Jaroslava Wollerová

* 1947

  • „Byla jsem doma pár dnů. Ještě nenastal čas nastoupit na fakultu, v polovině září. Najednou zvonil nějaký člověk. Tenkrát nebylo zvykem neotevřít, tak jsem otevřela. Bydleli jsme v bytovce. Tam nějaký pán, jestli může dál. Jsem říkala, tak pojďte. Delší dobu mi trvalo, než jsem zjistila, o koho jde. Po půlhodinovém rozhovoru jsem zjistila, že jsem podezřelá, protože jsem se vrátila. Protože v momentě, když začaly otázky stylu: Proč jste se vrátila, co jste přivezla, koho tady máte kontaktovat. Tak to už mi bylo jasné. Tak jsem říkala, nemám ani vybalený kufr, tak se pojďte podívat, co jsem přivezla. Ano, kontaktovat tady mám pár známých. Bylo to hodně nepříjemné. Pořád skoro výhrůžný podtón, jak to, že jste se vrátila. Tam máte příbuzné. Přesně takovéto, vždyť my o vás víme všechno, tak jak to, že se vracíte sem. Potřebujete, nemáte hotovou školu, vždyť vám to může být jedno, je tu jen matka. Ta by se pravděpodobně dostala. Takže já se vracím do republiky, v Americe vypadám u příbuzných pomalu jako cvok, že se vracím sem do toho blázince, a tady jsem nežádoucí a podezřelá, protože jsem se vrátila. Takže jsem po té nechutné půlhodině se vrhla k telefonu a chtěla jsem se podělit o svůj dojem s mámou, která byla v práci. A máma říkala: ,Nic mi neříkej, tady byl také jeden.‘ Takže přesně načasováno, že ve stejné době, když jsem měla tuto návštěvu doma, tak měla tutéž návštěvu matka v práci s podobnými dotazy – proč jsem se vracela. Tak to bylo hodně nepříjemné.“

  • „Pak jsme jeli na zádušní mši do Oseka, kterou rozehnala policie. Rozehnala ne, to není přesné slovo. Když jsme ze zádušní mše odcházeli, tak byl náklaďákem napříč zatarasený hlavní vchod. Jsme museli všichni brankou a tam ji samozřejmě každý obuškem koupil. Rozprchli jsme se. V noci jsme po polích courali. Báli jsme se do vlaku. Tam jsem prvně poznala, co je to strach před fyzickou bolestí, před násilím, kterému se člověk nemůže vyhnout. Jak jsem si chránila automaticky brýle, dostala jsem ránu do ramene a nemohla jsem hýbat rukou. Šla jsem k fakultnímu doktorovi s nějakou nesmyslnou výmluvou, jak jsem kde upadla. On se na mě podíval: ,Ty jsi byla v Oseku? No já to neprásknu. Řekni kamarádům, pokud jim něco je, ať se nebojí přijít.‘ To pro mě bylo takové první setkání s brutální mocí a že se člověk dokáže bát, když je takhle zle. Netušila jsem, že to ve mně zanechá takové stopy. Když jsem po dlouhé době přijela při naprosto nevinném zájezdu do Oseka a viděla jsem ten klášter a vstoupila jsem na dvůr, tak se přiznám, že se mi rozdrkotaly zuby. Že tedy opravdu ten zážitek byl hlubší, než jsem si tehdy připouštěla.“

  • „Leden 1969 je pro mě taková černá můra. My jsme měli za sebou studentskou stávku. Přijel za námi pan Smrkovský debatovat. Pořád jsme doufali, že se snad něco stane. A asi jsme si ani nechtěli přiznat, že se asi nic nestane. Že to asi opravdu všechno půjde do ztracena, ještě do horší situace než v 60. letech. Vím, že jsem dělala zkoušku z dětské literatury odpoledne 16. ledna. Měli jsme velice dobré vztahy, takže jsme na sebe navzájem čekali a končili jsme odpoledne. A najednou se ze sousední kanceláře vypotácel jeden z našich pedagogů a říkal: ,Proboha živého, v Praze se něco stalo, tam se upálil nějaký student.‘ V Ústí byly takové tehdy ještě provizorní staré koleje, jediná mrňavá televizárna, takže jsme byli nacpaní u televize, vytřeštění, vyděšení z toho, co se děje. Tehdy komunikace, telefony byly problém. My jsme náhodou měli telefon doma. Večer jsem měla výzvu, ať jdu na poštu k telefonu. Tak jsem si říkala, co se děje. Volala máma ubrečená. Říkala: ,Proboha, slib mi, že v ničem takovém nejedeš.‘ Že tohleto není asi východisko. Co ti rodiče toho kluka. No, špatní jsme z toho byli všichni. Uvažovali jsme o tom, jet do Prahy na pohřeb. Pražští kolegové žádali, aby se z ostatních menších měst nejezdilo, že bude situace v Praze těžko zvládnutelná. Takže jsme zůstali v Ústí, kde na náměstí proběhla veliká tryzna. Dodnes slyším sirény ústeckých fabrik – a že jich bylo hodně. Bylo nevlídno, upršeno. Na balkóně tam promluvil děkan naší fakulty, shodou okolností historik. Pak jsme se dozvěděli, že to byla poslední kapka v jeho kariéře. Jeho projev spolu s tím, že byl ve vedoucí funkci v tzv. krizových letech, že ho to stálo místo, protože si vzpomínám, že ten projev končil větou, že je hrdý na to, že je absolventem fakulty, na které studoval Jan Palach. Takže dodnes, když si vzpomenu na tyhlety chvilky, tak mě mrazí. Byli jsme z toho hrozně špatní.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 26.06.2019

    (audio)
    délka: 01:54:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Domažlická rodačka, cestovatelka, učitelka, starostka

Jaroslava Wollerová v roce 2019
Jaroslava Wollerová v roce 2019
zdroj: Foxena při natáčení v Plzni

Jaroslava Wollerová se narodila září 1947 v Domažlicích. Je dcerou Aloise Wollera a Anny, rozené Rádlové. Absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Domažlicích. Po maturitě studovala na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, po čase přestoupila na Filozofickou fakultu v Olomouci. Vystudovala učitelský obor čeština-dějepis. V Ústí nad Labem zažila uvolnění doby pražského jara v roce 1968 i následný nástup normalizace. Po absolutoriu působila od roku 1972 jako středoškolská profesorka na domažlickém gymnáziu. V listopadu roku 1989 se zapojila do Občanského fóra. 28. února 1990 byla kooptována do funkce předsedkyně městského národního výboru v Domažlicích. Na základě výsledku prvních svobodných komunálních voleb na podzim roku 1990 byla zvolena starostkou města Domažlice. V této funkci působila po dvě volební období do roku 1998. Poté se vrátila na domažlické gymnázium, pedagotgicky působila i v důchodovém věku. Stala se členkou Občanské demokratické strany (ODS). Celý život ráda cestovala.