Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Vlková (* 1926)

Po válce jsme ve Volyni žili ve strachu z potulných tlup i sovětského režimu

  • narozena 29. ledna 1926 v Českém Boratíně na Volyni

  • otec byl starostou vesnice

  • přežili bombardování Boratína

  • její bratři v roce 1944 narukovali ve Volyni do 1. čs. armádního sboru

  • po válce se bratři usadili v Čechách, v Hrušovanech

  • v roce 1947 směl do Československa přesídlit i zbytek rodiny

  • provdala se v roce 1949 za Radomíra Vlka, volyňského Čecha z Boratína

  • usadili se v Chotiněvsi

  • v roce 1958 byli nuceni vstoupit do JZD

  • v JZD pracovala do důchodu

Ludmila Vlková se narodila 29. ledna 1926 ve volyňské vesnici Boratín do rodiny Bedřicha Švejdara a jeho ženy Marie, rozené Opočenské. Vyrůstala zde se dvěma staršími bratry Miloslavem a Jiřím, ale ještě než dovršila pěti let, maminka zemřela. Otec se podruhé oženil s Emilií, která děti milovala jako své vlastní. Do rodiny pak ještě přibyla mladší sestra Marie.

Život na Volyni

Bedřich Švejdar byl etnický Čech, ale jeho předci již od 18. století žili na jihu Ukrajiny. Patřili mezi zakladatele prvních evangelických osad. Dle Ludmiliných vzpomínek otec žil v osadě Bohemka a odtud se dostal do Boratína, české vesničky ve Volyni, která vznikala v poslední čtvrtině 19. století.

My jsme měli v Boratíně krásné dětství. Vesnice měla asi 45 čísel a bylo nás tam hodně českých dětí, hodně jsme si hráli, lidé žili pospolu, staří i mladí, hodně jsme se tam navštěvovali. Ukrajinci bydleli až na druhém konci vesnice. Měli jsme evangelický kostel, kam jsme chodili s rodiči, do nedělní školy, mlékárnu. Doma jsme mluvili česky, chodili jsme do české školy, ale museli jsme se učit také polsky, pak i ukrajinsky. To mě nikdy nebavilo,“ vypráví pamětnice.

Obyvatelé volyňských vesnic, kde byla kvalitní orná půda i příznivé podnebí, byli po generace živi z vlastních hospodářství, byli to dobří zemědělci. Jen pro představu, Švejdarovi obhospodařovali 18hektarové pole, chovali tři koně a jedenáct kusů dobytka, slepice a kachny.

Rodiče zvládali hospodářství obstarat, ale stejně jsme jako děti pomáhaly. Já jsem zastala lecjakou práci už v deseti letech. Pěstovali jsme pšenici, žito, řepu, brambory, zeleninu a já s tím pomáhala. Bavilo mě to.“

Tři režimy i strach z loupežných tlup

Říká se, že po volyňských Češích se prošly ruské dějiny. Ti starší zde stihli prožít čtyři režimy: Do roku 1918 patřila Volyň Rusku, po první světové válce Polsku, od roku 1939 její západní část obsadila Rudá armáda a náležela Sovětskému svazu, roku 1941 ji obsadili nacisté. Od roku 1944 už ale byla opět součástí Sovětského svazu.

My jsme s Poláky a Ukrajinci moc do styku nepřicházeli, ale měli nad námi kontrolu. Chodili k nám na kontroly dobytka, zda máme dobré mléko a tak podobně. Pak přišli Rusové, pak Němci. Byli tam i banderovci. Bylo to hodně těžké,“ říká Ludmila, ale do velkých podrobností se nepouští. Ty zastínily nejhorší vzpomínky na válku, konkrétně na bombardování v roce 1941. V noci se budila strachem a pláčem.

Do vesnice házeli bomby a naše stavení bylo nejvíce poškozené. Okna i dveře vyražené, ranění vojáci v kuchyni. My jsme se ukrývali dva týdny ve sklepě. Bylo nás tam hodně, nebylo tam k hnutí, co dělat, k jídlu jsme měli brambory,“ vypráví pamětnice.

