Mgr. Lenka Vrchlavská

* 1953  

  • „Unhošť má vedle sebe osadu Amerika a na té bydlel pan Žák, naivní malíř a přítel spisovatele Bohumila Hrabala. On tam za ním často jezdil a také ho to inspirovalo k napsání knihy Perličky na dně, kde na tom rozcestí u Ameriky chyběl Kristus, ztratil se. Malíř Žák si položil na plech malého chlapce, obkreslil ho, namaloval a pověsil to tam. Tahle skulptura je v unhošťském muzeu, můžete si ji prohlédnout. Také věnoval muzeu různé malby na skle, protože on maloval a maloval i na svůj vlastní dům, namaloval třeba Kozinu nebo Jana Žižku, dneska už to tam není. Někdo, kdo to koupil, tak ty kresby zničil. Ale je to ve filmu, který se potom stal filmem trezorovým, nesměl se promítat a jmenuje se Perličky na dně. Můžete se na něj podívat někdy. Maloval na sklo a třeba zvláštní zvířata, říkal tomu „pivoně“ a byli to jeleni, ale měli takové zvláštní parohy, že byste to nečekali. Nebo zajíci, kteří měli parohy. A jak se spolu kamarádili, tak jednou mně ho přivedl do muzea a přišli se tam podívat. Sešla se tam právě taková skupina, přišel tam František Ringo Čech, pan Hrabal, pan Žák, pan farář Krba, který byl poslední křížovník, možná že to nevíte, ale křížovnická fara nebo fara v Unhošti byla vždycky křížovnická a on ten farář Krba byl posledním křížovníkem. Oni se tam scházeli, vždycky jsme diskutovali a ještě pan doktor archeolog Moucha, který zpracovával unhošťskou archeologii. Z těch pánů bohužel už nikdo nežije, vlastně jen František Ringo Čech žije. A vedly se tam takové velké diskuze o světě, o demokracii, o filozofii. Nějakou dobu to trvalo a pak nám do toho zasáhla Státní bezpečnost.“

  • „Postupně si nás předvolali. Co se týkalo faráře, na toho neměli žádné pravomoci, kromě toho že pan farář Krba zemřel, měl v Unhošti pohřeb, je pohřben jako všichni křížovníci na hřbitově. Jedním z jeho předchůdců v 19. století byl Antonín Jungmann a to byl bratr Josefa Jungmanna. Říká se, že s ním spolupracoval na tom velkém slovníku. Toho se to potom už nedotklo. Pan Hrabal a pan Žák dostali zákaz vstupu do muzea a co se týkalo Františka Ringo Čecha, tak jsme museli ukončit ty programové diskotéky, měli jsme je bez programu. Každého si nás zavolala Státní bezpečnost do nové budovy, která tam byla postavená. Policie byla předtím v budově, kde je dneska dole muzeum. -A jak výslechy StB probíhaly? -No, jako normální rozhovor. Pro mě největší překvapení bylo, když jedním z těch mladých důstojníků byl můj spolužák ze slánského gymnázia. Nedal ani hnutím najevo, že se známe a já mám takový pocit, že tehdy mně pomohl, že to utlumil. Bohužel už nežije, zemřel velmi brzo, asi ve čtyřiceti letech na rakovinu. -A jak jste se cítila? Neměla jste strach o sebe? -Ne, neměla, já jsem měla takový pocit, že je to nedorozumění a že se to vysvětlí. Mně to došlo až mnohem později.“

  • „Kromě gymnázia ve Slaném, byla to tehdy všeobecně vzdělávací škola, jak rodiče byli umělecky zaměřeni, tak jsem se přihlásila ještě na konzervatoř. Byla to tanečně dramatická konzervatoř Jaroslava Ježka, protože od mládí jsem dělala balet a vzali mě. Ale dělala jsem jenom pedagogický obor, abych mohla učit. Jezdila jsem do Prahy, škola byla v Praze a jednou jsem jela ze školy zpátky, byla to středa, bylo to v roce 1969, na jaře, hrál se hokej a my jsme vyhráli 4:3 nad Sovětským svazem. A zažila jsem neuvěřitelné…, protože já jsem musela vystoupit z autobusu na Václavském náměstí, jela jsem z Pankráce a dojít na Florenc, na kladenské autobusy. A tam bylo tolik lidí a takové nadšení, že jsem se nemohla na tu Florenc dostat. Jak jsem byla z Kladna, když to je venkov, nevěděla jsem kudy to obejít. Jedna starší paní koukla z okna se psem. Psa nechala doma a provedla mě někudy jinudy pasáží, abych se tam dostala. Viděla jsem ale rozbíjet Aeroflot, to jsem viděla takové to hromadné a viděla jsem, jak nosili vysokoškoláci transparenty a křičeli různá hesla, která se týkala té doby. Třeba ‚Tarasove, Tarasove, na Sibiři...‘ a teď řekli to sprostý slovo ‚...bude‘. Nebo ‚Tarasove, bububu, Brežněv ti dá na hubu.‘ Já jsem pak jela jsem až pozdějším autobusem, přijela jsem do Kladna, už nejezdila městská doprava a pěkně jsem šla z Kladna pěšky do Rozdělova, to jsem měla strach.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Unhošť, 14.11.2019

    (audio)
    délka: 37:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tolik věcí bych se jich ještě chtěla zeptat

70. léta
70. léta
zdroj: archiv Lenky Vrchlavské

Lenka Vrchlavská, rozená Ranglová se narodila 18. února 1953 v kladenské čtvrti Rozdělov. Oba její rodiče byli za války totálně nasazeni. Maminka utrpěla úraz a tatínek přežil bombardování Drážďan na konci války. Po ukončení studií na filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala od roku 1978 jako kurátorka sbírky v unhošťském přírodovědném muzeu, které spadalo pod Muzeum města Kladna. Stala se spoluorganizátorkou mnoha koncertů populární hudby, besed a tematických diskoték. Zároveň se účastnila i debat ve společnosti malíře Václava Žáka, spisovatele Bohumila Hrabala, archeologa Václava Mouchy, hudebníka Františko Ringo Čecha, faráře Františka Krby a dalších osobností z okolí. Kvůli účasti na těchto neformálních setkáních pamětnici pozvali k výslechu na Stb. To v důsledku znamenalo konec pořádání podobných kuturních akcí v Unhošti. V roce 1992 místní muzeum ukončilo svou činnost a Lenka Vrchlavská se od té doby věnuje školství a pedagogické činnosti.