Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Hana Voisine-Jechová, roz. Sánerová (* 1927)

• narozena 19. dubna 1927 v Humpolci

• v únoru 1945 byl otec zatčen gestapem a zemřel v Terezíně

• studium češtiny, francouzštiny a slavistiky na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, státnice v roce 1950

• v roce 1948 sňatek s důstojníkem československé armády Vladimírem Jechem

• zaměstnána ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze

• v letech 1955–1969 přednášela polskou literaturu na Univerzitě Palackého v Olomouci

• věnovala se překladům z polštiny a litevštiny

• komunistická strana jí znemožnila složit doktorát

• v roce 1966 obhájila habilitační práci na Varšavské univerzitě

• nucený odchod z Univerzity Palackého

• emigrace do Francie v roce 1969, působení na Sorbonně

• v roce 1972 v Paříži obhajoba tzv. velkého doktorátu ze srovnávací literatury

• v roce 1973 návrat do Československa na naléhání rodiny, která zůstala

• druhý odchod do Francie v roce 1976 - na žádost francouzské vlády (ztráta československého občanství, nucený rozvod)

• maminka se obětovala a odešla s dcerou do Francie, aby splnila podmínku úřadů, po roce návrat a doživotní ztráta osobního kontaktu

• založení bohemistiky jako samostatného oboru na Sorbonně v roce 1982

• sňatek s profesorem Jacquesem Voisinem v roce 1984

• jako spisovatelka publikovala nejen odborné práce, ale i beletrii

V nedávné době se na českém knižním trhu objevila knížka Zlomky nepravého deníku. Jako autorka je podepsána Hana Sánerová. Ve skutečnosti jde o knihu Hany Voisine-Jechové, profesorky pařížské Sorbonny, odbornice na srovnávací literaturu, překladatelky a emigrantky. Je to fiktivní, úvahový deník publikovaný pod jejím dívčím jménem. Skutečné osudy této ženy se z něj ale nedozvíme.

Narodila se 19. dubna roku 1927 v Humpolci. Její otec pracoval jako podúředník a matka, vyučená švadlena, zůstávala v domácnosti a přivydělávala si šitím. Ačkoli jejich vztah ke křesťanství byl spíše chladný, rozhodli se nechat Hanu pokřtít. Obřad měl proběhnout v kostele nově vzniklé, vlastenecky vnímané československé církve. Pak to ale bylo jinak. „Údajně moc pršelo,” vzpomíná pamětnice, „a pan farář z vedlejšího města tam nemohl přijet. Prý, alespoň jak pravili rodiče, mě moje protestantská teta odvezla do kostela Českobratrské církve evangelické a tam jsem byla pokřtěna.“ Hana je tedy od dětství evangelička.

V Humpolci byla protestantská církev v menšině, místní se hlásili více ke katolické tradici. „Nás protestantských dětí tam tehdy bylo moc málo a byli jsme opovrhovaní. Když se ve škole učilo povinné náboženství, my jsme stáli přede dveřmi. A abychom se nestali naprostými pohany, tak škola zařídila takové kurzy pro nekatolíky, do kterých chodili holky a kluci ze všech tříd. Vedl je farář Machovský, to byl velice moudrý a chytrý pán, ale rozhodně ne pedagog pro desetileté děti. Ony tam všelijak dováděly, on z toho byl poněkud zhnusen a já nakonec taky.“ Hana do kurzů po čase přestala úplně docházet. (Kněz Rudolf Machovský byl za války zatčen a později ho nacisté popravili.) Vztah k církvi a víře pamětnice našla až v dospělosti. „Teprve přes literaturu, a tedy díky Bibli jsem se dostala k náboženství,“ vysvětluje.

Na dětství a dospívání na malém městě na Vysočině vzpomíná se smíšenými pocity. Nelibě nesla zejména to, jak silně maloměstská společnost vnímala společenské a sociální postavení lidí: „Tam se společenská hierarchie dodržovala podstatně víc než ve velkých městech. V Praze nebo v Paříži nikoho nezajímá, jestli je tahle holčička dcerou továrníka, dělníka nebo rolníka. V Praze, ba dokonce i v Německém Brodě, jsem byla jako ostatní. Kdežto v Humpolci jsem byla dcerou podúředníka. Jeho šéf věděl, jak prospívám ve škole. Tam každý každého sledoval.“ I vztahy mezi mladými lidmi byly podle ní značně ovlivněny majetkovými rozdíly: „Mezi bohaté jsem nemohla zapadnout. To byla typická zlatá mládež, přesně ten typ, o kterém píšou Škvorecký nebo Klíma. Takoví se na mě koukali svrchu, protože jsem mívala spravované punčochy. Zároveň jsem ale nemohla patřit k dětem podúředníků, protože jsem stále mířila někam výš. Proto jsem se v Humpolci necítila dobře.“

