„My jsme se v roce 1946 přestěhovali zpátky do Trutnova. Bydleli jsme v nějakém nájemním domě, maminka dostala byt po Němci, který byl odsunutý. Tam jsem začal chodit do páté třídy.
- Měli jste v tu dobu i německé spolužáky? -
Ne. Už jen česky mluvící. Byli to lidé, kteří nově přišli po válce, z původních Čechů pamatuji jednoho kamaráda, který zůstal přes válku.
- Mohlo se mluvit německy? -
Ne, mluvilo se jenom česky. Nám Němci ublížili, a tak nebyla atmosféra se vracet k událostem před válkou.“
„Já se pamatuju, že jsme i s maminkou jeli z Kostelce vlakem na výlet a tam se otec někde sešel se Schejbalem a s těmi lidmi, kteří zajišťovali události okolo Končin. To bylo v rámci rodinného výletu a z toho období mám ve vzpomínkách den, kdy gestapo přišlo pro tatínka. Já jsem vnímal, že se něco vážného děje, maminka samozřejmě plakala a otce odvedli a já jsem tam v koutku čekal, než gestapo odejde. Nevím přesně, ale byl asi u holiče, tak za ním šli tam, přivedli ho domů, možná některé věci, které si mohl vzít, si vzal sebou. Byli v obývacím pokoji, nevím, jak moc prošli věci, které jsme měli doma. Myslím, že byli tak čtyři, měli černé kožené kabáty a klobouky. Maminka pak byla s námi doma, ani žádný zaměstnání nemohla mít, ale byla znalá účetnictví a tak pomáhala. Kdy nám to řekla, nevím, ale v podstatě jsme věděli, že nemáme tatínka, když jsme v září nastupovali do školy.“
„Byly mně v podstatě čtyři roky, když jsme se z Trutnova přestěhovali do Červeného Kostelce. Bylo to nakvap, protože tam byl nějaký termín, do dvou nebo tří dnů jsme se museli vystěhovat. Některý z těch posledních dnů pomohli mamince přestěhovat věci do Červeného Kostelce sokolové. Tatínek nebyl doma, byl jako voják, byl narukován. Maminka to musela udělat se dvěma malými dětmi. Měli jsme asi i nějaký nábytek, ale moc toho k přestěhování nebylo. Nastěhovali jsme se v Červeném Kostelci k Weislerům, to byli lidi, kteří měli dům, měli řeznictví a my jsme v patře u nich bydleli v samostatném dvoupokojovém bytě. Tatínek se po záboru Sudet vrátil do Červeného Kostelce a tam byl až do roku 1942, než si pro něj přišlo gestapo.“
Vladimír Vokatý se narodil 19. ledna 1936 v Trutnově. Jeho otec Jaroslav Vokatý pracoval na telegrafním stavebním úřadě v Hradci Králové. On i jeho žena Pavla Vokatá byli aktivními sportovci v rámci Sokolské jednoty. Během mobilizace v roce 1938 otec narukoval. Po záboru Sudet se rodina Vokatých musela z Trutnova vystěhovat, a protože byl otec tou dobou mobilizovaný, musela Pavla Vokatá se synem Jaroslavem a roční dcerou Hanou zařídit stěhování sama. Pomohli jí přátelé ze Sokola a našli pro ně útočiště v Červeném Kostelci, který ležel už na území okleštěného Československa a později Protektorátu Čechy a Morava. Bydleli v podnájmu a otec po demobilizaci začal pracovat na poště. Otec Jaroslav Vokatý se za nacistické okupace zapojil do činnosti sokolské odbojové skupiny S21B pod vedením učitele Josefa Schejbala, která pomáhala s úkrytem a s dalšími záležitostmi radiotelegrafistovi ze skupiny parašutistů Silver A Jiřímu Potůčkovi. Gestapo ovšem během heydrichiády jejich odbojovou skupinu odhalilo a většinu členů zatklo. Pro Jaroslava Vokatého si přišli 1. července 1942 a 9. července, už po odvolání stanného práva, ho spolu s dalšími odbojáři popravili na Zámečku v Pardubicích. Těla nechali nacisté spálit v krematoriu a popel pravděpodobně vysypali do řeky. Pavla Vokatá zůstala s dětmi sama bez stálého příjmu, ale rodině pomáhali sousedé a opět přátelé ze Sokola. V roce 1946 se přestěhovali zpátky do Trutnova, kde Vladimír začal chodit na gymnázium a později přešel na stavení průmyslovku v Hradci Králové. Výborně lyžoval a byl členem reprezentačního družstva sjezdařů. Po absolvování školy nastoupil do Stavoprojektu Trutnov, přičemž dálkově studoval. V roce 1958 dokončil studium architektury na ČVUT Praha. Po roce 1968 nepodepsal souhlas s invazí sovětských vojsk, což mu přineslo mnohé komplikace. V zaměstnání mohl zůstat, ale nesměl cestovat. Snažil se za pomoci rodinného archivu objasnit osudy otce, ale narážel na úřední nezájem, neboť komunisty byl západní odboj záměrně opomíjen. Po sametové revoluci se osamostatnil a založil vlastní atelier. Jako architekt se podílel na mnoha významných stavbách, a to nejen v krkonošském regionu. V roce 2022 žil a stále ještě pracoval v Trutnově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