Když nastal relativní klid, obávali se pro změnu nejrůznějších tlup, které procházely vesnicemi a braly si, co chtěly. Švejdarovi v noci zatemňovali okna a svítili jen svíčkami na stole, aby nepoutali pozornost nechtěných návštěvníků, ale často marně.

Jak viděli světlo, už tam byli. Nevěděli jsme, co jsou zač, co od nich čekat. Většinou žádali jídlo, oblečení, leccos nám ukradli. Neměli jsme se jak bránit, komu si stěžovat. Báli jsme se potom už skoro pořád, život byl těžší než dříve. Báli jsme se jít večer ven. Jednou přišli večer, chtěli, abychom otevřeli dveře, a když neotevřeme, že prý si poradí a otevřou si sami. Naši šli tedy radši otevřít. Já se sestrou jsme spaly v kuchyni, schované pod peřinou, jen vlasy nám koukaly. Ten jeden na nás namířil a prý že jsme schované Židovky. Tatínek na něj křiknul, že jsme dcery. Pak se uklidnili, dostali najíst, sebrali se a šli. Nevíme, kdo to byl, ale mluvili ukrajinsky.“

Další obavy vzbuzovali nacističtí okupanti. Zvláště proto, že Bedřich Švejdar byl starostou vesnice a na svých bedrech nesl tíhu zodpovědnosti vůči obyvatelům. Musel jednat s Němci. S těmi Němci, kteří nedaleko od Boratína vypálili vesnici Český Malín. Ukrývání Židů se trestalo vypálením vesnice.

I když se tímto bohulibým přečinem provinila rodina z Boratína, Němci naštěstí k drsné sankci nepřistoupili. „Sousedé Zajíčkovi ukrývali Židy ve stohu, odnesla to jen jejich rodina. Sebrali je i s dětmi, ale vesnice prosila Němce, ať vrátí aspoň děti, které za nic nemohou. A tak se děti zachránily. Rodiče se už nikdy nevrátili,“ vypráví pamětnice.

Boratín bez mužů, kteří narukovali ke Svobodově armádě

Počátkem roku 1942 se v uralském městě Buzuluku na území SSSR pod vedením Ludvíka Svobody začala formovat jednotka, která měla být základem nové československé armády. Hlásili se do ní českoslovenští občané žijící v SSSR, zajatci a přeběhlíci, původně bojující v slovenské armádě proti SSSR, a také mnoho Židů. Za největší příliv dobrovolníků lze považovat nástup volyňských Čechů počátkem roku 1944, když se fronta dostala na území Volyně. Do 1. čs. Svobodovy armády se přihlásilo 12 tisíc volyňských dobrovolníků, z toho na 600 žen.

Dne 30. března, v centru volyňských Čechů v Rovně, narukovali spolu s mnoha dalšími boratínskými mladými muži do války také Ludmilini bratři Miloslav a Jiří. Otec se svou ženou Emilií a dvěma dcerami zůstal doma. Byl již starší a hlavně se musel starat o vesnici.

V bojích dle vzpomínek pamětnice padlo 11 boratínských mužů, Ludmilini bratři naštěstí přežili. Dostali se přes krvavou řež v Dukelském průsmyku až do Prahy. Po válce se ale do rodné vesnice vrátit nemohli. Byla již součástí Sovětského svazu, bez dokladů byly cesty přes hranice riskantní, nemuseli by se vrátit.

Český Boratín zůstal po válce bez mladých mužů, a ačkoli tam nepanovala vyložená nouze, obyvatele sužoval strach a nejistota. Po kraji se stále potloukali banderovci a různé loupeživé skupiny. V područí Sovětského svazu byli hospodáři nuceni vstupovat do sovchozů, čemuž se Boratínští prozatím bránili. Bedřich Švejdar vypomáhal těm, kteří zůstali na hospodářství sami. Chodil jim mlátit obilí, sekat. Vozil do Kyjeva prodávat mouku pro ženy, které ve vesnici zůstaly bez mužů, a za to si vysloužil zatčení, výslech, hrozbu věznění. Naštěstí ho Sověti pustili.

