Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dáša Vokatá (* 1954)

Žít v pravdě, podle svého srdce.

  • narozena v roce 1954 v Karviné, dětství v Ostravě

  • po otcově sebevraždě odchází mezi „máničky“ z undergroundu

  • život v Rychnově u Děčína, jednom z epicenter undergroundu

  • manželství se Zdenkem Vokatým, dvě děti

  • po podpisu Charty 77 pronásledování, emigrace do Vídně v rámci akce Asanace

  • po roce 1989 život mezi Vídní a Prostředním Vydřím u Ivana Martina Jirouse, který byl až do své smrti v roce 2011 jejím partnerem

  • nyní žije ve vztahu s hercem Oldřichem Kaiserem, tvoří hudební těleso Oldáš

Někdy stačí jedna událost, aby do té doby nalinkovaný život vzal naprostý obrat. U Dáši Vokaté, legendární postavy československého undergroundu, ten obrat vypadal takto: „Dala jsem výpověď z práce, kde jsem chodila v bílém pláštíčku jako laborantka a brala vysoký plat, sbalila jsem kytaru a ruksak a jezdila jsem stopem po celé republice hledat lidi, kteří by mi něco řekli a kteří by měli moje smýšlení.“

Dáša Vokatá se narodila v roce 1954 v Karviné. Rodina se brzy přestěhovala do Ostravy, kde pamětnice prožila klidné dětství. Tam se také začala učit hrát na kytaru a skládat písničky, již tehdy si k nim psala angažované texty. Další silná témata pro nové písně jí přivezly v srpnu roku 1968 sovětské tanky. Brzy si začala všímat následků; z chemické průmyslovky, kterou navštěvovala, vyházeli všechny oblíbené profesory a nahradili je komunisty. Od té doby ji učení přestalo bavit, na vysokou školu neměla ani pomyšlení – spolu s přihláškou na školu se totiž podávala i přihláška do ČSM – a tak následovala umístěnka do Vítkovických železáren, kde prováděla rozbory oceli.

Kariéru v „bílém pláštíčku“ ukončil okamžik, kdy nalezla svého otce oběšeného ve skříni na kravatě, respektive chvíle, kdy pochopila motiv jeho činu. „Ve sklepě se objevily spisy Sacharova a různých disidentů, které tam měl, nikdy se o tom doma nemluvilo.“ Pamětnice se začala zajímat o tento „utajený svět“, a když pochopila míru otcovy deziluze, vydala se na cestu hledat „lidi, kteří by mi něco řekli“.

Projela Slovensko, cikánská ghetta, až dojela do Prahy. Nikoho tam neznala, a tak se ptala „mániček“ po pražských hospodách – dlouhé vlasy, to bylo spolehlivé znamení příslušnosti k anti-establishmentu. Dozvěděla se, že v Rychnově u Děčína otevírají manželé Princovi „otevřený barák“, prostor, kde by v nesvobodné zemi mohla žít svobodně alternativní komunita. Tu rychnovskou tvořili od počátku manželé Princovi, Miluše Števichová a nově příchozí Dáša Vokatá.

V srdci undergroundu

V Rychnově se ocitla v epicentru undergroundu, o jehož existenci neměla v Ostravě tušení. Psal se rok 1976, právě probíhaly procesy s Plastic People of the Universe a v Rychnově si podávali dveře lidé jako Pavel Zajíček, Ivan Martin Jirous, Vratislav Brabenec či Dana Němcová. V jejím hudebním vývoji ji ovlivnil kněz Sváťa Karásek a její angažované písně dostaly spirituální rozměr.