Mezi autory Studentského časopisu

Od dětství se Hana intenzivně zajímala o literaturu. Náruživě četla a brzy se také pokusila o vlastní tvorbu. Její první literární pokusy vyšly za války v pražském Studentském časopise, slavné tribuně meziválečné středoškolské mládeže: „Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem za povídku první peníze - dvacet korun. Pak mi tam otiskli ještě dvě nebo tři, a časopis přestal vycházet. Na moje povídky reagovali různí vynikající lidé. Ještě nedávno jsem našla jakousi omšelou pohlednici od divadelníka Otomara Krejči z té doby. Měla jsem dojem, že k těmto lidem patřím.“

V letech druhé světové války pamětnice chodila na reálné gymnázium v Humpolci. Reálka ale měla být zrušena. Do školy přišel německý inspektor, který měl prokázat špatnou úroveň tamějšího vyučování i pedagogů: „Tento pán vstoupil do hodiny němčiny a začal tam německy povykovat. Skoro nikdo mu nerozuměl. Začal vykládat o tom, že naši profesoři jsou naprosto k ničemu a jaká je to hrůza. Mě to dopálilo, poněvadž jsem našeho pana učitele měla ráda, a řekla jsem: ‚To se tedy mýlíte! Chcete-li, tak si mě vyzkoušejte! Já se nebojím.‛ On na mě zděšeně pohlédl a povídá: ‚Koukejte, jestli já udělám chybu v češtině, tak vám dám...‛ už si nepamatuju, kolik peněz. Tak jsem si říkala, že mu dám nějaký test. Něco jako ‚u naší vily víly vily věnce‛. Tohle každý Čech prostě umí. Ale on se přirozeně spletl. Hleděl na mě a pak mi podal peníze. Já na to: ‚Já od vás peníze nechci!‛ A odkráčela jsem,“ vypráví pamětnice. Ale reálka v Humpolci byla samozřejmě nakonec zrušena.

Většina chlapců tehdy přešla na zemědělskou školu, dívky do rodinné školy. Podle přání rodičů tam měla odejít i Hana, ona se tomu ale rezolutně vzepřela: „Bez vědomí rodičů jsem napsala do všech okolních gymnázií, že bych tam chtěla přejít. A když ředitel gymnázia v Chotěboři dostal takový dopis od čtrnáctileté holky, tak zatelefonoval tatínkovi a všechno bylo venku. Ale nakonec to nějak vyšlo. Dva roky jsem byla zapsaná do tamějšího gymnázia. Jenže jsem tam moc nechodila, protože jsem neměla v Chotěboři kde bydlet.” V roce 1944  přešla na obnovené gymnázium v Německém Brodě a po válce, v roce 1946, tu úspěšně odmaturovala.

Tatínkova smrt 

Konec války poznamenaly dvě tragické události v životě pamětnice. Na sklonku zimy, 20. února 1945, gestapo zatklo Hanina otce. „Ráno ve tři hodiny zatloukli na okno čtyři gestapáci a odvedli ho. My jsme nevěděly s maminkou, co dělat. Byla tma a zima. Tak jsem běžela za těmi muži a něco jsem jim říkala. Uměla jsem docela dobře německy, ale tehdy jsem pochopila důležitou věc, že jazyk není jediným prostředkem k dorozumění. Já jsem se s tím Němcem prostě nedomluvila. Cítila jsem se strašně. Všechno, co přišlo po válce, mi připadalo trochu lepší.“ Otec byl uvězněn v Terezíně v Malé pevnosti. Rodina o něm neměla žádné zprávy, kromě dvou oficiálních německy psaných lístků s textem „Daří se mi dobře.“ Přesné důvody otcova zatčení se rodina nikdy nedozvěděla: „Snad to bylo proto, že třídil poštu. Komandatura byla částečně německá a částečně česká. Otec přebíral obojí poštu. Podle některých náznaků ničil různá udání, ale byla-li to pravda, to já nevím. A musíte si uvědomit, že zatčení lidé byli nuceni k nejrůznějším udáváním. Také se říkalo, že tatínek snad měl být v nějakém národním výboru.“ Na samém konci války otec v Terezíně za nevyjasněných okolností zemřel.

