Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Vlachová (* 1943)

• narodila se 4. května 1943 v Praze jako Jana Slánská

• po maturitě v roce 1960 začala používat pseudonym Kristina Vlachová

• v roce 1965 absolvovala elektrotechnickou fakultu a nastoupila do České televize jako inženýrka obrazové techniky

• po srpnové okupaci odešla z televize a nastoupila na FAMU do ročníku Milana Kundery

• po dvouletém přerušení studia dokončila školu dálkově v roce 1975

• v roce 1977 odmítla podepsat Antichartu

• do roku 1986 tajně koordinovala v Orbisu publikaci zakázaných autorů

• po roce 1990 působila ve Zpravodajství ČST a krátce jako dramaturgyně na Barrandově

• v roce 1993 byla jmenována členkou Rady ČT

• v letech 2004–2006 pracovala na Slovensku v Ústavu paměti národa

• vyhrála soud kvůli filmu „Poselství Jana Palacha“ (2008)

• v roce 2025 žila v Praze

„Samozřejmě jsem si myslela, že místo těch komunistických dramaturgů tam přijdeme teď my, ale opak byl pravdou. Ale oni se tam úžasně zabydleli, ti komunisti, kteří tam byli předtím... a i když se říká, že všichni odešli, tak někteří z nich tam jsou možná ještě dodnes.“

Zásadovost vzala tatínkovi práci

Kristina Vlachová se narodila 4. května 1943 jako Jana Slánská v Praze na Vinohradech. Bydleli nedaleko Všeobecného penzijního ústavu, kde její tatínek Jan Slánský až do komunistického převratu pracoval jako úředník. „Všichni úředníci v penzijním ústavu dostali v únoru čtyřicet osm na stůl přihlášku do KSČ, a kdo ji nevyplnil, musel odejít,“ začíná vyprávět pamětnice. Její maminka Jindřiška, rozená Čížková, pocházela z Jílového u Prahy. Když ve čtrnácti letech končila měšťanku, vyžádal si místní advokát dvě děvčata s nejhezčím rukopisem na praxi. V právnické kanceláři pak strávila několik let až do svatby. Poté, co tatínka propustili z práce, měl jen příležitostná zaměstnání a přivydělávali si, jak to šlo. Nosili lidem uhlí, malovali kolébky, maminka pletla svetry s norskými vzory. Peněz měli tak málo, že se jich měnová reforma ani nedotkla. „My jsme doma neměli ani těch tři sta korun,“ říká Kristina Vlachová a dodává: „Ti poličtí vězni, kteří byli mučeni Grebeníčkem a těmi frajery v Uherském Hradišti, říkali, že když se jim trošičku sesmekl šátek, kterým měli zavázané oči, vždycky viděli ty svetry s norskými vzory, které byly velice drahé, takže ti bachaři měli na sobě ty norské vzory, co pletla moje maminka.“

Rozhovor s Havlem už nevyšel

Protože si lidé pamětnici často spojovali s Rudolfem Slánským, začala brzy po maturitě v roce 1960 používat pseudonym podle své oblíbené učitelky, která se nebála říkat pravdu. Poměry se pomalu začínaly uvolňovat, ona však zpočátku nevěřila, že by se něco mohlo změnit. Zajímala se o historii, právo i společenské vědy, ale učitelé ji odrazovali s tím, že by se tam učila samé lži. Jelikož vynikala v matematice a fyzice, přesvědčili ji, aby si vybrala jistější cestu. V roce 1965 úspěšně dokončila studium na elektrotechnické fakultě. Po absolutoriu zaměstnali Kristinu Vlachovou v Československé televizi jako inženýrku obrazové techniky. Přátelila se tehdy s lidmi z Literárních novin, během okupace v srpnu šedesát osm se scházeli ve Františkánské zahradě, psali postřehy, předávali je Sergeji Machoninovi a ten je hned na místě editoval. Také dělala rozhovory se známými osobnostmi pro časopis Student, a tak se seznámila i s Václavem Havlem. „Ale ten rozhovor už nevyšel, protože měl vyjít právě 21. srpna 1968,“ říká pamětnice. Do práce se už nedostala, v budově televize ve Vladislavově ulici byli ubytovaní okupanti. Myslela si, že tam přespávali Sověti, ale po jejich odjezdu našla ve skříňce německou bibli. „Oficiálně historici říkají, že tu Němci v srpnu 1968 nebyli, ale proč by tu někdo nechával německou bibli,“ kroutí hlavou Kristina Vlachová. Na otázku, jak ji invaze zasáhla, odpovídá: „Možná vám to bude připadat divné, ale já jsem cítila tichou radost, že celý svět vidí, co jsou ti Rusáci zač.“ Z televize pamětnice odešla. Připadalo jí nepřijatelné sloužit natáčení pořadů, s nimiž by nesouhlasila. Dělala různá příležitostná zaměstnání, a když se jí podařilo našetřit nějaké peníze, začala studovat scenáristiku a dramaturgii na FAMU. 