Rychnov ovšem byl pochopitelně režimu trnem v oku. Do domu jezdily zástupy „podezřelých lidí“ a zdejší akce neprobíhaly pod hlavičkou žádné instituce, což totalitní režim nedokáže vystát. A to přesto, že jak pamětnice říká: „My jsme vůbec nebyli politicky zaměření, naopak. Šlo jenom o to, že jsme si chtěli zpívat svoje písničky, dělat si svoji kulturu, malovat si svoje obrazy, všechno jsme si chtěli dělat po svém, protože nás nebavila ta tzv. první kultura, jak to nazval Magor. My jsme byli ta druhá kultura. I když se to dělalo všechno tajně a ústní propagandou, tak se nás tam sešly desítky a stovky lidí, což se nesmělo, oni z nás měli strach, i když jsme se jim vůbec nemíchali do toho jejich, žili jsme si to svoje...“ Odpor režimu měl i praktický dopad. Osazenstvo Rychnova většinou pracovalo na statcích nebo v lese, jenže jakmile se zjistilo, co jsou „zač“, odevšad je vyhodili. Všechno nabralo ještě rychlejší obrátky, když během bujaré oslavy Silvestra 76/77, které se účastnil v Rychnově každý, kdo právě neseděl v kriminále, dorazil Václav Havel s dr. Jiřím Němcem a Pavlem Landovským a přivezli texty Charty 77. Už na místě se začaly sbírat další podpisy, tehdy těhotnou pamětnici však varovali, ať nepodepisuje, protože pravděpodobně nastanou velké potíže. Skutečně – přišel hon na čarodějnice, signatáři byli pozatýkáni, „nastala kampaň v tisku, ty nejlepší lidi, co jsem znala, poplivávali“. Snaha o existenciální likvidaci ostatně nepostihovala jen lidi, ale také budovy – dům v Rychnově brzy nechal režim pod smyšlenou záminkou strhnout. Podobný osud potkal také další domy, které fungovaly jako centrum „druhé kultury“ – jejich osud ostatně popisuje kniha „Baráky“ autorů Františka „Čuňase“ Stárka a Jiřího Kostúra.

Charta 77

Těhotná pamětnice odjela do Ostravy k matce. Tam Chartu 77 podepsala také a k výslechu se ji snažili tahat i z nemocnice, kde čtyři měsíce ležela s rizikovým těhotenstvím. Její syn se narodil 22. 8. 1977, téměř na výročí sovětské okupace, s manželem Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým říkali, že je to chartistické a srpnové dítě. Pro chartisty byl život v Ostravě, „ocelovém srdci republiky“, tvrdý. Na rozdíl od Prahy byli více na očích. Existovala pracovní povinnost – kdo nepracoval, byl stíhán za příživnictví – jenže jakmile se ukázalo, že je Zdeněk Vokatý chartista, vyhodili ho a v daném okrese dostal zákaz. Rodina s dítětem se neustále stěhovala, dcera Bohdana se narodila v Pelhřimově, až nakonec zakotvila v Praze v bytě Václava Havla, který právě seděl ve vězení. Olga Havlová pobývala na Hrádečku a jednoduše jim předala klíče: „Pustila nás do toho bytu i s batolaty, která všechno rozbijí, ten byt byl plný drahocenností, obrazy a koberce. Přitom tam byla jen jednou, když přišla s Brabencem pro oblek pro Vaška Havla, aby měl co na sebe na pohřeb, když mu umřel tatínek, a ještě se tvářila, jako že je na návštěvě, taková frajerka to byla. Ráda na ni vzpomínám, za ni není v tomto národě náhrada. Za Havla také ne, ostatně.“

Emigrace

V komunistickém marasmu vydrželi do roku 1980, kdy na podnět Sváti Karáska, kterého donutili výhrůžkami kvůli dětem k emigraci, nakonec svolili také. Dáša Vokatá do emigrace nechtěla, nedovedla si představit nic horšího. „Jeli jsme Vindobonou z hlaváku, desítky lidí se loučily, smutné, dva kufry a dvě mimina, v jednom plíny, v druhém kojenecké potřeby, ze své minulosti jsem si nevzala vůbec nic, fotky, památky, alba, nic.“ Její emigrace měla za následek další osudovou ránu v její rodině – její prarodiče, kteří se po sebevraždě jejich syna upnuli na vnučku Dášu a potom na její dva potomky, si v den jejího odjezdu pustili plyn.

V Rakousku si pamětnice dlouho zvykala. Naštěstí zde bylo hodně Čechů, přibývalo chartistů a rodina se ocitla ve velkém domě, kde žilo několik rodin z undergroundu. V takovém vídeňském undergroundovém „ghettu“ se ani příliš nesnažili pochopit zemi, ve které se ocitli; Dáša Vokatá se německy naučila až v práci, kam od roku 1983 nastoupila, jakmile děti začaly chodit do školky. Teprve potom začala žít rakouský život, často však jezdila po Evropě a hrála, jeden z prvních koncertů se odehrál v Metropolu ve Vídni, kam dorazil i Hutka, Karásek a Kryl.