Bohužel v té době zemřela ještě jedna blízká osoba, Hanina přítelkyně z chotěbořského gymnázia. „Byla velmi krásná. Když zrušili tamější gymnázium, nešla dál studovat, přijala místo posluhovačky v tuberkulózním sanatoriu a nakazila se od nemocných. To byl pro mě jeden z těch nejhorších zážitků, když za mnou přišel její bratr a říkal mi, že umírá a nemůže umřít a volá mě. Šla jsem tam a nemohla jsem ji ani poznat.“ Květen 1945 tak měl pro pamětnici Hanu přirozeně hořkou příchuť. Nadšení z osvobození se mísilo s hlubokou bolestí ze ztrát.

Prožívala tehdy velmi rozporuplné pocity: „My jsme Němce skutečně nenáviděli. Když jsem viděla davy těch chudáků Němců, které se vlekly, mně jich tehdy nebylo líto. Bylo mi jich líto o něco později, když jsem si uvědomila, že tohle je hrůza války a že všichni Němci nebyli hitlerovci. Stejně jako všichni u nás nebyli nadšení stalinisté, byť jásali. Češi měli právo být tehdy rozhořčeni. Jestliže se Němci chovali sprostě, nelze předpokládat, že by se k nim někdo potom choval zdvořile a vlídně. Bohužel takový je svět. Ale je nutno o tom vědět a bránit se na všechny strany.“

Jako Alenka mezi přednáškami

Po válce se rodina Sánerových dostala do velmi složité ekonomické situace. Matka jako vdova s jediným dítětem předpokládala, že dcera zůstane v Humpolci a nastoupí dočasně na otcovo místo na okresní úřad a pak se vdá. Hana sama věděla, že to pro ni není to pravé.  Co by to ale mělo být, teprve hledala. „Celé prázdniny jsem chodila po Humpolci a nevěděla jsem, co bych. Po prázdninách jsem zabalila kufr a jela jsem do Prahy a rozhodla se studovat vysokou školu.“

Nastoupila na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, obor čeština, francouzština a slavistika. První týdny se cítila jako Alenka v říší divů. „V tom nadšení člověk ráno vyšel z domu s rohlíkem a chodil na všechny přednášky od osmi ráno do osmi do večera,“ popisuje první pocity studenta vysoké školy. Na fakultě se setkala s řadou rozdílně smýšlejících studentů. „Určitá část lidí tehdy přijímala komunismus jako ideál. Velmi výrazně se to ukázalo mezi našimi kolegyněmi na koleji.“ K vysoké škole samozřejmě patřil i čilý společenský život, návštěvy kaváren a dlouhé debaty s profesory i spolužáky. „Obvykle mi ujížděla poslední tramvaj,“ směje se pamětnice. Vedle již zmíněného Karla Krejčího vzpomíná zejména na osobnost  literárního vědce, spisovatele, překladatele a filozofa profesora Václava Černého: „To byl velký herec. Když vstoupil do velkého sálu filozofické fakulty, udělal to teatrálním způsobem. Zapálil si cigaretu a efektním způsobem kouřil. Na to byl velmi citlivý. Potom přednášel o existencionalismu, což nás naprosto okouzlovalo. Někdy to ovšem přeháněl, byl příliš herec. Posluchárna byla nabitá, tam se muselo jít půl hodiny předem, aby si člověk mohl alespoň na schůdky sednout.“

Kromě něj zažila na fakultě i řadu dalších výjimečných osobností tehdejší humanitní vědy. Mimo jiné literárního historika, profesora Alberta Pražáka, estetika a literárního teoretika Jana Mukařovského, literárního historika, prozaika a básníka Jana Blahoslava Čapka, profesora dějin české literatury Felixe Vodičku či českého literárního historika, politika Československé sociální demokracie, později Komunistické strany Československa a poúnorového poslance Národního shromáždění ČSR Julia Dolanského.