Už se tam nežilo dobře jako dřív. Měli jsme strach, co s námi bude. Jinak jsme ale dál chodili do kostela, zpívali jsme, psali jsme bratrům a těšili jsme se, že se snad někdy sejdeme pohromadě, že pojedeme do Čech. I když v jeden čas už to vypadalo, že se s bratry neuvidíme. My jsme nemohli za nimi, oni nemohli za námi.“

1947: reemigrace volyňských Čechů do Československa

Na základě mezistátní dohody se v roce 1947 otevřely dveře reemigraci volyňských Čechů do Československa. Většina z nich dostala nové bydliště v Sudetech, které po válce museli opustit sudetští Němci. Ludmila se svou mladší sestrou, matkou a otcem se vypravili na svou životní cestu do Československa v únoru 1947.

„Vypravili pro nás vlak, kterým jsme pak cestovali dvě neděle. Co nám povolili si vzít, to jsme vzali. Vezli jsme obilí pro dobytek, dvě krávy a dva koně. Vzali jsme si postele a to je zhruba všechno. Před cestou jsme zabili prase, abychom měli jídlo s sebou. Maso jsme upekli a naložilo se do sádla. Do Čech jsem se moc těšila, i když jsem tam nikdy nebyla. Ve Volyni už to nebylo k žití, pořád jsme žili v nejistotě a strachu,“ říká Ludmila. S bratry se shledala 2. března 1947, všude ještě ležel sníh.

Začátky v Čechách

Bratři žili v té době v Čechách již dva roky, hospodářství dostali v Hrušovanech na Litoměřicku. Tam se v roce 1947 usídlil i zbytek rodiny.

Bylo to samozřejmě šťastné shledání. Chodila jsem s bratry hospodařit na pole a začalo se mi tu brzy líbit. Hlavně že jsem nemusela mluvit ukrajinsky, vzpomínat, co a jak mám říct. Tady všichni mluvili stejnou řečí jako já. Cítila jsem se tu dobře. Po Volyni se mi ani nezastesklo. Ani jsem nezabrečela, ani mi nebylo nic líto, že jsem tam něco nechala. Byla jsem ráda, že jsme vypadli a už se nemusíme bát. Když jsem přijela do Hrušovan, bratr měl chomouty pověšené venku. Říkala jsem: ‚Prosím tě, proč to neuklidíš! Vždyť ti to ukradnou!‘ Ale on se zasmál a říkal: ‚Tady nekradou, tady můžeš mít otevřeno.‘ Takže v Čechách se nám ulevilo, že už jsme nemuseli všechno schovávat a skrývat,“ vypráví pamětnice.

Po vstupu do JZD nám odpadly starosti

Ludmila se provdala v roce 1949 za Radomíra Vlka, volyňského Čecha z Boratína. Věděli o sobě jakožto soukmenovci, ovšem dohromady se dali až V Československu. Přestěhovala se za ním do 18hektarového hospodářství v nedaleké vsi Chotiněves. Odmítali vstoupit do JZD, ale v roce 1958 tak nakonec učinili. Pracovala v JZD jako dojička, na chmelnici, na řepném poli, dělala v JZD, co bylo třeba.

Nakonec ta změna nebyla zase tak špatná. Ubylo mi starostí, protože obstarat velké hospodářství byla velká zodpovědnost. Navíc jsme museli odevzdávat vysoké dávky. Takže starosti odpadly. Mohli jsme jet na dovolenou, JZD pořádalo i autobusové zájezdy,“ říká Ludmila.

Od 80. let je pamětnice v důchodu. Porodila čtyři syny, tři jsou však již po smrti. Dva zemřeli na nemoci v dětském věku a třetí měl ve svých 36 letech smrtelný pracovní úraz. „Měla jsem těžký život. Ani ne tak proto, co jsme zažili za války a po ní. Nejhůře člověk nese smrt vlastních dětí,“ uzavírá Ludmila Vlková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)