Čistky na FAMU

Ještě před rokem 1968 navštěvovala pamětnice přednášky Milana Kundery, který si ji už předtím vybral do svého ročníku.  Kristina Vlachová na něj vzpomíná jako na úžasného učitele, jen se změnou poměrů se jim už nemohl tolik věnovat. Po invazi to na škole ještě rok vypadalo, jako by se nic nezměnilo. Tehdejší děkan FAMU František Daniel dokonce odjel do USA, kde dostal možnost vést výuku filmařů v duchu československé nové vlny. Pak ale došlo k velkému zlomu: „Šla jsem po mostě Legií,“ vypráví pamětnice, „a proti mně šel režisér Otakar Vávra a docent Ivan Osvald. To byli velcí straníci. Řekla jsem: ‚Dobrý den.‘ Osvald řekl: ‚Tak dneska jsme vyloučili Kunderu a Daniela z FAMU.‘ A já jsem začala šíleně brečet, křičela jsem: ‚To je šílený! To je šílený!‘ A Vávra se vypařil a Osvald utekl.“ 

Kvůli osobním neshodám na FAMU se Kristina Vlachová rozhodla školu přerušit. Opět vystřídala různá krátkodobá zaměstnání, až se stala korektorkou a jazykovou redaktorkou v časopise Čtení pro ženy. „Pořád jsem si myslela, že se poměry změní. Člověk nechtěl věřit, že ta hrůza bude trvat tolik let,“ vzpomíná pamětnice. Vysokou školu dokončila dálkově v roce 1975 a přesto, že po absolutoriu mohla jít na Barrandov do scenáristického oddělení, odmítla. Věděla, že by ji časem stejně vyhodili.

Scénář Hry o jablko se přepisoval sedmkrát

Pamětnice už v roce 1969 napsala autobiografický scénář „Drahý Jan“. Na Barrandově se líbil, kritika ho označila za poslední šplouchnutí Nové vlny, a pod názvem „Takže ahoj“ ho na Barrandově vydali. Film měl točit Vít Olmer. Ten scenáristce sliboval, že v něm nic nebude měnit, ale ke změnám došlo na Barrandově. Nový ústřední dramaturg Ludvík Toman do funkcí dosadil své lidi, tlačil na změnu scénáře a Vít Olmer se podvolil. Když Kristina Vlachová uviděla jeho výslednou podobu, odmítla se pod něj podepsat, a tak v závěrečných titulcích tehdy úspěšného filmu nebyla uvedena jako autorka scénáře. „Byla to moje prvotina a takovou jsem dostala studenou sprchu,“ říká pamětnice. „Všude byli najednou Tomanovi lidi a na škole jiní kantoři,“ pokračuje Kristina Vlachová, která nakonec s povděkem přijala místo v redakci omalovánek v Orbisu. 

