího Zachariáše byly v roce 1968 tlaky na výměnu generací, avšak bylo to spíše zastáváno stranickou skupinou v rámci Junáka, a protože se jim tento trend nepodařilo prosadit, byli zvoleni do čela ústředí Plajner, Průcha, Jandus. Po invazi v roce 1968 a koncem roku 1969 se do vedení Junáka začali prosazovat prokomunisticky orientovaní funkcionáři. Každému bylo jasné, že se blíží již třetí zákaz Junáka v Československu. Konec Junáka popisuje jako děsivý, protože se tehdy ukázalo, že je možné žít na kolenou, a dodává: „Peroutka říkal: Nenechte jim děti. Plajner řekl: Zůstaňte u dětí. Plajner zůstal u dětí a vstoupil do ústředí rady Pionýrské organizace a tím vlastně zapříčinili do jisté míry rozklad duchovních hodnot.“

Pamětník pak krátce vedl středisko Psohlavců, díky tomu, že během obnovy Junáka Bobr zastával funkci předsedy Pražské rady. Poté se vůdkyní střediska stala Žofie Sochorová, která je dovedla až do konce skautské činnosti v roce 1970. Zachariáš zastával spíše foglarovskou linii. Byl členem skupiny náčelnictva pro rovery a členem Pražské rady Junáka – byl redaktorem časopisu Pražské rady Junáka Kruh. V roce 1969 založil skautské středisko Spirála. Ivan Makásek – Hiawatha byl zaměstnancem Junáka, zaměstnal ho organizační odbor Junáka, tím se stal jejich informátorem o ideovém pohybu v organizaci. Bývalé oddíly střediska Psohlavci byly stále ve spojení, a tak spolu s Ivanem Makáskem a Koptem napsali anonymní prohlášení Syrinx. Straničtí skauti to poslali partajním orgánům, které v tom spatřovaly nebezpečí. Syrinx doporučoval rozejít se bez hanby a bez sněmu a kritizoval, že se Junák nedokázal rozejít po invazi. Syrinx kritizoval také to, že reprezentanti Junáka se zapletli s Pionýrem. Prohlášení bylo odsouzeno jako pamflet, který rozvrací Junáka a vytváří roztržky.  

5. oddíl po Jiřím Zachariášovi vedl Ivo Vacík – Julča. Oddíl se rozhodoval, zda přejít pod Pionýra, a kategoricky se rozhodli, že nikdy! Při požáru klubovny v Libni, který způsobil bezdomovec, jim shořelo úplně všechno. Poté asi rok hledali zastřešující organizaci. Oddíl vůbec nefungoval a družiny působily pod patronací oddílové rady jako raketové posádky v časopise ABC. V letech 1971–1972 raketové posádky zrušili, oddíl však existovat nepřestal, a tak v roce 1970 mohli jet na tábor na Horskou Kvildu. V dalších letech měli krytí ve Svazarmu a potom odešli, protože tam bylo moc skautských skupin, a nebylo to proto bezpečné. Proto tedy přešli do TJ Slavie Žižkov, tam také oddíl sehnal krytí a klubovnu, takže tam vydrželi až do roku 1989. Brzy po roce 1970 vytvořili ligu roverských kmenů pro skauty, kteří prošli skautskou výchovou v letech 1968–1970. Začali také vydávat samizdat jménem Cesta. Vyšlo celkem asi 12 čísel. Samizdat se zabýval minulostí, současností a budoucností skautingu a kritikou společnosti. Uskutečnili sraz roverů a nabádali je, aby zakládali oddíly a ctili heslo „Sloužím“. Z této ligy vznikla v roce 1975 skupina ČSOP, do jejíhož čela se postavil Ivan Makásek – Hiawatha. Tato skupina si začala říkat Taraxacum, tedy v překladu chmýří z pampelišky, protože se všude uchytí.

Jiří Zachariáš byl také v těchto letech na jamboree. Konkrétně v roce 1975 v Lillehammeru. Symboliku chmýří přivezl právě z jamboree, kde se mu velmi zalíbila. Do roku 1989 byla Taraxacum jednou z nejsilnějších skupin. Jiří Zachariáš se domnívá, že byli pravděpodobně hlídáni StB. Liga pěti pracovala obdobně jako středisko Psohlavci. Měli vlastní stezky a odborky, výchovné dokumenty. Pokoušela se intenzivně pracovat na obnově Junáka.

