Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Vohralík (* 1921  †︎ 2011)

Z jedné strany jsme měli německé sousedy a z druhé strany Poláky a žádné problémy jsme s nimi neměli

  • narozen 23. září 1921 v obci Kurdybáň Žornovský

  • volyňský Čech

  • otec Vladimír Vohralík do září roku 1939 starostou obce Kurdybáň Žornovský

  • voják 1. československého armádního sboru

  • zraněn v bojích o Dukelský průsmyk

  • po demobilizaci se nastěhoval do obce Řepová

  • kvůli kolektivizaci se rodina přestěhovala do obce Libivá

  • skladník v jednotném zemědělském družstvu

  • zemřel v roce 2011

V bojích o Dukelský průsmyk v září a říjnu 1944 padly tisíce vojáků. Mezi nimi i 935 Čechoslováků, dalších 756 zůstalo nezvěstných a přes čtyři a půl tisíce bylo zraněno. Volyňský Čech Miloslav Vohralík tam zažil své první bojové nasazení. Krátce poté, co přímo na bojišti oslavil třiadvacáté narozeniny, ho s průstřelem odnášeli do polní nemocnice.

V českoněmecké obci

Miloslav Vohralík se narodil 23. září 1921 v obci Kurdybáň Žornovský spadající do újezdu Dubno v Polsku (dnes součást Ukrajiny) jako starší ze dvou dětí rodičům Boženě a Vladimírovi. Do této oblasti patřící tehdy ještě pod carské Rusko jeho předci přišli někdy v druhé polovině 19. století. Stejně jako tisíce dalších Čechů Volyň osídlili za příslib volné půdy a dalších výhod. Otcova rodina žila původně v Holicích a matčina v Poličce.

Rodný Kurdybáň Žornovský nebyl typickou českou obcí na Volyni. Založili ji totiž němečtí kolonisté, kteří tvořili přibližně polovinu z dvou set tamních obyvatel. Přes devadesát místních bylo české národnosti, ale v obci žili také Poláci, Ukrajinec a Žid, který provozoval tamní obchod a hostinec.

Rodina v Kurdybáni vlastnila hospodářství s 12 hektary polností a chmelnicí a k tomu ještě hektarem lesa. Otec provozoval také stolařskou dílnu a v obci zastával funkci starosty. Miloslav docházel do tamní obecné školy s polským vyučovacím jazykem, která stála kousek od jejich domu. Vzhledem k otcově špatnému zdravotnímu stavu musel již v raném dětství pomáhat na hospodářství. Rozsáhlé polnosti si ale vyžadovaly mnoho času, a tak školní docházku dokončil už po čtyřech ročnících.

Sousedé odešli a přišli noví

I přes národnostní pestrost si Miloslav Vohralík nevzpomíná, že by v dětství v obci zažil rozbroje. „Z jedné strany jsme měli německé sousedy a z druhé strany Poláky a žádné problémy jsme s nimi neměli.“

Výrazné změny přinesl rok 1939. V září totiž toto území obsadila sovětská armáda. V rámci tajného paktu s nacisty o neútočení si tehdy Volyň a s ní i celou východní část Polska přivlastnil Sovětský svaz. Nejenže otec tehdy okamžitě odstoupil z místa starosty, ale už o půl roku později tamní Němci dobrovolně odejeli na svých koňských povozech do Říše. Do uvolněných domů se pak přistěhovali Ukrajinci. „To byli chudáci, kteří skoro nic neměli,“ dodává Miloslav Vohralík.

Dobrovolně v československém armádním sboru

Sovětská moc ale v obci nestačila zapustit kořeny a ani kolchozy nestihli založit. V červnu 1941 totiž do země vpadla vojska wehrmachtu. Právě v tomto těžkém roce s nejistou budoucností se Miloslav Vohralík oženil s Annou Křesinovou. Z období nacistické okupace vzpomíná hlavně na kontroly na hospodářství, odevzdávání dodávek zemědělských komodit nacistickým úřadům a zmizení tamní židovské rodiny.

V únoru 1944 do obce vstoupili sovětští vojáci, tentokrát už v roli osvoboditelů od nacismu. Zanedlouho po jejím příchodu se obyvatelé českých obcí na Volyni houfně hlásili do československého sboru, který byl součástí sovětského vojska. Dobrovolně vstoupilo i 14 mužů z Kurdybáně a mezi nimi také Miloslav Vohralík. Doma zanechal nejen manželku, ale i tři jejich malé děti. Nejprve byl zařazen k Obrannému zpravodajství (OBZ), ale krátce poté přeřazen a poslán k výcviku do Besarábie. Po jeho ukončení byl v řadách 2. polního praporu 1. čs. brigády poslán do bojů o Dukelský průsmyk. „U Dukly jsem byl raněnej. Byl jsem v nemocnici v Přemyšlu a pak ve Lvově. Po vyléčení jsem šel k náhradnímu pluku,“ vypráví Miloslav Vohralík.

Kolektivizace je vyhnala z domova

V náhradním pluku zůstal Miloslav Vohralík až do konce války. Poté až do demobilizace sloužil na Žatecku. Jako účastník boje za národní osvobození využil svého přednostního práva a převzal hospodářství po odsunutých Němcích v obci Řepová stojící poblíž Mohelnice. Tam za ním také v roce 1947 reemigrovala manželka s dětmi.

Po nástupu komunistického režimu se v celé zemi rozjela kolektivizace. I v Řepové se zakládalo jednotné zemědělské družstvo (JZD), do nějž pod nátlakem nutili vstoupit soukromé zemědělce. Vohralíkovi ale vytrvale odmítali a nakonec raději odešli a družstvu zanechali nejen hospodářství a polnosti, ale i všechen dobytek. V blízké Libivé si koupili statek, avšak i tam je kolektivizace dohnala a vstupu do JZD se tak stejně nevyhnuli. Miloslav Vohralík pak až do důchodu pracoval jako skladník v družstvu. V době natáčení v roce 2009 bydlel s manželkou stále na statku v Libivé. V roce 2011 Miloslav Vohralík zemřel.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)