Jednou po cestě kolem porodnice u Apolináře pamětnici napadlo, že by miminka mohla být nosné téma. Měla štěstí na vstřícného lékaře, který jí vše ukázal. Z této zkušenosti vznikl scénář k filmu „Hra o jablko“, nabídnutý režisérce Věře Chytilové. „Ta tehdy už sedm let netočila, rodila a stavěla barák v Troji,“ říká pamětnice. Šly se spolu podívat na porod a skamarádily se. Scénář musely sedmkrát přepracovávat a práce na něm trvala pět let. Premiéra v roce 1976 se setkala s velkým úspěchem. Přesto o rok později přátelství obou žen skončilo. „Věra za mnou přišla do toho Orbisu, že musíme podepsat Antichartu, ale já jsem řekla, že to nepodepíšu, strašně jsme se pohádaly a pak už jsem s Věrou žádný film nedělala. …Ona mluvila o penězích... Já jsem na ni křičela, protože my obě jsme obdivovaly Václava Havla. Napsal dopis Husákovi… rozmnožovaly jsme ho, Věra s tím souzněla, ona ho milovala. A teď zraď toho Havla.  A já jsem řvala: ‚Havel sedí i za tebe a za tvoje děti!‘ Protože ona si zakládala na těch dětech, tak jsem řekla ty děti schválně. A ona křičela: ‚Já musím platit elektřinu, já mám hypotéku, potřebuju peníze!‘ Ale v očích měla slzy.“

V redakci omalovánek koordinovala „pokrývače“

Celou dobu až do roku 1986 pamětnice v redakci omalovánek tajně koordinovala a redigovala práci tak zvaných pokrývačů – kolegů, kteří pod svým jménem publikovali články zakázaných autorů. Ve sklepě pod sousedčiným uhlím schovávala nepovolené texty, které v Orbisu přepisovali. Vše fungovalo až do doby, než ji někdo udal. Jednou v neděli přišla za Kristinou Vlachovou domů kádrovačka a doporučila jí, aby sama z redakce odešla. Pamětnice ji poslechla a několik let se živila pomocí starým lidem – nosila jim nákupy nebo uhlí. Mezi jinými se starala o stařičkou Hanu Wichterlovou, v jejímž ateliéru také ukrývala dokumenty, než se jí naskytla možnost nastoupit jako vrátná na přírodovědecké fakultě.  Ve vrátnici pracovala až do roku 1990, kdy do televize poslala diplom z FAMU s žádostí o místo. „Samozřejmě jsem si myslela, že místo těch komunistických dramaturgů tam přijdeme teď my, ale opak byl pravdou. Ale oni se tam úžasně zabydleli, ti komunisti, kteří tam byli předtím... a i když se říká, že všichni odešli, tak někteří z nich tam jsou možná ještě dodnes,“ tvrdí pamětnice.

Když ji nevzali do redakce hraných filmů, podařilo se jí přes známého z někdejšího časopisu Student, Petra Krula, získat práci v redakci Zpravodajství ČST. „Krul se stal šéfredaktorem po listopadu 1989, brzy nato ho ale v tisku odhalili jako agenta StB a musel odejít,“ říká Kristina Vlachová. Ve stejné době pamětnice vyhrála konkurz na místo dramaturgyně hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov. Rozpracovala několik scénářů, jenže stát přestal poskytovat dotace, studio se privatizovalo, a aby se vyhnuli bankrotu, museli propustit dvě třetiny zaměstnanců a výrazně snížit produkci filmů. Z toho důvodu se z její práce realizoval jen jediný scénář „Černí baroni“. Po změnách na Barrandově přijali pamětnici do publicistického pořadu „Nadoraz!“ V redakci ČT následně v roce 1993 dokončila film „Řekl jsi ďáblovi ne!“ na téma lustračních zákonů a získala za něj řadu ocenění.[1] Zároveň byla parlamentem zvolena členkou Rady ČT. 