S pomocí profesora Krejčího

Brzy po únoru 1948 se na vysokých školách začaly odehrávat hluboké změny. Haně tehdy hrozilo vyloučení ze školy, protože odmítla vstoupit do komunistické strany. „Ta paní, která se mě snažila získat, nejprve pravila, že vůbec nechápe, proč nechci být komunistkou a proč nechci, aby se lidem dařilo dobře. Tak jsem jí sdělila, že ty dvě věci nemají nic společného. Pak mi řekla důvod praktičtější: ‚Když to nepodepíšete, tak nedostudujete.‛“ Hana přesto školu dokončila, pomohla přímluva profesora Krejčího. „Byla jsem z toho vyloučení nesmírně nešťastná a chtěla jsem jít ještě naposledy na Krejčího přednášku. Seděla jsem vedle Mařenky Strádalové. Ona viděla, jak jsem zničená, a ptala se mě, co se stalo. Řekla jsem jí, že budu vyloučena z fakulty. Ona mi řekla, že její maminka se s ním zná a může se na něj obrátit. Karel Krejčí byl tehdy ještě do určité míry vlivný člověk. Mařenka mě vytáhla do prvního poschodí a zaklepala na dveře jeho pracovny. Já jsem vykoktala, že mám být vyloučena, a on mi na to řekl, ať se dál připravuju na zkoušky. Byl ke mně vlídný,“ popisuje své první osobní setkání s profesorem Karlem Krejčím. Později se spolu spřátelili: „Až do konce svého života se mnou udržoval písemný styk a nebál se mi psát i do emigrace.“

Poměrně brzy, ještě za studií, se pamětnice vdala. Její první manžel Vladimír Jech se po absolvování vojenské akademie v roce 1947 stal důstojníkem Československé armády.

Hana Jechová dostudovala a nastoupila do zaměstnání. Nejdříve pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze, potom od roku 1955 do roku 1969 byla zaměstnaná jako odborná asistentka na Palackého univerzitě a přednášela polskou literaturu. V té době začala také překládat z polštiny, zejména autory jako Słowacki, Mickiewicz, Żeromski, Schulz, Ingarden a další. K překladům se dostala vlastně náhodou: „Když se končí studia, tak je člověku smutno. Mně bylo taky smutno. Měla jsem jít do pohraničí a nevěděla jsem, co bude dál. Dívala jsem se na jednu báseň od Słowackého: Smutno mi, bože. A mně bylo tak smutno, že jsem si ji přeložila. A protože člověk nikdy není dostatečně diskrétní a vždycky hledá někoho blízkého, aby mu to mohl povědět, tak jsem tu básničku strčila Krejčímu. On říkal: ‚Tak to bys mohla udělat výbor. Já to navrhnu ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.‛ To je pozdější Odeon.“ Kniha skutečně vyšla a brzy následovaly další a další. Překládala především z polštiny, ale také z ukrajinštiny a litevštiny.

Podle názoru KSČ je obhajoba nežádoucí

V roce 1962 předložila ve Slovanském ústavu ČSAV v Praze kandidátskou práci na téma „Słowacki a Młoda Polska“. Její pokus o habilitaci se však nezdařil, dokončení studia jí bylo těsně před složením samotné zkoušky zakázáno: „V Praze mi nahrávali. Řekli mi: ‚Oni tě nemají rádi, ale my to oznámíme o prázdninách. To nikdo nikdy ten věstník nečte, takže si toho nikdo nevšimne. Hned po prázdninách to uděláme a nikdo to nezjistí.‛ Ale bohužel to v Olomouci zjistili. Šla jsem na obhajobu kandidátské práce a v okamžiku konání, když byla shromážděna vědecká rada, přišel vedoucí Slovanského ústavu Julius Zelensky se slzami v očích a s telegramem v ruce, že děkan olomoucké fakulty Holas mu sdělil, že moje obhajoba kandidátské práce je podle názoru komunistické strany nežádoucí a že ji má zrušit. Já jsem odešla. To bylo opravdu ohavný. To jsem Holasovi nikdy neodpustila. To byla velká zbabělost těch lidí.“ Mohla i nadále přednášet jako odborná asistentka v Olomouci, ale její důvěra v tamní lidi značně klesla a navíc jí soustavně hrozilo vyloučení.

