Doubravka Vejmelková

* 1940

  • "Příběh, který se vzdáleně týkal mé rodiny, se stal v roce 1955. Manžel mé sestřenice měl tetu ve Vídni. Přijela na spartakiádu, všichni ji chtěli vidět a pozdravit se s ní. "Tetička se ale svěřila, že má legitimaci komunistické strany Rakouska. Začali být opatrní a domluvili se, že se vůbec nebudou před tetou o politice bavit. Bylo jim divné, že se jeden soused s tetičkou spřátelil, vozil ji po výletech a podobně. Když tetička odjela, zatkli jejího synovce, týden ho vyslýchali, doma udělali neskutečnou prohlídku, vyházeli nádobí ze skříňky, knížky, velké hledání něčeho. Zabavili nesmysly, například bibli, a nikdo nevěděl proč. Všechny rodiny, u kterých byla, vyslýchali. Až přišel jeden z účastníků exekuce, mimo jiné tam byl také předseda národního výboru Vítek. Ten jeden estébák, který s nimi byl, byl rodinný známý. Sestřenice se ho ptala, o co jde, když jí přišel vracet zabavené věci. Vždyť se o politice vůbec nebavili. Známý jí jen řekl: ,Zapomeňte, že máte tetičku ve Vídni.' Najednou věděli, že to souvisí s návštěvou tety. Manžel sestřenice se z výslechu vrátil jako naprosto zničený člověk, který se bál jít po ulici, že ho někdo sleduje. Doma mluvil šeptem, když zazvonil zvonek, zpanikařil. Psychicky ho výslechy úplně zdeptaly. V práci se jednou ozval, že kluci, kteří přišli jako vyučení, mají vyšší plat než on. Jeho vedoucí mu řekl, že kriminálník nemá na nějaký vyšší plat vůbec nárok, i když už je v letech a má dlouholetou praxi. Až po letech sestřenici jeden soused řekl, ať se na něj nezlobí, že prý k němu přišla ženská, kterou musel vydávat za příbuznou a která u nich instalovala odposlouchávací zařízení do místnosti, která sousedila s jejich bytem. Bylo to úsměvné, protože to byla ložnice, a opravdu nevím, co by se mohli v téhle místnosti dozvědět. Po letech jedna známá poslouchala Svobodnou Evropu. Hlásili tam jako agentku Františku Wichterlovou a to byla ta tetička z Vídně. Jako agentka tak byla nepoužitelná."

  • "Antonín Velický byl kněz, který odmítl přijmout za kmotra Josefa Skalíka, který byl straník a vystoupil z církve. Jeho kolega Skalíka požádal, aby šel synovi za kmotra do kostela. Tenkrát to ještě asi neměli úplně všechno srovnané v hlavě. Antonín Velický takového kmotra odmítl, což je pochopitelné. Skalík se velice rozzlobil a prohlásil, že se postará o to, aby Velický už nikdy v životě Rožnov neviděl. A postaral se. Faráře Velického zavřeli, z jakého důvodu nevím. Muselo to být něco jiného než odmítnutí kmotra. Josef Skalík později při havárii na motocyklu úplně přišel o zrak. Lidé byli přesvědčeni o tom, že to je boží trest."

  • "Mám vzpomínku na rok 1959, to už jsem byla v Rožnově, ale prožívala jsem to s rodinou. V Bystřici se slavilo deset let založení pionýrské organizace. Nikdo z nás v pionýru nebyl, byla to oslava v závodním klubu n. p. TON už tenkrát. V sále byli všichni pionýři, zástupci národního výboru, učitelé, byla to velká oslava. Měli připravenou vatru, která byla někde na Bartovci, to je kopec za Bystřicí. Můj nejmladší bratr s kamarády, jak už tak kluci blbnou, vatru zapálili. Předčasně. Protože můj bratr měl sirky, padla vina na něj. Byla to hrůza, protože on sám nebyl pionýr a zapálil pionýrům vatru. Při té oslavě ho v sále veřejně soudili. Dvanáctiletý kluk stál na jevišti a všichni ti dospělí kolem ho odsuzovali a soudili. Jediný z učitelů, který tehdy měl odvahu vystoupit, byl pan učitel Zdeněk Doležal. Byl to sportovec, učil tělocvik. Ten prohlásil, že je to klukovina a ať neblbnou. Tato událost se ovšem zapsala do paměti Bystřičanům, protože ještě po mnoha letech dcera pana učitele Paráka, která teď žije v Rožnově, měla jméno Slavický spojené právě s tím soudem a se zapálením vatry. Maminka to nesla těžce, protože jí to připadalo ponižující a nelidské, když dvanáctiletého kluka soudí před lidmi jako zločince a žháře."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 16.11.2023

    (audio)
    délka: 01:08:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když Bystřici pod Hostýnem obsadili Sověti, měla jsem rozečtenou knihu Nečekaný návrat. Dočíst jsem ji byla schopná až po 20 letech

Doubravka Vejmelková ve studiu Paměti národa, 2023
Doubravka Vejmelková ve studiu Paměti národa, 2023
zdroj: Paměť národa

Doubravka Vejmelková, rodným příjmením Slavická, se narodila 12. března 1940 do válečné Bystřice pod Hostýnem, do města, kolem kterého operovala skupina parašutistů Clay-Eva. Její vzpomínky dopodrobna líčí sousedské vztahy mezi Čechy a Němci v Bystřici, pomoc partyzánům i nenápadné hrdiny válečné doby. Přestože v Bystřici vyrostla, cítila se být spíše Valaškou a často se vracela do rodiště své matky, Rožnova pod Radhoštěm. Právě tady prožila většinu dospělého života, zažila převlékání kabátů po roce 1968 i 1989, vybavuje si odposlechy StB i tatínkův vyhazov z práce, ke kterému nebyl žádný zjevný důvod. Oba bratři emigrovali před rokem 1989, navštěvovala je proto v Kanadě a USA a jak sama říká, až na nějaké výslechy nikdy nebyla stíhána za to, že má bratry na Západě. Jako průvodkyně Valašského muzea v přírodě tíhla k historii a jako lokální patriotka se později vydala ve stopách svého dědečka, Josefa Tvarůžka, rožnovského kronikáře a archiváře, a vydala několik svazečků pamětí a příběhů z Rožnova pod Radhoštěm.