Josef Vojta

„Dne 31. července 1945 došlo v Ústí k masakru Němců. To už jste tam bydleli? Máte na to vzpomínky?“ - „Některé Němce jsme tam ještě zažili, ale přijeli jsme tam hned po válce včas, a tak jsme dostali po Němcích vilu. Ale na Němce jsme si nemohli stěžovat, měli jsme přátelské vztahy. Vycházeli jsme s nimi dobře.“ - „Jak se tam v poválečné době většinově mluvilo?“ - „Já jsem tam začal v deseti letech hrát a byl jsem v mančaftu, kde se mluvilo hlavně německy.“ - „Takže ten německý živel tam po válce a v dalších letech převažoval?“ - „Ano.“

„Vzpomněli jsme, že jste měl velký úspěch na olympijských hrách v Tokiu, to bylo pod trenérem Vytlačilem. Ten turnaj byl nejslavnější etapou ve vaší kariéře. Jak na tokijskou olympiádu vzpomínáte?“ - „Spíše řeknu, co se mi tam nelíbilo. Vydobyli jsme tam stříbro, kdy jsme s Maďary hráli finále. Špatné vzpomínky mám z toho důvodu, že jsme dostali stříbro, ale ani nás tam nenechali na závěrečné vyhodnocení a museli jsme letět hned zpátky. Jenže v Kambodži se porouchalo letadlo a celý týden jsme tam zůstali viset, než letělo zase další.“ - „Co jste tam týden dělali? Jak se tam o vás postarali?“ - „Podle mého špatně. Byli jsme tam v hotelu, ale volnost do kina, na procházku… týden jsme tam profrkali a pak jsme letěli zase zpět. Vrcholem všeho bylo, že jsme si měli zaplatit olympijské ošacení, což jsem odmítl, nedostali jsme tam ani žádné peníze a Sparta to musela zaplatit za mě.“ - „Takže za stříbrnou medaili jste si měli ještě zaplatit...“

„Jak to bylo s vaším zaměstnáním? Profesionalismus u nás oficiálně neexistoval, ale byli jste placeni, abyste mohli vrcholový sport vykonávat. Měl jste ve Spartě nějaké civilní zaměstnání?“ - „Já jsem přišel do Sparty a byl jsem zaměstnaný v ČKD Sokolovo. Zpočátku jsme chodili do práce a pak trenér Ježek zavedl, že se trénovalo už i dopoledne. Ze začátku to ale bylo tak, že jsme měli tréninky až od dvou hodin, takže jsme museli být v zaměstnání do dvanácti hodin a pak se šlo na trénink.“ - „To znamená, že pak už jste nechodili do práce?“ - „Ne, už se nechodilo.“

„V roce 1956 vám bylo jedenadvacet a nastoupil jste na vojnu. Kam jste narukoval?“ - „Nejdříve do Kovářské u Karlových Varů, tam jsem pobyl něco přes měsíc, a pak jsme se stěhovali do Červené hviezdy Bratislava s Jánem Popluhárem. Já jsem byl potom převelen do Rudé hvězdy Brno, kde jsme kopali ještě druhou ligu, vykopali jsme ji a postoupili jsme do první ligy.“ - „V Bratislavě byli už dost slavní hráči, byl to velký klub, klub ministerstva vnitra, stejně jako Rudá hvězda Brno, jak vás tam přijali jako nováčka?“ - „Já jsem byl nadmíru spokojen. Hrál tam Laco Kačány, Matlák, Blažík, Gajdoš. Bylo to výborné. Bydleli jsme tam na ministerstvu vnitra v Bratislavě.“

„Chodili jste na nějaká politická školení? Byl to rok 1956, tedy po Chruščovově kritice stalinismu, kdy se uvolnily poměry...“ - „Nás to nijak neovlivnilo. Byla to tak krásná vojna, že na ni rád vzpomínám. Bydleli jsme na ministerstvu vnitra a to samé v Rudé hvězdě Brno. V Bratislavě jsem pobyl přibližně půl roku a větší část pak v Rudé hvězdě Brno.“