Nakonec se jí podařilo habilitovat se ve Varšavě. Pomohlo jedno dobré přátelství: „Znala jsem se s děkanem Varšavské univerzity, který se zabýval slavistikou stejně jako já. Znali jsme se velmi dobře, tykali jsme si. Stěžovala jsem si mu: ‚Habilitace kde nic, tu nic.‛ On byl tehdy myslím v komunistické straně, mě to ale nikdy nezajímalo. Vlídně se na mě podíval a říkal: ‚Tak se na ně vykašli a pojď to dělat u nás.‛ Já na to, že to mám napsaný česky. A on: ‚Poláci musejí umět česky. Padesát stránek z toho přeložíš a uděláme to.‛ Tak jsem to přeložila a šla jsem za vedoucím katedry v Olomouci, že potřebuju být na dva dny uvolněna z přednášek. Řekl: ‚Samozřejmě, a co vlastně potřebujete dělat?‛ Já na to jen: ‚Habilituji se ve Varšavě.‛ Chudák vedoucí katedry Zímek. On nebyl zlý, jen se strašně bál. Málem spadl ze schodiště.“ Pamětnice obhájila habilitační práci na téma „Básnický obraz v dílech Julia Słowackého” v roce 1966 na Varšavské univerzitě.

Vynucená volnost

Na začátku šedesátých let měla být Hana Jechová propuštěna z olomoucké univerzity. Dodnes ji rozhořčuje faleš a nečestné jednání jejich tehdejších nadřízených: „Jednoho dne zjistilo ministerstvo školství, že v Olomouci, kde jsem přednášela polskou literaturu, je poněkud více přednášejících než studentů. Zjistili to ale až po deseti letech, chvíli jim to trvalo. Řekli si, že to přece jen přesahuje meze, a přikázali propustit polovičku přednášejících. To ale bylo logické, v tom nebyla žádná zlá vůle. No jo, ale ono to stejně mělo pro mě zlé výsledky. Bylo nás tam pět. Polská lektorka musela zůstat. Děkan si řekl: ‚Polovina Čechů, to jsou dva. Bylo by asi možné zachránit jednoho, ale jeden musí odejít.‛ No a já jsem byla ženská, byla jsem nestranice a byla jsem nevhodná, protože jsem dost publikovala. Takže to vyšlo na mě. Jenže kdyby oni byli alespoň minimálně poctiví, tak mi mohli říct, že pro mě není místo a umíš se uživit jinak, což byla pravda, protože jsem překládala, tak my ti dáme dobrej posudek. A běž si, kam chceš. Já bych to byla přijala.“ Nebylo ale možné ji vyhodit bez důvodu. Záminkou pro výpověď nakonec bylo údajné nevhodné chování jejího manžela. Ve stejné době měl být propuštěn také její manžel z armády, protože jeho manželka je údajně politicky nespolehlivá.

Po několik let se potom Hana Jechová pokoušela odvolat. Celá procedura se táhla několik let. „To bylo odvolání za odvoláním. Hádala jsem se s nimi až do roku 1968. Až do té doby jsem tam také učila. Měla jsem velice snadnou pozici, protože jsem si už mohla dovolit absolutně všechno. Ke mně se už hůř chovat nemohli. Alespoň jsem mohla zachránit dvě holky. Jednu nechtěli přijmout, protože se nevědělo, zda její strýček nebyl u vlasovců. Říkala jsem jim: ‚Tak vám vadí, že holka, která se narodila po válce, měla strejčka, o kterém nevíte, kde skončil? A vůbec vám nevadí, že mezi vámi sedí člověk, který byl v jednotkách SS?‛ (Pozn. autorky: týkalo se jednoho z kolegů.) A holka dostudovala a nakonec přednášela na fakultě.“ Druhá studentka se jejím kolegům nelíbila, protože měla velké zdravotní problémy. Pamětnice shrnuje svoji tehdejší zkušenost: „Víte, když je člověk pronásledovaný, tak je vlastně ohromně volný, protože už se nemusí ničeho bát.“

Místo mořských vln rádio

Během pohnutých srpnových událostí roku 1968 byla s manželem na prázdninové cestě v Jugoslávii. Po příjezdu tam se dozvěděli, že je Československo okupováno. Společně s ostatními Čechy, kteří zde trávili dovolenou, prožívali pocity beznaděje, bezmoci, nejistoty i bolesti. „Chodili jsme po ulici a plakali jsme,“ říká ještě dnes s viditelným pohnutím Hana Jechová. „Jugoslávci na nás byli hrozně hodní. Místo abychom se koupali, seděli jsme u rádia a poslouchali, co se děje.“ Tehdy poprvé zauvažovala o emigraci. Její manžel ale trval na tom, že se vrátí do vlasti. „Já už jsem tehdy byla ochotna emigrovat, ale on nechtěl a já jsem ho nechtěla k emigraci nutit. On si asi netroufal a já si troufala mnoho.“