Blíže vzpomíná Jiří Zachariáš na jamboree, kam jel stopem. Jak sám říká, byl ze všeho vyjevený. Od Kielu do Lillehammeru jel ve skautském kroji. Všem říkal, že jede z Československa, kde není skauting. Sám popisuje zájem o záležitosti v Československu z mezinárodního ústředí jako naprosto nulový, i když mezinárodní ústředí vydalo titul s názvem Skauting v zakázaných zemích. Jiří Zachariáš popisuje, že na jamboree byl v rámci západního Německa tábor skautů s československou státní vlajkou. Vlajka na jamboree visela tři dny a na žádost československého velvyslance z Osla musela být odstraněna, podobně se tak stalo jihovietnamské delegaci. Jediného tehdejšího spojence v zahraničí vidí Jiří Zachariáš v exilovém skautingu, který byl k některým formám podpory daleko otevřenější. Do Československa se dostávaly exilové příručky a časopisy, jako např. World scouting, Tamtam, Stopa, Řetízek. Posílali je českoslovenští exiloví skauti. Jiří Zachariáš líčí, že sem němečtí skauti koncem sedmdesátých let přijeli a chtěli vědět, jak vypadá exilový skauting. Jiří Zachariáš dodává, že vůbec nemohli pochopit, že režimu může nošení lilií vadit. V roce 1989 jim k Vánocům exiloví skauti přivezli kopírku a počítač. A stále jim vozili nějaké časopisy a příručky. Jiří Zachariáš – Pedro popisuje, že v dobách komunismu brali motivaci a sílu dál pokračovat ve víře, že tradice českého skautingu nesmí nikdy skončit. Pamětník také říká, že budoucnost českého skautingu je v jeho minulosti.

Jiří Zachariáš líčí, že skauting v době normalizace nepřinášel tolik nebezpečí jako v padesátých letech. Ale zvlášť tragický je osud a smrt skauta Josefa Zikána – Bobra, jenž raději, podle Jiřího Zachariáše, volil sebevraždu, než by podepsal spolupráci s StB – v roce 1976 se oběsil na půdě svého domu v Košířích. StB chtěla po Zikánovi informace o různých skautech a skautských skupinách. Měla narušenou činnost, protože byl skauting legálně obnoven, a ona tudíž nepracovala s informátory proti skautingu. Musela si proto najít záminky k tomu, aby označila skauting za nebezpečný. V době normalizace se oddíl Jiřího Zachariáše naplnil dětmi chartistů. Pětka tím byla velmi známá. Například Petr Uhl měl v oddíle syna. StB musela jejich oddíl sledovat, ale nikdy žádné represe nepřišly. Jiří Zachariáš říká, že se mu v práci žádná šikana nikdy nestala, protože mu nikdy ten kbelík na mytí oken nemohli vzít. Jeho přítel a skaut Jirka Kafka – Owígo vždycky říkával: „Když je nepřítel v zemi, tak slušný člověk nedělá kariéru.“ Hrozná ale byla ta beznaděj normalizačních let.

V roce 1971 Ivo Vacík předal oddíl. S Ivo Vacíkem vedli vlčata. Tento 5. oddíl Jiří Zachariáš dlouhá léta patronoval. Žádný ilegální slib se bez Jiřího Zachariáše neobešel. V roce 1982 Jiří Zachariáš předal vlčata. Pak ho Jestřáb přemluvil k vypomáhání ve vedení, a tak se v letech 1982–1989 vrátil k vůdcování. Jiří Zachariáš – Pedro pak vedl středisko Dvojka do roku 1992, pak Dvojku převzal Milan Žaloudek.

Jiří Zachariáš – Pedro spatřuje rozdíl mezi ilegálním skautingem v 50. a 60. letech a pak v letech 70. v tom, že skutečných oddílů nebylo tolik. V Praze byl v 50. letech jen jeden oddíl, a to oddíl Kima – Petra Maišaidra. Mnozí vedoucí, kteří končili v roce 1970, si řekli, že budou sice pokračovat, ale bez nováčků, a že své členy dovedou do nějakého určitého věku, třeba do vojny. Kim – Petr Maišaidr jako jediný došel do obnoveného Junáka z čisté ilegality. Ostatní si museli skauting vždycky upravovat. V Pětce byla zvláštní dvojkolejnost: jedni měli skautský slib a jiní měli neskautský. Ti, co měli skautský slib, si podávali s těmi s neskautským slibem pravou ruku. Vzpomínaly se narozeniny R. B. Powella a A. B. Svojsíka, 28. říjen. V sedmdesátých letech se skautské sliby plnily a měly trochu deformovanou podobu – bylo to poslední zasvěcení – v normálním oddíle to má mít nástroj výchovný. Slibem člověk dostává sebekontrolu.

