Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Leopold Vojtěchovský (* 1920  †︎ 2013)

• narozen 11. října 1920 ve Frýdku-Místku

• 1939 – pomáhal dobrovolníkům s odchodem do Polska

• 1939 – odešel do Polska

• 1. června 1939 – prezentován v polských Katovicích, Československý legion

• s legionem odešel do Sovětského svazu

• byl zaměstnán v kolchozu Perelazovskij ve Stalingradské oblasti jako traktorista

• 20. února 1942 – prezentován v Buzuluku

• 1943 – zúčastnil se bitvy o Sokolovo, sloužil ve 3. rotě jako kulometčík

• absolvoval ve Veselém a Novochapersku poddůstojnickou školu

• zařazen do 2. paradesantní brigády, sloužil zde jako velitel výcviku

• od června 1944 sloužil ve 3. brigádě jako velitel četnictva

• účastnil se Karpatsko-dukelské operace

• 2. října 1944 – byl zraněn do nohy

• prošel osvobozovacími boji na území Československa

• měl i funkci velitele čety samopalníků u Liptovského Mikuláše a velitele průzkumného družstva

• 18. března 1945 – podruhé zraněn u Liptovského Mikuláše

• květen 1945 – oženil se s Věrou Rážovou

• kariéra v armádě

• 1953 – demobilizoval a odešel do Libočan u Žatce

• pracoval v Libočanech jako účetní v jednotném zemědělském družstvu

• v 60. letech získal invalidní důchod

• zemřel dne 3. září 2013 v Libočanech

Obsazení Frýdku-Místku

Leopold Vojtěchovský se narodil 11. října 1920 ve Frýdku-Místku v tehdejším Československu. Tatínek pracoval v železárnách, zatímco maminka hospodařila v domácnosti. Pamětník měl ještě sestru, která dodnes (2013) žije ve Frýdku-Místku. Leopold Vojtěchovský nejprve absolvoval obecnou školu a poté se vyučil.

Bylo mu osmnáct let, když došlo k obsazení Československa: „Šli jsme z Frýdku do Místku a do Místku už putovala německá armáda. Tak jsme museli udělat Němcům cestu a byli jsme okupovaní. (…) Obsadili to dobře, nesměl nikdo nic proti nim organizovat. Tak hlavu vzhůru a utéct.“

Odchod do Polska

Pamětníkovo rodiště se nacházelo nedaleko polských hranic a právě hranice protektorátu s Polskem představovaly jednu z cest, odkud velice často odcházeli dobrovolníci do zahraniční armády. Z rozhlasu se totiž dozvídali o tvořící se československé jednotce v Malých Bronowicích u Krakova a právě těmto dobrovolníkům pomáhal přes hranice i Leopold Vojtěchovský, který se navzdory svému mládí stal jedním z převaděčů: „Taky jsem byl jako skaut zvyklý a hranice s Polskem jsem znal. Převáděl jsem kamarády a potom nezůstalo nic jiného než se vyhnout kriminálu a jít do Polska.“

Leopold Vojtěchovský byl dne 1. června 1939 prezentován v Katovicích a zapojil se tak do Československého legionu, respektive Česko-slovenského legionu Ludvíka Svobody.

„(A jak to v Polsku vypadalo?) Prvního září vypukla válka mezi Polskem a Německem, tak jsme museli pochodovat na východ. Sověti nám pomohli, otevřeli si hranice, chvilku nás chránili a potom ustupovali také.“

V sovchozu Perelazovskij ve Stalingradské oblasti

Původním plánem legionu bylo odjet do Rumunska, ale nakonec vojáci zůstali v Sovětském svazu a byli internováni v táborech v Jarmolincích, v Olchovcích, v Kamenci-Podolském a v Orankách. Zde se také skupina roztrhla, část vojáků poté směřovala na Střední východ a následně do Tobruku, sto vojáků zůstalo v Orankách a vytvořilo základ pro 1. československý prapor (tzv. Oranská skupina), část vojáků byla sovětskými orgány odvezena do gulagů a část získala civilní zaměstnání. Leopold Vojtěchovský se ocitl ve čtvrté části a dostal se do sovchozu ve Stalingradské oblasti.