Hanu Jechovou však touha odejít do zahraničí už neopustila. Svou roli jistě sehrály jednak rostoucí problémy a spory na olomoucké univerzitě, jednak její okouzlení Francií. Poprvé se do této země dostala na počátku šedesátých let jako členka Literárněvědné společnosti srovnávací literatury: „Byla jsem členkou překladatelské sekce a tím se stalo, že jsem se za tuhého komunismu dostala na zájezd do Francie. Byla jsem Francií zcela okouzlena, přišlo mi to tam prostě neskutečné.“ Navázala navíc ve Francii řadu přátelství.

Její první emigrace do Francie se váže k roku 1969. Tehdy dostala pozvání na jednu z nejprestižnějších francouzských univerzit, na Sorbonnu, aby zde přednášela srovnávací literaturu. Odjela a působila zde. „Pak jsem se tak strašně bála komunistů, že jsem si hbitě udělala na Sorbonně habilitaci, protože jsem si řekla, že to jediné mě může zachránit.”  V roce 1972 tedy obhájila tzv. velký doktorát ze srovnávací literatury na téma „L‘image poétique dans le mouvement romantique slave“. Přesto se ale do Československa vrátila. „Můj muž totiž velmi naléhal, abych se vrátila. Já jsem nevěděla, co činit. Habilitaci jsem měla, na Sorbonně mi říkali, že je nesmysl se vracet. Kolegové ze Slovanského ústavu mi říkali: ‚Proboha, jen se nevracej, nic dobrého tě tady nečeká.‛ Ale nátlak mého muže a mé matky byl strašný.“ Do Československa přijela na podzim roku 1973.

Bohužel okamžitě došlo na slova pesimistů. Manžel pamětnice okamžitě přišel o zaměstnání a pracoval jako pomocný dělník. Ona sama nemohla žádné zaměstnání najít. Rodina prožívala těžké časy. Hana Jechová věděla, že pokud by dostala ještě jednu příležitost vycestovat, už by se do vlasti nevrátila, ať by ji přesvědčoval kdokoliv. Podmínky zde byly příliš tíživé a nesnesitelné.

Do Francie nakonec odjela po intervenci francouzské vlády. „Na ambasádě mi říkali: ‚Jestliže vás pustí na naši intervenci, tak si ale budou klást takové podmínky, že je nebudete moci přijmout, aby vás od toho odradili.‛ A to se taky stalo. Policie rozhodla, že mohu vycestovat jen za podmínky, že se mnou vycestuje i moje matka. Ta neuměla chudák malá ani slovo francouzsky, nikoho tam pochopitelně neznala, byla to stará paní, která se bála přejít přes ulici. Policajti mysleli: ‚Stará paní to nepřijme a holka bude muset zůstat tady.‛“ Nakonec se ale Haně podařilo matku přesvědčit. Maminka totiž vzpomínala na svého zemřelého muže, který si za války přál, aby v případě, že by se s ním něco stalo, umožnila dceři vzdělání. Proto mohla Hana v padesátých letech vystudovat. Ale nebylo by to nakonec celé k ničemu, kdyby se oboru nemohla dál věnovat? Proto maminka se vzpomínkou na manžela nakonec svolila k odjezdu.

Celý proces vystěhování trval ještě půl roku. Hana se musela dát rozvést a byla zbavena československého občanství, stejně jako její matka. Odjely v dubnu roku 1976.

Ale protože bylo zjevné, že maminka by ve Francii nebyla šťastná, Hana se pokusila dostat ji zpátky domů. V následujícím roce odjela matka do Čech na fingovanou návštěvu sestry a ve vlasti již zůstala. Po zbytek jejího života už spolu matka s dcerou udržovaly pouze písemný kontakt.