V roce 1971 hledali cestu, jak dát dohromady ilegální skautské oddíly. Tehdy 8 oddílů zorganizovalo poprázdninovou akci jménem Lehkoatletická liga pro 8 oddílů. Pamětník také vzpomíná, že tehdy oddíly přišly se zabalenými oddílovými vlajkami. Pak si ale řekli, že to chce ještě něco jiného, tak se společně rozhodli pro lakros. Jedině v Neskenonu Ivana Makáska se lakros již dříve hrával. Od roku 1972 se začala psát historie lakrosových turnajů na Šavanských loukách v Brdech. Velkou tradici vidí Pedro v tom, že se tam každoročně reprezentovaly oddílové vlajky. Lakros se jako sport rozšířil do celé republiky. Díky těmto brdským turnajům vznikla republiková lakrosová liga. Pamětník dodává, že v samotných 70. a 80. letech to chtělo jen vydržet. Bylo prý jisté nutkání nechat se zavřít a protáhnout se tiskem, protože to mohlo třeba přinést tolik potřebné oživení skautingu a také všeobecnou diskusi. Ale nakonec si to rozmysleli, neboť by tím nejvíce byly poškozeny děti z oddílů.

Pamětník Jiří Zachariáš – Pedro se velmi kriticky vyjadřuje o třetí obnově Junáka. Obnova dle něho probíhala tak, že se do čela velmi snadno dostali „hrobníci“ z roku 1968. Tito lidé žádali likvidaci křesťanských oddílů a pravicových sil v roce 1968. Uvádí také některá jména: Břicháček, Falber, Kopřiva, náčelníci Macková, Fajfr, Fajfrová. Mnozí z nich pracovali v ČSM a SSM a v ústřední radě Pionýra. Dále Jiří Zachariáš říká: „Tito skauti dostali Junáka do nelehkého postavení. Junák se dostal do morální krize a oni si funkce v Junáku nezasloužili. Tito lidé žádali paradoxně a bezpředmětně Vasila Mohoritu o obnovení skautingu (Vasil Mohorita byl tajemník ústředního svazu mládeže) v době, kdy to již bylo úplně zbytečné.“ Dle něho na to skauti příliš nereagovali, aby tyto různice Junáka příliš nerozštěpili. Jiří Zachariáš zůstal v Junáku do roku 1996. Byl členem náčelnictva CHK. Zúčastňoval se i Lesních škol jako instruktor a také pracoval v redakční radě časopisu Junák. V roce 1997 vstoupil Pedro do Svazu skautů a skautek ČR. Dnes má svaz kolem tisíce členů. Jiří Zachariáš je ve Svazu skautů a skautek ČR činný především v tom, že jezdí na Lesní školy pořádané svazem, kde působí jako instruktor. 

Po listopadu 1989 pracoval Jiří Zachariáš – Pedro jako redaktor ve skautském zpravodaji ČIN. V roce 2000 však bylo ukončeno jeho vydávání. Jiří Zachariáš se domnívá, že ústředí dělá málo pro to, aby skaut byl oprávněně hrdý na to, že je skaut. Vzor vidí v Mladých hasičích, kde se po povodních členská základna zvedla, protože zde bylo vidět, jak se mohou hasiči hrdinsky zachovat. Je třeba podle něj vymyslet takovou metodu, aby se děti chtěly stát hrdiny. Nelíbí se mu také zhoršující se stav naší demokracie. Ve skautské výchově nespatřuje výsledky, jež by podle něho měly být po dvaceti letech od pádu komunistického režimu vidět. Nikde nevidí kladný výsledek skautské výchovy. Podle Jiřího Zachariáše – Pedra je jednou z hlavních příčin malá zapojenost roverů do výchovy skautů a vlčat, roveři dle něho dělají sympatické akce, ale jen pro sebe, a ne pro veřejnost. Rozhovor končí jeho přáním, aby se zapojení roverů konečně změnilo k lepšímu. 

Bibliografie Jiřího Zachariáše – Pedra:

ZACHARIÁŠ, Jiří. Akela; Rádcovník. 1. Praha: Junák, 1997. 34 s., ISBN 80-86109-12-7

ZACHARIÁŠ, Jiří et al. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005, 271 s., ISBN 80-86621-12-X.

ZACHARIÁŠ, Jiří. Stoletý hoch od Bobří řeky. 1. Praha: Ostrov, 2007, 399 s., ISBN 978-80-86289-52-6

LILIE POD KLOPOU… - připravovaná publikace o historii československého skautingu

V rámci dokumentačního projektu ÚSTR Paměť a dějiny totalitních režimů rozhovor natočil Eugen Liška, pro projekt Skautské století zpracoval Jakub Foldyna.

Příběh byl pamětníkem autorizován a pozměněn.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť a dějiny totalitních režimů