„Naše skupina se skládala z politických a židovských emigrantů z celé republiky, a tak na nás brali ohled. My jsme se hlásili do politické organizace a oni nás vzali pod křídla. Pojďte do Sovětského svazu.“

Leopold Vojtěchovský se tak se skupinou dvaceti emigrantů, převážně se prý jednalo o emigranty z Prahy, dostal do politické emigrace a pracoval v sovchozu Perelazovskij ve Stalingradské oblasti jako traktorista. V té době již v Sovětském svazu pracovala komunistická emigrace v Moskvě včetně budoucího prezidenta Klementa Gottwalda.

„Nesmělo se mluvit a nesmělo se, z toho, co kdo viděl, kritizovat. Tam to bylo ostré, sovětská diktatura nepovolala pomlouvat Sovětský svaz. Tak jsme se z těch oblastí dostali, jeden si našel práci tam, druhý tam a toho pustili. Nedrželi nás politicky. Ale horší to bylo s Ukrajinci. Ti přecházeli z Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu a ti to měli horší. (…) Nebrali na ně zřetel a raději: Seber si švestky a poputuješ s námi do lágru.“

Do Buzuluku

Jakmile to bylo možné, přihlásil se Leopold Vojtěchovský k československým jednotkám v Buzuluku. Do výcvikového střediska přišel jako dobrovolník již 20. února 1942 a obdržel kmenové číslo 346. Byl tedy mezi prvními vojáky, kteří se hlásili do boje: „Já jsem tam byl ještě dříve než Svoboda, protože Svoboda měl vojenskou skupinu, kde nebyli komunisté. Ani nechtěli. Tam byl tvrdý režim. Já jsem měl to štěstí, že jsem šel do Sovětského svazu dobrovolně. Bojovali jsme jako vojáci.“

„Z Podkarpatské Rusi utíkali (Rusíni) od Maďarů, přecházeli hranice a Sověti (je zavřeli). To byli Rusíni, měli české vzdělání, a když viděli, co se děje, tak šli do armády. Někteří byli zavření, pomalu rok seděli, a někteří odešli. Potom jsme šli na první boj. Na Charkov a na Sokolovo.“

Na Sokolovo

Po výcviku byl Leopold Vojtěchovský zařazen do třetí roty prvního československého samostatného praporu jako kulometčík. Jeho velitelem byl nadporučík Vladimír Janko, pozdější slavný velitel první československé samostatné tankové brigády: „Byl přísný a žádné debaty anebo s námi chodit ven (nepřipouštěl). (…) Tam se nějaká láska nedala rozdělovat. Těžko tam bylo.“

Prapor odjel do Valujek a odtud šel až do Charkova. Pochod probíhal pouze v noci kvůli leteckým náletům: „Já jsem (měl pomocníka ke kulometu, Ludvíka) Aškenázyho. To byl Žid. Byl asi polský Žid nebo takový pletený. (A jaký byl?) Hodný. Já jsem si vzal kulomet a Ludvík mi nosil náboje. Tak jsme se courali po území okupovaném a neokupovaném. To nás řídili Sověti.“

Třetí rota stála u Mirgorodu a přímých bojů se na rozdíl od druhé roty Jana Kudliče a první roty Otakara Jaroše neúčastnila. Po obraně Sokolova se vojáci kvůli možnému německému obklíčení stáhli. Smrti však mnozí českoslovenští vojáci neunikli, někteří byli coby zranění odvezeni do charkovské nemocnice a po nacistickém obsazení města byli zranění povražděni.

