Jan Včelař

* 1956

  • „Okamžitě z práce jsme vždycky jeli na náměstí. Bylo narvané náměstí, mluvil tam kdekdo. Pak jsme chodili do divadla, do divadelního klubu, kde se zakládalo OF. Tam jsem viděl ty lidské trosky – někteří herci, soudruzi – a ti říkali: ‚Tak to nejde, musíme s tím něco dělat.‘ Někteří se mi ale zhnusili otřesným způsobem.“ – „Lidé z OF?“ – „Někteří z těch herců nebo zaměstnanců divadla, jak se nás snažili přemluvit, že ne, že toho máme nechat, že ta strana, že to bude výborné, že se všechno změní. To je jedno… to je můj osobní postoj vůči těm lidem. Na to si vzpomínám dobře.“

  • „Byl to rodinný přítel. Osvald byl naprosto neuvěřitelný člověk, kterého prostě… on je neuchopitelný, nepopsatelný. Cokoliv vám tady řeknu, nebudete o něm vědět vlastně vůbec nic. Byl neskutečně vzdělaný, neuvěřitelně. A samozřejmě – na režim měl svůj názor, velmi negativní, což nás spojovalo. A byl to, jak to říct, prvotřídní opilec – neuvěřitelný. Dokázal týden v kuse pít, všichni už odpadali a nevím, co všechno, ale po celou dobu jeho pití byl neuvěřitelně zábavný. Ty historky, které byly z padesátých let a které nakonec vždycky nějak souvisely s tehdejším režimem, byly tak neuvěřitelné a bylo jich tolik, že se to ani nedá zapamatovat. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním strávil téměř třicet let, až do jeho smrti. Dokonce jsem měl pak čest nést jeho rakev z kostela. Říká se, že s Osvaldem zemřel starý Zlín. Jedna taková věc tomu skoro napovídá. My jsme ho uložili do hrobu, nalili mu nějaké panáky, hodili cigarety – to on všechno miloval. Odcházeli jsme od hrobu a za námi se ozval neuvěřitelný rachot. My se otočili, podívali, co se děje – a obrovský buk, mohl mít možná dvě stě let, spadl bez varování, v naprostém bezvětří, dvacet metrů za nás. Což možná vzbuzuje určité myšlenky, že třeba takoví lidé mají svůj strom. Mně se to vždycky zdálo tak neuvěřitelné, že jsem si pak myslel, že se mi to jen zdálo, že to není pravda. A nedávno jsme se o tom bavili s Petrem Bartošem – a on říká: ‚To je pravda, mám to na telefonu, natočil jsem to.‘ Takže je to potvrzený, autentický příběh z Osvaldova rozloučení se životem… nebo se světem.“

  • „Můžu vám říct takový hezký příběh, kdy jsme spolu byli v taneční kavárně, a protože nás to tam nebavilo, Jonek říká: ‚Jdem k nám, mám tam flašku slivovice, tady maříme čas.‘ Vyšli jsme ven, tam bylo staveniště a stěna z rolovaného plechu. My jsme na ni začali močit, za námi se samozřejmě rozsvítily reflektory a ozvalo se: ‚Stát!‘ Na povel ‚stát‘ jsme se oba samozřejmě rozběhli, každý jiným směrem. Vydali se tím autem za mnou a natlačili mě do takového výklenku pod radnicí, odkud nebylo úniku. Zatarasili to, já byl uvnitř. Říkám si: Poslední možnost je přeskočit to auto. To se mi nepovedlo, spadl jsem na kapotu. Hned mě dali do řetězů a táhli do auta. A co se nestalo – z parku přichází Jonych a říká: ‚Ale, ale, soudruzi, co se to tady děje? Ohrozili jste mého přítele na životě!‘ A velitel toho zásahu seděl za volantem auta a říkal: ‚To je Obdržálek, pusťte ho a jedem!‘ Bylo jich tam pět a báli se, že dostanou na držku. To vykresluje jeho pověst, kterou měl ve Zlíně. Pustili mě a šli jsme dopít tu slivovici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 01.08.2025

    (audio)
    délka: 01:48:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdyby nepřišla revoluce, zřejmě by mě odsoudili

Jan Včelař při natáčení pro Paměť národa, srpen 2025, Zlín
Jan Včelař při natáčení pro Paměť národa, srpen 2025, Zlín
zdroj: Post Bellum

Jan Včelař přišel na svět 28. ledna 1956 v Gottwaldově. Otec byl výtvarníkem a matka působila jako učitelka klavíru na hudební škole. Vyrůstal v protikomunisticky smýšlející rodině, otec byl jednou z prvních mániček v Gottwaldově a později spolupracoval výtvarně s Občanským fórem. Už na základní škole se pamětník zamiloval do big beatu a začal chodit mezi podobně smýšlející lidi v Gottwaldově. Po základní škole se s problémy dostal na gymnázium a dvouletou ekonomickou nástavbu. Poté sedm let dálkově studoval brněnskou konzervatoř, obor klasická kytara, školu dokončil v roce 1987. Téhož roku spoluzaložil kapelu Blues Station, která hrála na setkáních Společnosti přátel USA. Zapojil se i do přepisování zakázané literatury, kterou dostával od svého přítele Bohumila Obdržálka. S činností skončil po Obdržálkově emigraci. Svou hudební činností a styky s gottwaldovským disentem se dostal do hledáčku StB, absolvoval několik výslechů. Byla mu zakázána pedagogická činnost na hudební škole v Gottwaldově. Pracoval jako kulisák v Divadle pracujících a později dojížděl do Lidové školy umění do Uherského Brodu. Od roku 1987 učil díky svému příteli Jiřímu Severinovi na Lidové škole v Otrokovicích. V roce 1989 mu hrozilo stíhání kvůli incidentu s příslušníkem StB, který jej přemlouval ke spolupráci. Po roce 1989 Jan Včelař pracoval jako restaurátor starožitného nábytku s dalším členem disentu Bedřichem Koutným, chovali také koně. V roce 2025 žil pamětník ve Zlíně a působil v kapele Včelařův jazzový kvintet.