Osudová Zpráva o králi Šumavy 

V mládí jezdívala Kristina Vlachová do Husince, sbírala materiál o převaděči Josefu Hasilovi a v roce 1968 o něm hodlala natočit krátký film. Téma si kolem roku 2000 přenesla do České televize. „Zpráva o králi Šumavy“ se po odvysílání dočkala uznání, ale pak se stala událost, která dle slov pamětnice měla vliv na celý její další život. V roce 2003 otiskl časopis Respekt článek „Uhl na stráži“[2]. V něm se píše nejen o tom, že brněnské studio ČT vetovalo výrobu dalšího dokumentu pamětnice o soudním procesu s Aloisem Grebeníčkem, ale také, že se tehdejší člen Rady ČT Petr Uhl vyjádřil, že Kristina Vlachová ve svých dokumentech propaguje a toleruje násilí s tím, že to bylo vidět nejen v Králi Šumavy. „Česká televize mi po tomto článku sebrala legitimaci vstupu do budovy, všecky moje náměty se ztratily a já jsem byla úplně nahraná,“ vzpomíná Kristina Vlachová. Pracovala tehdy stále ještě na živnostenský list, zákaz tak mohl přijít s okamžitou platností. Obrátila se na Radu ČT, někteří kolegové se jí zastali, obdržela cenu Andreje Stankoviče, ale nic to nepomohlo.

Soud vyhrála, přesto šel film do trezoru

V té době se náhodou uvolnilo místo v tiskovém oddělení Akademie věd a pamětnice nastoupila jako redaktorka – korektorka. Dokument o Grebeníčkovi měl stopku a přátelé jí dle vlastních slov doporučili, aby raději na nějaký čas odjela z dosahu Petra Uhla. Naštěstí se objevila nová příležitost. Ján Langoš ji přijal jako režisérku a scenáristku Ústavu paměti národa. Kristina Vlachová pod ním během dvou let natočila čtyři třicetiminutové dokumenty a osm dalších roztočila.[3] Ihned po Langošově smrti v roce 2006 dostala pamětnice výpověď pro nadbytečnost, vrátila se do Čech a jak sama říká, proto, že syn Aloise Grebeníčka přestal být předsedou KSČM, mohla konečně dokončit časosběrný dokument pod názvem „Kauza Uherské Hradiště“.  

Zároveň od roku 1969 sbírala Kristina Vlachová materiál o Janu Palachovi a Janu Zajícovi. Podařilo se jí doložit, že lékařka MUDr. Zdenka Kmuníčková, která se o popáleného Palacha starala a nahrávala jeho poslední slova, s nahrávkou se svým přítelem komunistickým funkcionářem Vladimírem Tůmou pak obchodovali. O případu vznikl v roce 2008 film Poselství Jana Palacha.[5] Zmíněná dvojice pamětnici zažalovala, nicméně Kristina Vlachová spor, který skončil u Vrchního soudu, po dvou letech vyhrála. Kupčení s nahrávkou dosvědčil mimo jiné novinář Dick Verkijk, autor knihy Od pancéřové pěsti k pancéřové vestě.[4] I přesto, že byl rozsudek jednoznačný, ČT film na dlouhých sedm let zavřela do trezoru. „Mám dopis z právního oddělení: Tenhle film už nebude nikdy vysílán a nesmíte ho poskytnout žádné třetí osobě,“ říká pamětnice. Než ho ČT uvolnila do iVysílání, Kristina Vlachová vzpomíná, že vyrobila na osmdesát kopií a dokument se tajně promítal po celé republice. Poselství o Janu Palachovi byl poslední film, který dokončila. Dle svých slov má v ČT roztočený dokument o Janu Zajíci, ale na jeho dokončení nebyly peníze. Přestože už netočí, v roce 2025, kdy píšeme její příběh, žije Kristina Vlachová v Praze a stále se živě zajímá o zločiny komunismu. Její dílo bylo oceněno Zlatou lípou Ministerstva obrany (2011), Státní cenou Ministerstva kultury (2014). V neposlední řadě dostala ocenění za tzv. třetí odboj proti komunismu.  

 

 

 

[1] [3] [4] [5]Viz Medializaci

[2] Viz Dodatečné materiály