Parašutistou u druhé brigády

Po bitvě u Sokolova byl Leopold Vojtěchovský zařazen do tvořící se druhé paradesantní brigády u velitele Vladimíra Přikryla. Učil se zde skákat z balonů i z letadel: „Naučili jsme se skákat. Slováci nám utekli z fronty k Sovětům a šli k nám do armády. Sověti už je nechali. Tak jsme byli. (…) (A kdy jste se bál více?) Nevím, zavři oči a skákej. Hop dolů.“

Pamětník vedl v paradesantní brigádě především výcvik nováčků, z Veselého a Novochapersku měl totiž absolvovanou poddůstojnickou školu a byl kompetentní pro velitele výcviku. Poté byla brigáda přesunuta do prostoru Karpatsko-dukelské operace. Neúčastnil se tak bojů o Kyjev a dalších bojů na území Ukrajiny, ve kterých se vyznamenala nově utvořená první československá samostatná brigáda.

Velitelem četníků

Poté byl zařazen jako velitel četníků a v Karpatsko-dukelské operaci byl dne 2. října 1944 zraněn vlastním zaviněním: „Sám jsem si to v džípu udělal automatem. V noci, měl jsem malý automat, jsem zmáčknul a ono to bylo do nohy. Tak jsem asi dva měsíce měl nohu prostřelenou. V Dukle jsem se také ranil do žeber a nohu jsem si prostřelil. I druhou. Smůlu jsem měl. Ale tam se muselo dělat. Tam na to nebrali ohledy.“

Pod sebou měl přibližně dvacet vojáků a jeho přímým nadřízeným byl Ludvík Engel, který přišel jako důstojník z Anglie. Ze Západu přišel také velitel Vilém Sachr: „Sachr byl dobrý člověk. U toho jsem byl. (A jaký byl Engel?) On byl dobrý člověk. To byl zápaďák, on přišel ze Západu do Ruska. Důstojníci ze Západu byli rozmístění.“

Leopold Vojtěchovský se poté účastnil dalších osvobozovacích bojů na území Československa a prošel anabází od Dukly až po Moravu, kde armádní sbor zastihl konec války. Ještě v Liptovském Mikuláši na Slovensku, kde sloužil jako velitel průzkumného družstva, byl při přesunu dne 18. března 1945 zraněn.

Konec války

Pamětník se v květnu 1945 oženil s Věrou Rážovou, volyňskou Češkou, která rovněž sloužila v armádním sboru: „Svoji ženu jsem potkal v nemocnici. Něco jí bylo a tam jsem se s ní seznámil. Byla tam jako pacientka. Šla taky do armády. Měla bratra, sestru a další příbuzný také v armádě.“

Až po válce se dozvěděl, že účastí v zahraničním odboji zapříčinil problémy své rodině. Nejprve rodinu hlídalo gestapo a v roce 1942, když bylo zjištěno, že Leopold Vojtěchovský je v zahraničním odboji a v rámci takzvané E Akce (Emigranten Aktion), která probíhala po celém protektorátu, a měli se pozatýkat příslušníci rodin, jejichž členové bojovali v zahraničí, byli zatčeni oba rodiče i sestra a internováni do tábora u Brna: „Ještě za mě museli jít do basy. Ještě je Němci zavřeli, že syn bojuje proti Němcům. My jsme na tom byli špatně.“

Po válce sloužil u dělostřelectva Viléma Sachra i v dalších funkcích (podrobněji viz dodatečné materiály): „Sloužil jsem, až nás pomaličku místní propouštěli anebo jsme odešli sami. (…) To byl dobrý a slušný člověk. Uměl jednat s vojáky.“

V roce 1953 odešel s manželkou z Prahy a usadil v Libočanech na Žatecku, kde pracoval v jednotném zemědělském družstvu jako účetní. V 60. letech dostal invalidní důchod a v Libočanech žil až do své smrti. Zemřel dne 3. září 2013. 

„Je těžké po sedmdesáti letech vzpomínat, jak jsi to prožil, co jsi prožil, kdy to bylo.“