Vladimír Vůjtek

* 1947

  • „Když přišla ta změna, všichni se začali bát o práci, sportovci v prvé řadě, protože byli někým placeni, konkrétně my Vítkovicemi. A do vítkovického závodu se dostali noví lidé, a ne všichni byli sportovně založení. Začaly velké debaty a diskuse, proč to platíme. Proč máme platit nějaký hokej na úkor závodu? Mělo to určitou logiku. Nevěděli jsme, co s námi bude, jestli hokej skončí, jestli nám někdo dá výplatu, anebo nedá. Byl to stav nejistoty. Hokej si měl na sebe vydělat sponzory, ale nikdo v republice tenkrát nevěděl, jak to chodí, jak získat sponzory.“

  • „Po roce 1970 nastala normalizace a vymýšlelo se všelicos. Někdy v roce 1973 přišel od ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy přípis, že v každém kolektivu se musí určit dva hráči, kteří se stanou kandidáty KSČ a budou se připravovat na funkci v KSČ. Postihlo to všechny oddíly první ligy. Kdyby to nesplnily, zastavily by se jim dotace. Byl to pro nás dost nepříjemný moment. Jako mladí kluci jsme měli jiné zájmy než politiku. Dost nás to zasáhlo. Bylo to důsledně dodržováno i kontrolováno. Funkcionáři by měli problém, kdyby to nesplnili. Každý oddíl tedy musel každoročně vykázat dva hráče jako kandidáty KSČ.“

  • „Byly zápasy, kdy sněžilo nebo pršelo. Těžko se některé dohrávaly, některé se nedohrály. Pamatuji, jak jsme hráli s Liptovským Mikulášem a začalo sněžit. Dali jsme rychle tři góly, vedli jsme 3:0 a chtěli jsme ten zápas dohrát. Sněžilo tak hustě, že každých pět minut rozhodčí přerušil hru a my jsme odhrabávali sníh k mantinelu a lopatami se to vyhazovalo za mantinel. A zase jsme pět minut hráli, a zase znovu. Po první třetině to už nešlo. Zápas se musel zrušit a dohrával se asi za tři týdny. Jindy zase pršelo, na ledě byla voda, my jsme byli mokří. Hrálo se vždycky, dokud to šlo. Tenkrát, když jsem byl na Slovensku, tam bylo osm mužstev a jen čtyři měly krytý stadion. Bratislava měla dva, po jednom Banská Bystrica a Žilina. Nikdo jiný tam zakrytý stadion neměl.“

  • „Na druhé straně vesnice jsme si přehradili potok. Nadřeli jsme se, bylo nám devět deset let, a museli jsme přenášet kupy hlíny, abychom tu hráz udělali. Ale zase jsme mohli hrát každý den. Nehráli jsme šest nebo osm měsíců v roce jako dnešní hráči žákovských družstev. Hráli jsme dva a půl měsíce, když byla zima, ale scházeli jsme se hned po škole a hráli i tři čtyři hodiny denně. Když byly prázdniny nebo sobota, neděle, bývali jsme tam dopoledne i odpoledne, takže jsme strávili na ledě i osm hodin. Oproti dnešním žákovským hráčům, kteří trénují hodinu denně, jsme na tom byli možná časově lépe. Nebylo nás hodně, asi deset kluků různých věkových kategorií. Kdo přišel, tak hrál. Hráli jsme třeba dva na dva anebo tři na tři. Tím pádem jsme byli pořád u puku, pořád jsme museli vymýšlet nějaké finty a kličky. Strašně nás to bavilo a já jsem na tom potoce hokejově vyrostl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 27.06.2018

    (audio)
    délka: 04:31:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aby člověk něčeho dosáhl, musí si věřit

Vladimír Vůjtek / Ostrava / 2018
Vladimír Vůjtek / Ostrava / 2018
zdroj: E.D.

Vladimír Vůjtek se narodil 17. května 1947 v rodině kovozemědělce v Klimkovicích u Ostravy. Vyučil se dřevomodelářem ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda v Ostravě. Jako učeň začal hrát hokej za vítkovický dorost. Poté byl více než patnáct let středním útočníkem v oddílech Vítkovic, Dukly Trenčín na Slovensku a Karviné. Od roku 1982 působil jako trenér. Vedl ligová mužstva Vítkovic a Zlína. Podává svědectví o fungování sportovních klubů v komunistickém Československu. Po roce 2000 přijal angažmá v Rusku, kde pracoval šest let. Největšího úspěchu dosáhl s týmem Lokomotiv Jaroslavl, který přivedl dvakrát k vítězství v ruské superlize. V roce 2012 získal se slovenskou hokejovou reprezentací stříbrnou medaili na mistrovství světa v Helsinkách. V devadesátých letech se přestěhoval z Ostravy do rodných Klimkovic.