Francouzský život nové doby

Haně se ve Francii podařilo začít doslova nový život. Úřední proces naturalizace proběhl v nejkratší možné době a do dvou let získala občanství. Roli sehrál vliv jejích přátel a především její vzdělání získané ve Francii: „Ano, ten diplom ze Sorbonny má ve Francii obrovskou váhu.“ Brzy začala přednášet srovnávací literaturu v Tours a na Sorbonně a zároveň působila jako přednášející na katedře slavistiky na Paříži IV. Tady se jí podařilo založit samostatný obor bohemistika, což pokládá za svůj největší úspěch. Šlo o poměrně složitý proces, který by nebyl možný bez pomoci celé řady francouzských přátel. „Problémy se zaměstnáním a s místy jsou všude. Francouzi jsou hrozně hodní, když mohou pomáhat chudým lidem. Ale jakmile se tito chudí lidé dostanou na stejnou úroveň jako oni, tak začíná obvyklé existenční zápolení. Já jsem pro ně byla se svým doktorátem přirozeně konkurencí. Pak se ale stalo toto: Asi v roce 1980 byly různé spory kolem Poláků a francouzská vláda tehdy vytvořila asi třicet míst pro imigranty z Východu. A bylo tím míněno pro Poláky. Jenomže moji známí mi řekli, že se do tohoto mohu také přihlásit, tak jsem to udělala.” To přispělo k tomu, že v roce 1982 mohla Hana Jechová založit na Paříži IV samostatný obor bohemistika a z tzv. visiting professor se stala stálým zaměstnancem. Katedru vedla až do roku 1995.

O dění v Československu se přestala zajímat: „Když jsem odešla do Francie, tak jsem se prostě stala Francouzkou. Velice rychle jsem měla francouzské občanství a jistě, nepěstovala jsem si osobní zahořklost, ale taky jsem si ji nechtěla obnovovat tím, že bych pátrala, co se v Československu děje.“ Jediný kontakt s vlastí pro ni v té době byla korespondence a matkou a s dávným přítelem Karlem Krejčím. Ve Francii se později znovu provdala, vzala si za muže jednoho z kolegů na univerzitě.

Původní domov navštívila až po roce 1989. „To víte, že jsem byla velice nadšená. Chodila jsem v Praze po Příkopech a v duchu jsem jásala. Ale později jsem si uvědomila, že to byla jenom taková chvilková emoce, okamžité jásání, ale že spousta věcí z doby, kdy jsem tu žila, pořád všelijak přetrvává.” Jedním z problematických momentů je pro pamětnici neschopnost české společnosti vyrovnat se s poválečným odsunem Němců. Podle ní nebyl oprávněný. „Za svou národnost, za svůj jazyk nikdo nemůže. Vím, že tehdy to bylo pochopitelné. Já Beneše rozhodně neodsuzuji a netvrdím jako někteří, že by měl být postaven před norimberský soud. Zažila jsem druhou světovou válku a všechno to chápu. Vždycky je nutné přizpůsobit se aktuální situaci. Ale říkat dneska, že to bylo oprávněné? Němci byli slušní i sprostí, stejně jako Češi. Každý je zodpovědný za své činy, a ne za svůj jazyk. A jestliže ještě dneska někdo používá argument jako jeden kolega na univerzitě, že odsun Němců byl projevem oprávněného revanšismu, to je podle mě nevhodné. Naše společnost se musí naučit, že lidé mají osobní zodpovědnost. To je snad ten rozdíl mezi Francií a Čechami, že ve Francii je každý zodpovědný sám za sebe.“

Hana Voisin-Jechová se dnes do Česka vrací pravidelně dvakrát až třikrát do roka. Často své návštěvy spojuje s konferencemi a odbornými nebo společenskými setkáními. Nikdy však nezatoužila vrátit se natrvalo, dokonce ani nezažádala o obnovu českého občanství. Podle jejího názoru je česká společnost stále ještě v jistých směrech poznamenána minulým režimem: „Tady se lidé pořád trochu bojí. Já jim to vůbec nevyčítám, ale je to známka toho, že politický systém lidi bohužel deformuje všude na světě. Velmi silně jsem to pozorovala v Číně. Tam půjdete po ulici a nikdo na vás nepromluví. Lidé jsou tam poznamenaní a člověk má neustále potřebu přemýšlet, co se smí a co se nesmí. Ale já přece nemám v úmyslu někomu škodit. Tak proč bych se měla stále ohlížet, jestli si někdo nemyslí, že mu škodím? Tohle vás ve Francii ani nenapadne. Tam je dostatek volnosti. Někdy až přespříliš.“