Návrat

V Rakousku žila až do listopadu 1989. Po pádu železné opony se emigrantská komunita rozpadla a mnoho lidí začalo jezdit do Česka. Změnu režimu často odnesly i rodinné vztahy – ženy zůstaly s dětmi v Rakousku, muži si našli nové partnerky a založili nové rodiny. Emigraci nepřečkalo ani manželství pamětnice se Zdeňkem Vokatým. Protože její děti za žádnou cenu nechtěly pryč z Rakouska, zůstala s nimi, nicméně každou volnou chvíli trávila s Ivanem Martinem Jirousem, se kterým se začala sbližovat. Z dob před emigrací ho příliš neznala – byl ostatně neustále zavřený – teď se ovšem mezi nimi rozhořel vztah. S „Magorem“ nakonec žila od roku 1990 až do jeho smrti v roce 2011. Nejšťastnější byli na jeho statku v Prostředním Vydří. Tam také založili tradici legendárního hudebního festivalu „Magorovo Vydří“. Na festivalu hrál zdarma výkvět českého big beatu, vstupné se neplatilo a na benzin se kapelám skládalo z výtěžku z prodeje piva. „Peníze jsem si schovávala pod polštář, Magor mi tam na ně chodil a po festivalu splácel dluhy, které měl po okolních vesnicích po hospodách. Každý rok jsme se klepali, abychom byli alespoň na nule.“ Od roku 2006 se však festival rozrostl do takových rozměrů, že se musel přesunout do dvacet kilometrů vzdáleného Meziříčka do mlýna přítele Skaláka.

Život s Magorem

„Vůbec nejkrásnější vzpomínky mám na život ve Vydří s Magorem, protože tam to byl úplně jinej Magor, než jak ho znají lidé tady. Tam jako kdyby se změnila jeho osobnost. Já mu vždycky říkala ‚humpolecký sedlák‘, on měl duši sedláka a miloval přírodu. Sousedé mohou dosvědčit, jak hodný, krásný člověk byl Martin takhle v soukromí, když byl sám. Jenže já jsem pak musela odjet do Vídně živit v mezičase děti a on odjel do Prahy a tady se zřítil a řádil a lidé už ho znají, jen jak tady někde opilej řve po lidech nebo je mlátí. Já měla to štěstí, že jsem zažila toho nádherného Martina, a nic krásnějšího už v podstatě nemůžu zažít.“

S Magorem vytvořila nejen partnerskou, ale řekněme také „profesní“ dvojici. Začalo to, když je přítel Ladislav Hejl, majitel knihkupectví v Jemnici, požádal, zda by u něj Dáša nezahrála a Magor nezarecitoval své básně. Vystoupení se líbilo a začaly přicházet pozvánky z celé republiky. Projezdili tak vlakem s básněmi a písněmi celou zemi. Vždy se nejraději vraceli do Vydří na chátrající statek, kde neměli elektřinu, svítili si petrolejkami, ovšem v primitivních podmínkách žili dokonale šťastni. Teprve když začalo hrozit, že jim statek doslova spadne na hlavu (ostatně, hned první rok poté, co se festival přesunul na jiné místo, spadla přesně v době konání festivalu stodola, kde se vše konalo. Kdyby tam festival vydržel, byla by spousta mrtvých), přesunuli se do Prahy na Smíchov, kde Karel Schwarzenberg poskytl Magorovi bydlení. V Praze také Ivan Martin Jirous 9. listopadu 2011 zemřel.

Život po Magorovi

Na rok po Magorově smrti si Dáša Vokatá v podstatě nepamatuje. Jako by jí vyrvali srdce z těla, propadla depresím. Občas někde odehrála koncert, ale jinak jako by umřela také. Když se poté začal točit dokument „Rok bez Magora“, pomáhala kontaktovat společné přátele, kteří by v něm mohli vystupovat. Přitom také narazila na herce Oldřicha Kaisera, který s Magorem natočil a načetl šestihodinový pořad „Pravdivý příběh Plastic People“. Po premiéře filmu v Humpolci se Kaiserovi zmínila, jak jí chybí vystoupení provázená básněmi a zda by s ní nechtěl občas účinkovat – mohl by číst Magorovy básně. Ukázalo se, že Kaiser umí hrát také na housle, a brzy tak vzniklo „hudební těleso“ Oldáš (Oldřich a Dáša). Umělecký vztah přerostl i ve vztah osobní a partnerský...

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století